Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Otcovi sebrala KSČ sklárnu, syn musel dřít se žloutenkou v lomu
narodil se 10. února 1929 v Železném Brodě jako třetí ze čtyř dětí
jeho otec vedl prosperující sklářský podnik za dob velkého boomu české skleněné bižuterie
chodil do Sokola, jako školák vítal v roce 1936 Edvarda Beneše v Železném Brodě
za války nedokončil studium gymnázia, byl rok totálně nasazen
otec pomáhal partyzánům, z vězení gestapa jej zachránilo přátelství s německými jabloneckými obchodníky
jako člen Revolučních gard zažil pamětník osvobozování Jablonce nad Nisou, ale i jeho rabování
rodinný podnik v roce 1948 znárodnili komunisti
absolvoval obchodní akademii v Jablonci nad Nisou, místo vysoké školy nastoupil k PTP jako kádrově nespolehlivý
v roce 1953 se oženil, s manželkou Danou vychovali dvě dcery
když se vrátil z vojny, působil jako dispečer v bývalém rodinném podniku
od roku 1970 působil ve vedoucí funkci národního podniku, opakovaně odmítal členství v KSČ
po sametové revoluci začal podnikat v měkce pájené bižuterii
po krachu Jablonexu se úspěšně zasadil o přetrvání tradice sklářství a bižuterie na Jablonecku
pět let stál v čele Svazu výrobců skla a bižuterie
v roce 2022 žil v Jablonci nad Nisou
Když Jaroslav Hlubůček za války během totálního nasazení třídil zkrvavené vojenské uniformy, jen těžko mohl přemýšlet o krásné skleněné bižuterii, jejíž výrobě chtěl zasvětit život v rodinném podniku.
Podobné pocity měl, když po znárodnění otcovy prosperující firmy sloužil jako podřadný voják v Pomocných technických praporech. Ačkoliv onemocněl žloutenkou, musel dřít v kamenolomu. „Vadilo mi, že z nás na vojně dělali idioty lidé, kteří sotva měli obecnou školu. To byla katastrofa. Ale na druhou stranu jsme si vytvořili krásná přátelství, protože s námi tam byli kněží nebo lidé ze zahraniční armády v Anglii. Mohli jsme mezi sebou aspoň konverzovat a vojna nám lépe utíkala, i když byla těžká,“ vzpomíná Jaroslav Hlubůček na první polovinu 50. let 20. století, dobu nemilosrdné komunistické diktatuty.
Jeho život však přece jen s příběhem jabloneckého sklářství a bižuterie zůstal těsně spjatý. V bižuterním průmyslu vystoupal do jedné z klíčových vedoucích pozic a nesesadilo jej ani opakované odmítání členství v KSČ. Paradoxně nejkritičtější chvíle nastala až ve svobodných poměrech v roce 2009, kdy zanikla exportní firma Jablonex. Ale ani tehdy nepřestal Jaroslav Hlubůček věřit v přetrvání sklářské a bižuterní tradice na severu Čech.
Jaroslav Hlubůček se narodil 10. února 1929 rodičům Jaroslavovi a Marii v Železném Brodě. Se sestrami Marií, Jaroslavou a bratrem Vladimírem přišli na svět do tehdy velmi bohatého regionu. Jablonecko vzkvétalo už řadu desetiletí díky sklářskému a bižuternímu průmyslu.
Jeho počátky sahají v regionu do 16. století. „V 17. a 18. století se začalo vyvážet, především skleněné perly, flakóny na voňavky z Riedlových skláren, knoflíky, sklo se poprvé zušlechťovalo pravým zlatem,“ přibližuje pamětník historii.
Jablonecké a železnobrodské sklo a také bižuterie se postupně staly pojmem v Evropě, ale i v celém světě. Velký podíl na tom měly exportní domy vznikající v 19. století, které prodávaly výrobky místních řemeslníků do všech kontinentů. Velké množství zboží šlo například do Indie, ale i do Afriky a Ameriky.
V časech před první světovou válkou místní průmysl ovládal 65 % celosvětového exportu bižuterie, exportéři dokonce provozovali vlastní parník Gablonz. „Jablonec se stal pro Rakousko-Uhersko druhou Kalifornií, náš region odváděl na daních víc než celé Srbsko. Císař tomu dal svoji podporu a mělo to pro nás nesmírný finanční přínos,“ tvrdí pamětník.
Rozvoji skleněného a bižuterního průmyslu zásadním způsobem nezabránila ani první světová válka. Brzy po konci konfliktu nastal další prudký růst, kdy v tomto odvětví pracovalo až sto tisíc lidí. Mezi nimi i rodina Jaroslava Hlubůčka.
Rodiče začali v bižuterii podnikat v roce 1920 po vzoru otcovy babičky. Otec jako vyučený zámečník vynikal zdatností ve výrobě mnohých nástrojů potřebných pro tvorbu bižuterie a nejrůznějších komponentů. Podnikání se mu dařilo a v roce 1933 čítala jeho továrna padesát zaměstnanců, během výrobního boomu jich však byly až dvě stovky.
Do rodinného podniku se zapojovaly od mala i děti. „Pomáhali jsme při výrobě perel, třídili je podle barev a počítali jednotlivá množství. S tatínkem jsem ale navštěvoval i obchodní domy v Jablonci, do kterých dodával produkty a inkasoval peníze. Seznámil jsem se tam s řadou lidí,“ vypráví Jaroslav Hlubůček.
Mimo to pamětník rád vzpomíná na dědečka Karla Kotrbu, který s ním a s jeho sourozenci chodil v předškolním věku do zoo a na výlety. Otec pro změnu na děti apeloval, že se mají věnovat sportu. Jaroslav s bratrem tak chodili do Sokola, hráli fotbal a volejbal.
Jeden z největších zážitků ovšem prožil pamětník po absolvování první třídy v roce 1936. Do Železného Brodu totiž zavítal Edvard Beneš se svou chotí a Jaroslav Hlubůček jako jeden z mála vybraných uvítal tehdejšího prezidenta na pódiu. Nesmělý chlapec přednesl báseň, poté se s prezidentem pozdravil a potřásli si rukou. „Mám fotku i s podpisem, jméno básně už ale nevím,“ směje se pamětník.
Tím ale veselé časy pamětníkova mládí i sklářského a bižuterního průmyslu na nějaký čas minuly. Narůstala bezpečnostní hrozba hitlerovského Německa a schylovalo se k dalšímu ničivému světovému konfliktu. Bižuterie a sklářství tak jako nestěžejní odvětví zažilo pád.
„Rok 1938 a odtržení Sudet ale neovlivnily vztahy mezi českými a německými výrobci. Vzájemný obchodní styk probíhal dál, nepamatuju si, že by do něj zasahovala politika. Tatínek se s německými obchodníky stýkal i za války, byli přátelé už z období první republiky,“ vysvětluje pamětník.
Po obecné škole nastoupil roku 1939 na gymnázium v Turnově. Otec naléhal, aby se syn stal jeho následovníkem v podniku. Jaroslav měl ale jiné představy – toužil být lékařem nebo leteckým inženýrem. Druhá světová válka však s jakýmikoliv představami o životě zacloumala.
V roce 1943 pamětník studium předčasně ukončil a následující rok strávil jako totálně nasazený v Železném Brodě. „Stavěli jsme zátarasy, třídili mundúry z fronty. Byly to celkem nechutné záležitosti, protože mundúry jsme třídili pro čištění a v rukavicích jsme třeba nalézali zkrvavené zbytky prstů,“ líčí Jaroslav Hlubůček.
Horké chvíle zažil i na konci války, kdy se v Železném Brodě z řad sokolů zformovala Revoluční garda a tehdy šestnáctiletý Jaroslav se přidal. Skupinu gardistů vezli 8. května autobusem do Jablonce nad Nisou. Po cestě jim nad hlavou začala kroužit německá vojenská letadla a shodila několik bomb. Autobus však stačil zastavit před sokolovnou v Bratříkově a mladíci se ukryli.
„Naštěstí to spadlo mimo nás a mimo sokolovnu, která byla plná munice. Byl to první zážitek, kdy jsme měli strach. Předtím se každý z nás cítil jako hrdina, ale v tom momentě to nebyla jednoduchá záležitost. Život je přece jenom život.“
Garda přijela odpoledne a Rudá armáda dorazila vzápětí v noci. Pamětník s ostatními pouze dohlíželi na pořádek. Po příjezdu rudoarmějců, kteří zde společně s revoluční gardou zůstali skoro až do konce května, docházelo i k drancování obchodů, za což však od velení následoval okamžitý trest smrti. „Drancování se ale stejně nedalo zabránit. Byly to strašné dny,“ hodnotí pamětník svou tehdejší zkušenost.
Také jeho otec se za války ocitl na hraně. Zásoboval nedaleko ukryté partyzány a jeho synové a dcery měli za úkol pro ně shánět potraviny. V roce 1944 Jaroslava Hlubůčka staršího ovšem zatklo gestapo a odvezlo na výslechy do pražské „Pečkárny“.
„Po třech týdnech se vrátil s tím, že ho tam najednou předvolali k lékaři, který řekl, že je nemocný, a propustili ho. Lékař mu prozradil, ať poděkuje svým obchodním přátelům z Jablonce. Dodnes nevíme, kteří tatínka zachránili před koncentrákem a díky nimž se z Pečkárny vrátil,“ říká Jaroslav Hlubůček.
I na základě této dobré zkušenosti nevzpomíná pamětník rád na odsun německého obyvatelstva. „Myslím, že docházelo k řadě omylů. Během setkání, kdy táta jezdil za obchody do Jablonce, jsem poznal mnoho přátelských Němců. Nebyli to vůbec lidé, kteří by si dříve přáli odtržení Sudet,“ upozorňuje.
Právě vývoj po druhé světové válce zasadil podle pamětníka nejtěžší rány jabloneckému sklářství a bižuterii. Během války zaniklo mnoho exportních domů. Židovští obchodníci buď stačili utéct do zahraničí, nebo zahynuli v Terezíně. Němečtí pak zase umírali na bojištích, v roce 1945 pak skoro všechny zbývající čekal odsun.
„Největší odborníci museli ven, i když sami nechtěli odejít. Lidi, kteří to chtěli obnovit, byli často jen dobrodruzi a ani neznali jazyky, šli jen po bohatství a vlastním prospěchu. Zůstalo tu například hodně esesáků a začali rovnou spolupracovat s tajnou policií,“ vysvětluje Jaroslav Hlubůček.
Průmysl a export se přesto začal po válce obnovovat a práce přibývalo. V rodinném podniku si vývoz zařizovali sami díky dobré jazykové vybavenosti pamětníka i jeho sourozenců. Do exportních domů se také postupně začali navracet kvalifikovaní pracovníci a odbyt opět rostl.
Na soukromé bázi fungoval průmysl ale jen chvíli, v roce 1948 komunisté plně převzali moc v zemi a spustili znárodňování veškerého majetku i provozu. Rodinný podnik Hlubůčkových přešel ihned pod národní správu.
Pamětník vzpomíná, jak otce od většího postihu znovu zachránili přátelé. „Těsně, než k nám přišli znárodňovat, volal tatínkovi kamarád ze spořitelny, aby jim nezatajoval své pohledávky ze zahraničí, že už mají vše zjištěné a mohli by to tak akorát zavřít.“
Syn měl obavu, co se s otcem stane, až přijde o to, co celý život budoval. Ten však neztrácel optimismus a očekával, že do tří let komunistický režim padne. Rodinu nechali komunisté bydlet v továrně, ale musela za vlastní byty platit nájem.
Otce v rámci nově vzniklého národního podniku Železnobrodské sklo převedli do zámečnických provozů a matku přeřadili do závodu na voskované perly v Těpeřích. Vliv na řízení již rodina neměla žádný. V dané situaci Jaroslav Hlubůček zvažoval emigraci. To se mu však nepovedlo a přišel o pas.
S absolvovanou obchodní akademií a dobrými znalostmi jazyků měl pamětník skvělé předpoklady vést rodinný podnik a zařizovat export do zahraničí. Místo toho dostal umístěnku do Železnobrodského skladu odbytu a roku 1952 narukoval k Pomocným technickým praporům (PTP). Tam pracoval přes tři roky v dolech, na výstavbě letišť a všude, kde byla potřeba těžká fyzická práce.
Vojenská služba komplikovala i pamětníkův osobní život. Jaroslav Hlubůček měl přítelkyni Danu Kuntovou, které onemocněla matka, a Jaroslav proto musel požádat své velitele o povolení ke sňatku. V roce 1953 se vzali. Kromě na úřadu se konal obřad i v kostele, kde si pamětník svlékl uniformu, což vyvolalo velkou nelibost u jeho nadřízených. Sňatku ale nikdo nezamezil a během padesátých let se narodily manželům Hlubůčkovým dvě dcery Dana a Iva.
Vedle toho vzpomíná na osud kamaráda, který se bohužel svatby nedočkal: „Jmenoval se Jirka Malý a byl to stavební technik. Jel pro svoji snoubenku do Chomutova na motorce a zabil se. Samozřejmě se musela pohřbu zúčastnit celá naše jednotka PTP. Proslov měl i předseda odborového hnutí, který svou řeč zakončil slovy: ‚Děkujeme ti, kamaráde, za odvedenou práci, buď dlouho živ a zdráv...‘ Všichni jsme strnuli a říkali si: ‚Tak mezi takovými my pracujeme!‘“
Klasická vojenská služba trvala dva roky, u praporů PTP skončil člověk na neurčito. Jaroslav Hlubůček během služby dostal žloutenku, ale velitel ho hnal do kamenolomu bez ohledu na zdravotní stav. Pamětník pochopil, že chce-li přežít, musí zmizet.
Utekl proto do žatecké nemocnice, primáři podstrčil peníze a sdělil mu, ať ho buď nechá zavřít, nebo si ho v nemocnici nechá jako pacienta. Po testech v terezínské nemocnici se však vrátil k praporu a velitelé opět nedbali lékařských příkazů. „Tentýž den, kdy jsem se vrátil, mě poslali na vykládání pytlů cementu. Jenže kamarádi to věděli, tak mě nenechali vykládat, posadili mě do auta a zamaskovali,“ dodává.
Lékař v terezínské vojenské nemocnici nakonec pamětníka zachránil. Vyžádal si ho do Turnova na zápis výsledků vyšetřování z rentgenologie. Věděl, že jako absolvent obchodní akademie umí psát na stroji. Později mu poradil, jak se dostat do civilu. Pamětník dal na jeho rady a získal možnost nastoupit u Severostavu v Teplicích, v úvahu připadal i bývalý rodinný podnik.
Nakonec se uchytil na vedoucí pozici v Jiskře, tehdy největším obchodním domě v Liberci. Po dvou letech se v původním bižuterním podniku změnil kádrovák a Jaroslav se mohl vrátit. Stal se vedoucím dispečerem výroby a na této pozici setrval až do roku 1968.
„Sovětská okupace v srpnu 1968 otočila příznivý vývoj průmyslu zase zpátky, předtím jsme směřovali na kapitalistický trh, pak se okruh víc utáhl a vznikla obava ve výrobě bižuterie, protože vždycky bylo přítomno „očko“, i se zákazníky jsme museli mluvit opatrně,“ popisuje Jaroslav Hlubůček situaci průmyslu během normalizace.
Export do zahraničí zajišťoval podnik Jablonex, který měl dobré zázemí při ambasádách. Vznikla pozice takzvaných cestovatelů, kteří plnili funkci někdejších exportérů, podle pamětníka však podléhali především straně a na svých výjezdech se nesoustředili jenom na obchod, ale i na pozorovatelskou a zpravodajskou činnost.
Jako kritickou chybu vnímá pamětník rozhodnutí přivést kvůli nedostatku kapacit do výroby dělníky z Polska, z Vietnamu či z Kuby. „Naučili se celou technologii našeho průmyslu, což nám teď škodí. Způsobilo to velkou konkurenci především ve Vietnamu a Číně,“ vysvětluje.
Z hlediska výroby a práce jako takové vznikal tlak pouze na základě módní poptávky. Na Jaroslava Hlubůčka ale tlačili také kolegové, aby vstoupil do strany nebo alespoň absolvoval vysokou školu. Pamětník stranickou legitimaci opakovaně odmítal a věřil svým pracovním úspěchům a tomu, že jej generální ředitelství nenechá odejít. Na vedoucí pozici v kooperačním odboru tak setrval až do roku 1990.
Od ideologických školení a podobného normalizačního balastu utíkali se ženou ke sportu. Manželka trénovala dorosteneckou ligu v košíkové a pamětník se věnoval lyžařskémuvýcviku dětí. Navzdory komplikacím v práci na toto období Jaroslav Hlubůček vzpomíná rád.
Pád komunismu v roce 1989 pro pamětníka znamenal nové úkoly a výzvy spojené s podnikáním a průmyslem. Starý režim zlikvidoval malé podnikatele, živnostníky a sedláky, cílem tedy bylo oživení průmyslu a zajištění vývoje malého a středního stavu.
„Založili jsme sdružení podnikatelů v Praze a s bývalým prezidentem hospodářské komory panem Sommerem jsme zajišťovali okresní hospodářskou komoru.“ Jaroslav Hlubůček stál také u zrodu Svazu výrobců skla a bižuterie, jehož byl aktivním členem i dlouholetým předsedou.
Toužil také obnovit rodinný podnik, ale kvůli neshodám s bratrem a kvůli špatnému stavu fabriky navrácené v restituci nakonec založil vlastní výrobu měkce pájené bižuterie v Jablonci. Firma během dvaceti let získala značný obrat. Devadesát procent produkce šlo na vývoz, o který se staral Jaroslav Hlubůček s manželkou, když cestovali po všech zákaznících v Evropě, a dokonce i v USA a Kanadě.
Po privatizaci zůstala v čelních pozicích podniků na Jablonecku značná část komunistů, kteří o hospodaření dbali jen málo.
„V roce 2009 jsme obdrželi ‚smuteční oznámení‘, že Jablonex končí. Byl to mamutí podnik, daleko větší než Preciosa. Jeho akcionáři si po revoluci nahrabali, získali podíly levně, rozprodali budovy. Řekl bych, že došlo k největšímu hospodářskému zločinu na exportu České republiky,“ říká trpce Jaroslav Hlubůček.
Bývalé vedení Jablonexu prý v srpnu informovalo všechny zákazníky, že v září končí s činností. Jenže už nikomu neoznámilo, že zde jsou menší podniky schopné plnit požadavky odběratelů. Tradiční jablonecká výroba se tak ocitla na pokraji zániku. Drobní podnikatelé v čele s Jaroslav Hlubůčkem se ale rozhodli jednat a zachránit, co se dá.
Potřebovali finanční podporu, nikdo však menším podnikům nevěřil, že dokážou nahradit celou produkci. Nakonec Ministerstvo kultury a město Jablonec nad Nisou poskytly potřebné finance. Zachránily se desítky tisíc nástrojů, strojů, vzorkovnic a forem, které by jinak skončily v zapomnění. Řadu těchto kolekcí věnovali noví majitelé do muzea, kde slouží všem. Každý na ně může nahlédnout a v případě, že se vrátí do módy, je znovu využít.
„Jakmile se zachránily stroje a suroviny, znovu se rozeběhla výroba menších podniků a trvá dodnes. Samozřejmě vývoz už není takový jako za Jablonexu, nemáme obchodní zástupce všude ve světě. Ministerstva po revoluci navíc zlikvidovala všechny obchodní delegáty. Teď je to na jednotlivých výrobcích,“ bilancuje Jaroslav Hlubůček.
Po úspěšné záchranné akci však pamětník přestal podnikat, údajně proto, aby to nevypadalo, že vše činil jen za účelem zisku. Své zákazníky předal jiným kolegům a sám stanul na pět let v čele Svazu výrobců skla a bižuterie.
Manželka Dana pamětníka provázela v životě i ve firmě a měli podle jeho slov nádherné manželství. Na jejich obchodní cestování vzpomíná jako na nejlepší léta. Rok 2009 se ukázal jako kritický i v osobním životě, manželka se tehdy před cestou do Švýcarska necítila dobře a následné vyšetření potvrdilo rakovinu, které posléze podlehla.
O několik let později se pamětník oženil znovu. „Měl jsem dobrou kamarádku Blanku ještě z kooperačního oddělení ve státním podniku. Vzali jsme se v roce 2017 a můj nádherný život díky ní může pokračovat. Za to jsem oběma manželkám vděčen,“ svěřuje se.
Jaroslav Hlubůček za svůj život zažil hvězdné i kritické časy jabloneckého sklářství a bižuterie. Podařilo se mu v těžké chvíli spolu s dalšími lidmi zachránit dlouholetý odkaz, který v minulosti budovala i jeho rodina. Směrem do budoucna zůstává optimistou.
„Nemusíme se bát, že by průmysl strádal, máme spoustu aktivních a ochotných lidí, kteří se o něj starají a chtějí, aby se nejen zachoval, ale stále rostl. Šikovnost našich lidí převládne a vývoz se zase rozšíří,“ věří Jaroslav Hlubůček.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj (Mužíková Michaela)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Michaela Mužíková; Jan Kubelka)