„Nakonec pak přišel 1948, tak nás vyhazovali, zavřeli, rodiny byly vystěhované z bytů. Byl jsem vyhozenej, já říkám, že pak jsme dostali pětihvězdičkové hotely – Domeček, Pankrác, Bory. A právě jsem byl na Borech s generálem Píkou zavřenej na tom oddělení, to bylo zvlášť oddělení, kterému se říkalo Kreml. Tam nesměl ani jiný bachař s námi hovořit. Tam byl Píka popravenej, na těch Borech, manželka byla vystěhovaná z bytu, a přitom to nebyl vojenskej byt. Právě jsem měl prokurátora Vaše, co měl Píka taky… to byl tak sprostej chlap, nemůžu pochopit, že ho tady nemůžou odsoudit. Odsoudili mě na pět let a pak ještě jsem měl jít do pracovního tábora, ale já to říkám v parlamentě. O tohle se pořád teď dohadujeme… proto rehabilitace byla v devadesátým roce. Protože jsem byl v centrální rehabilitační komisi na ministerstvu obrany. Nám započítávali, jako bych sloužil od roku 1948, a fyzicky bych šel do důchodu v roce 1973 nebo čtyři. Na odchodné jsme neměli nárok, ale ti, co nás vyhazovali, když pak opouštěli, tak dostávali peníze.“
„Na jaře 1944 jsme odjeli do Ruska, no a pak jsme byli přeškolovaní na sovětské aeroplány a tam byl nějaký velitel, který za každým slovem pomalu měl, ten Rus, ‚eto zakon‘, tak jsme mu říkali: Etozakon. Protože všichni jsme měli nalítáno spoustu hodin, takže jeden udělal cvičnej okruh a řekl: ‚Davaj.‘ Tam to proběhlo rychle a pak jsme pořád buzerovali, že chceme na frontu. Tak tam přijela taky delegace, kterou vedl Fierlinger, Nejedlý… Nejedlý nám říká: ‚Ale chlapci, nikam nespěchejte, my vás ještě budeme potřebovat.‘ Myslel, že z nás udělá takovou pro ty, co přijdou z Anglie. Jenže se to nepovedlo. No a pak jsme teda byli přesunuti na slovenské povstání – 17. září 1944 – no a tam jsme bojovali ve Slovenském národním povstání. Tam to byly lety jako partyzáni. Tam to bylo daleko složitější, protože Slováci měli výstroj stejnou jako Němci. A teď v tom horským členitým terénu vyhledávat kulometný baterie, to bylo složitý. My jsme tam byli jako stíhači. Takže my jsme napadávali Němce, kolony aut německých. Tam to byl tvrdej chlebíček.“
„To říkám, to bylo, jako když se rojí včely, člověk musel koukat pořád… proto jsme nosili šátek takovej nějakej nebo dámskou punčochu někdo, aby si nerozedřel krk, protože to musel koukat, co se děje vzadu… A takový, když byl doprovod hurribomberů, které útočily na lodě, tak jsem jim dělal taky doprovod. No a samozřejmě taková loď… tam nešlo nic dělat, to se napikovalo, oni odhodili bomby, my stříleli z kanonů. Prakticky se útočilo do středu ohně, takže tam byla klika, že člověk to dostal ven, šel přímo do té palby. Něco jinýho právě byly souboje… a zase, musel pořád koukat, kde je protivník. V Anglii byl radar, měli, tak nás už radarem řídili, třeba v 6000 jsou Němci, a udávalo se to podle hodinek – dopředu bylo dvanáct hodin, udávali nám výšku a přibližně počet. Třeba dvacet plus… to mohlo být… dvacet tři. Prostě bylo to tak nějak určený, kolik jich asi zhruba je.“
Stanislav Hlučka se narodil 19. října 1919 v Blažovicích u Brna. Vyučil se strojním zámečníkem. V roce 1937 se přihlásil na výzvu „Tisíc pilotů republice“ a byl přijat do Masarykovy letecké ligy. V roce 1939 nastoupil na průmyslovou školu v Brně, ve Zbrojovce se zapojil do odbojové činnosti při schovávání zbraní. O rok později utekl přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Turecko a Libanon do Francie a později do Velké Británie, kde létal jako pilot 313. stíhací perutě RAF. V únoru 1944 odjel se skupinou letců pod vedením Františka Fajtla do Sovětského svazu. Zde vytvořili 1. čs. samostatný stíhací letecký pluk v SSSR, se kterým bojovali na podzim roku 1944 při Slovenském národním povstání. Po válce pracoval jako zkušební pilot Vědeckého leteckého ústavu, v roce 1948 byl zatčen a vězněn na Pankráci a na Borech. V roce 1968 byl rehabilitován a po roce 1989 se významně angažoval ve věci rehabilitace válečných veteránů stíhaných komunistickým režimem. Od roku 1992 byl předsedou Sdružení zahraničních letců. Dne 28. října 2005 mu prezident Václav Klaus propůjčil Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Stanislav Hlučka zemřel 15. října 2008.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
