„Naše hlavní město jsme my, jako Čechoslováci, nesměli obsadit, ba ani za hranice jsme se nedostali, na přímý rozkaz ze Sovětského svazu, Stalin byl proti tomu. Naši letci dostali povolení vstoupit do republiky až v srpnu! My přece jen už v květnu, asi dvacátého. A Američani hned odešli a nás poslali do demarkační zóny, na to jsme zas byli dobří!“
„V severní Africe jsme měli spoustu zbraní po nepříteli, kulomety, minomety a ostatní. Jak jsme my nebo naši zbrojíři po nich něco našli, tak se to dalo hned dohromady a poslalo dopředu. My jejich vybavení tudíž důvěrně znali a používali.“
„U nás na Středním východě sloužilo hodně židovských příslušníků v armádě. Hodně jich narukovalo v roce 1942, asi 1100 se jich hlásilo, ale Angličani povolili jen 600, protože Arabové byli proti tomu, že to jsou vojáci cvičení proti nim. Pravda je, že asi 150 jich s námi do Anglie nejelo, ale uteklo do Izraele, až když byli po té vojenské průpravě.“
„Tam (u rozhlasu) jsem taky zachránil lidi, když tam byl ten rozvášněný dav a vybuchl tam sovětský tank a létaly střepiny, tak ti lidé si ty střepiny chtěli brát s sebou jako suvenýry nebo co! Tak jsem zařval: ,Nesahejte na to!‘ Jedna paní mladšího věku už to skoro měla v ruce, tak jsem jí říkal: ,Zkuste se toho dotknout botou, ať vidíte, co to udělá, vždyť je to rozpálený!‘ Pak jsme se vrátili zpátky do Liberce, tady vysílali Václav Havel s Janem Třískou a opodál se stavěl panelák, tak jsem nechal převézt tahouny s panely tam ke vchodu, aby se tam k nim nikdo nedostal. Také jsem byl tam požádán jednou paní, abych jí sehnal nějaké léky, tak jsem to přes dceru, která pracovala v nemocnici, zařídil a vozil jsem jim to tam.“
„Byl jsem rád, že se rodičům nic nestalo, ačkoliv měli na kahánku za heydrichiády. Nevím, co to otce napadlo, měl o mně raději mlčet. Já o sobě nedával z Německa žádnou zprávu a o heydrichiádě měli všichni hlásit počet členů rodiny. No a on se svěřil jednomu známému, protektorátnímu policistovi, že o synovi nic už dva roky neví, že odjel na práci do Německa a neozval se, jestli to má hlásit. A ten protektorátní policista povídá tatínkovi: ,Pane Hnělička, já jsem jako nic neslyšel, chraň vás o tom někde ještě mluvit!‘ On kdyby ještě o mně mluvil, tak by bylo zle. Zas možná kdyby o mně mlčel, tak by do toho začali šťourat, poněvadž o mně bylo známo, že jsem už dříve měl takové choutky k útěku.“
Stanislav Hnělička se narodil roku 1922 v Liberci, ještě před dosažením plnoletosti uprchl z Protektorátu Čechy a Morava, aby vstoupil do armády a účastnil se bojů na Středním východě, bojoval u Tobruku, poté byl převelen do Anglie, načež se účastnil obléhání Dunkerque. Po roce 1989 získal četná vyznamenání a zasloužil se o umístění důstojného pomníku československým vojákům ve Francii. Zemřel 4. listopadu roku 2016 ve věku 94 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
