Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Hlubůček (* 1929)

• narodil se 10. února 1929 v Železném Brodě jako třetí ze čtyř dětí

• jeho otec vedl prosperující sklářský podnik za dob velkého boomu české skleněné bižuterie

• chodil do Sokola, jako školák vítal v roce 1936 Edvarda Beneše v Železném Brodě

• za války nedokončil studium gymnázia, byl rok totálně nasazen

• otec pomáhal partyzánům, z vězení gestapa jej zachránilo přátelství s německými jabloneckými obchodníky

• jako člen Revolučních gard zažil pamětník osvobozování Jablonce nad Nisou, ale i jeho rabování

• rodinný podnik v roce 1948 znárodnili komunisti

• absolvoval obchodní akademii v Jablonci nad Nisou, místo vysoké školy nastoupil k PTP jako kádrově nespolehlivý

• v roce 1953 se oženil, s manželkou Danou vychovali dvě dcery

• když se vrátil z vojny, působil jako dispečer v bývalém rodinném podniku

• od roku 1970 působil ve vedoucí funkci národního podniku, opakovaně odmítal členství v KSČ

• po sametové revoluci začal podnikat v měkce pájené bižuterii

• po krachu Jablonexu se úspěšně zasadil o přetrvání tradice sklářství a bižuterie na Jablonecku

• pět let stál v čele Svazu výrobců skla a bižuterie

• v roce 2022 žil v Jablonci nad Nisou

Jaroslav Hlubůček se narodil 10. února 1929 rodičům Jaroslavovi a Marii v Železném Brodě jako třetí ze čtyř dětí.  Se sestrami Marií a Jaroslavou a bratrem Vladimírem přišli do světa, který se měl v následujících několika dekádách změnit k nepoznání. Houževnatost a píle však pamětníka provázely už od dětství, a proto se se zkouškami, které ho čekaly v budoucnu, dokázal vypořádat s hlavou vztyčenou.

Na pódiu s Edvardem Benešem

Rodiče Hlubůčkovi začali podnikat v roce 1920 ve sklářském průmyslu po vzoru otcovy babičky. Dříve vyučený zámečník vynikal zdatností ve výrobě mnoha nástrojů, které pro tvorbu bižuterie a nejrůznějších komponentů byly potřeba, proto své nadání toužil uplatnit v průmyslu a uživit tak celou rodinu. Ve své snaze uspěl, v roce 1933 čítala jeho továrna padesát zaměstnanců, v době továrního boomu jich však byly až dvě stovky. Rodina tedy rozhodně nestrádala.

Jaroslav rád vzpomíná na dědečka Karla Kotrbu, který s ním a s jeho sourozenci chodil v předškolním věku do zoo, na výlety apod. Otec pro změnu na děti apeloval, že ihned, jak povyrostou, mají se věnovat sportu. Jaroslav i jeho bratr chodili do Sokola, hráli fotbal a volejbal. Vedle toho samozřejmě museli odmalička pomáhat ve výrobě. Třídili například perle podle velikosti, barvy a druhů, počítali je. 

Ani sport, ani dílenské práce se však nevyrovnaly zážitku, který mladý Jaroslav prožil po absolvování první třídy v roce 1935. Do Železného Brodu totiž zavítal Edvard Beneš i se svou chotí a Jaroslav byl vybrán jako jeden z mála, který měl tehdejšího prezidenta uvítat na pódiu. Nesmělý chlapec přednesl báseň, poté se s prezidentem pozdravil a potřásli si rukou. „Mám fotku i s podpisem, jméno básně už ale nevím...“ směje se pamětník.

Po obecné škole nastoupil roku 1939 na gymnázium v Turnově. Otec naléhal, aby se syn stal jeho následovníkem v průmyslu. Jaroslav měl ale jiné představy – toužil se stát lékařem nebo leteckým inženýrem. V roce 1943 studium předčasně ukončil a rok poté strávil v totálním nasazení v Železném Brodě. Nerad na to vzpomíná: „Stavěli jsme zátarasy, třídili mundúry z fronty... a byly to celkem nechutné záležitosti, protože ty mundúry nebyly čištěné, my jsme je třídili pro čištění. Čili tam byly v rukavicích zkrvavené zbytky prstů... To nebylo v mém věku příliš vhodné.“

Poprvé jsme měli strach

Otec Jaroslav Hlubůček za války zásoboval nedaleko ukryté partyzány a jeho synové a dcery měli za úkol shánět potraviny. Na konci války se v Železném Brodě z řad sokolů zformovala revoluční garda, z níž vyčlenili skupinu asi třiceti lidí, mezi nimiž byl i tehdy šestnáctiletý Jaroslav. Skupinu vezli 8. května autobusem do Jablonce nad Nisou. Po cestě jim nad hlavou začala kroužit vojenská německá letadla. Před sokolovnou v Bratříkově autobus zastavil a šli se ukrýt. Letadla shodila několik bomb a mladým mužům zatrnulo. „Naštěstí to bylo mimo nás a mimo sokolovnu, která byla plná munice. Byl to první zážitek, kdy jsme měli strach. Předtím byl každý z nás hrdina, ale v tom momentě to nebyla jednoduchá záležitost. Život je přece jenom život,“ vzpomíná Jaroslav.

Garda přijela odpoledne a Rudá armáda dorazila vzápětí v noci. Pamětník s ostatními pouze dohlíželi na pořádek. Po příjezdu rudoarmějců, kteří zde společně s revoluční gardou zůstali skoro až do konce května, docházelo i k drancování obchodů, za což však od velení armády následoval okamžitý trest smrti. „Ve válce není žádná legrace, nikdo se s nikým nemazlí,“ bilancuje Jaroslav svou tehdejší zkušenost.

Otce za války zachránila přímluva obchodních přátel ze Sudet

Do Železného Brodu, který ležel těsně u hranic s bývalými Sudety, se lidem donášely příběhy z odsunu německých rodin z Liberce i dalších míst. Jaroslav na to vzpomíná se smutkem: „Myslím, že docházelo k řadě omylů. Ne všichni Němci, zejména ti, kteří pracovali v průmyslu, byli odbojníky. Ze styku, který jsem znal, když táta jezdil do Jablonce a Sudet, byla řada lidí přátelská. Nebyli to vůbec lidé, kteří by si přáli Sudety jako takové – a odloučení... A když v roce 1944 zatklo tatínka gestapo a odvezlo ho do Pečkárny, tak se tatínek asi po třech týdnech vrátil s tím, že ho tam najednou předvolali k lékaři, který řekl, že je nemocný, a propustili ho. Lékař mu prozradil, ať poděkuje svým obchodním přátelům z Jablonce. Dodnes nevíme, kteří to byli, kteří tatínka zachránili před koncentrákem a díky nimž se z Pečkárny vrátil.“ Otce se tenkrát ptali na partyzány, na spolupráci se zaměstnanci, jejich loajalitu a obecně na spolupráci s tehdejším „podsvětím“.

Po válce Jaroslav nepokračoval v přerušených gymnazijních studiích, ale přestoupil na obchodní akademii pro zahraniční obchod, která se přesunula do Jablonce nad Nisou. Pamětník si tam už v červnu roku 1945 zajistil pronájem, aby nemusel každý den vážit dlouhou cestu. Maturoval v roce 1949. Vedle studia se věnoval také provozu rodinné firmy. Po válce práce přibylo, a otec proto syna využíval k rozvozu materiálu po mačkářích. Vypomáhali si tak s dalšími skláři. Synovi předal klíčky od auta, uvolnil jej ze školy a zaměstnal, jak bylo potřeba. Pokud Jaroslavovi zbýval nějaký volný čas, vedl také sokolské dorostence. V Sokole získal mnoho přátel, později mu ale členství přitížilo v kádrovém posudku. Stálo v něm, že je nepřítelem národa, poněvadž požívá důvěry lidí, kteří nevyhovují režimu. Studium vysoké školy tedy pro něho nepřicházelo v úvahu.

Místo zahraničního obchodu dřina u PTP

Přišel rok 1948 a příslušníci nového režimu ihned začlenili rodinný podnik pod národní správu, pod Národní podnik Železnobrodské sklo, který sdružoval několik největších továren v Brodě a okolí. Syn měl obavu, co se s otcem stane, až přijde o to, co celý život budoval. Ten však neztrácel optimismus a očekával, že do tří let komunismus padne. Jaroslav vzpomíná, jak otce od většího postihu zachránilo varování od přátel. „Těsně než k nám přišli znárodňovat, volal tatínkovi kamarád ze spořitelny, aby jim nezatajoval své pohledávky ze zahraničí nebo jak je na tom s penězi tady...  ‚Oni už mají vše vytažené, tak se tím, prosím tě, nepoškoď, aby tě okamžitě nezavřeli.‘“ Rodinu nechali bydlet v továrně, ale musela za vlastní byty platit nájem. Otce převedli v rámci nového velkého podniku do zámečnických provozů a matku přeřadili do závodu v Těpeřích, kde se vyráběly voskované perle. Vliv na řízení již rodina neměla veskrze žádný. V dané situaci Jaroslav zvažoval emigraci. To se mu však nepovedlo. Po odebrání pasu mu otec radil, aby dostudoval. Jistě přece uplatní svou znalost cizích řečí... To se bohužel vyplnilo až o mnoho let později. 

Akademii absolvoval jako dobrý žák se znalostí angličtiny, španělštiny a německého jazyka a jedinou trojku obdržel z ruského jazyka, který mu k srdci nepřirostl. V osmnácti letech byl zkušeným řidičem a otec jej již stihl zasvětit do sféry obchodu. Se sestřinou znalostí francouzštiny měli ideální podmínky pro zahraniční obchod. Jenže doba se změnila. Místo vysoké školy dostal Jaroslav umístěnku do Železnobrodského skladu odbytu a roku 1952 narukoval k Pomocným technickým praporům (PTP). Tam pracoval přes tři roky v dolech, na výstavbě letišť a všude, kde byla potřeba těžká fyzická práce. „Tam mi vadilo, že z nás dělali idioty lidé, kteří snad měli jen obecnou školu. To byla katastrofa. Ale na druhou stranu jsme zase mezi sebou vytvořili krásná přátelství, protože tam byla spousta kněží, spousta lidí ze zahraniční armády v Anglii, takže jsme měli možnost konverzovat, bavit se a nějak nám ta vojna utíkala, i když byla těžká.“ Padesátá léta, jejich procesy a atmosféru přitom Jaroslav považoval za druhou Bílou horu pro naši zem. I během služby u PTP s přáteli slýchali o tom, co se děje v civilním světě. U „pétépáků“ vedle různých skupin nepřátel režimu často končili také zapřisáhlí komunisté, kteří se nevzdávali své víry v lepší zítřky.

Vojenská služby komplikovala i pamětníkův osobní život. Jaroslav měl přítelkyni Danu, spolužačku, s níž maturoval. Onemocněla jí matka, a Jaroslav proto musel požádat své velitele o povolení ke sňatku. V roce 1953 se vzali. Kromě úřadu se konal obřad i v kostele, kde si pamětník svlékl uniformu, což prý vyvolalo velkou nelibost u jeho nadřízených. Vedle toho vzpomíná na osud kamaráda, který se bohužel svatby nedočkal: „Jmenoval se Jirka Malý a byl to stavební technik. Jel pro svoji snoubenku do Chomutova na motorce a zabil se. Samozřejmě se musela pohřbu zúčastnit celá naše jednotka PTP. Proslovy měl kromě velitele i civil, předseda odborového hnutí, který svou řeč zakončil slovy: ‚Děkujeme ti, kamaráde, za odvedenou práci, buď dlouho živ a zdráv...‘ Všichni jsme strnuli, ale když pak byla šance, říkali jsme si: ‚Tak mezi takovými my pracujeme!‘“

Když někdo něco během služby u PTP provedl, šel například místo do káznice na týden do kamenolomu bez ohledu na zdravotní stav. Klasická vojenská služba trvala dva roky, zde skončil člověk na neurčito. Jaroslav tehdy dostal žloutenku. Velitel sám řekl jen: „Nic, pracovat do kamenolomu“, a pamětník pochopil, že chce-li přežít, musí zmizet. Utekl proto do Žatce do nemocnice, primáři podstrčil peníze a sdělil mu, ať ho buď nechá zavřít, nebo si ho v nemocnici nechá jako pacienta. „Já tě nemůžu nikam pustit, vždyť jsi žlutej,“ zněla odpověď a Jaroslava poslali do terezínské nemocnice na testy. Odsud jej propustili se zprávou pro nadřízené, kde zásadně zakazovali výkon jakékoli těžké práce. To ale pro velitele nic neznamenalo. „Tentýž den, když jsem se vrátil, jsem byl poslán na vykládání pytlů cementu. Jenže kamarádi to věděli, tak mě nenechali vykládat, posadili mě do auta a zamaskovali.“

Nestraník ředitelem

Lékař v terezínské vojenské nemocnici, který pamětníka léčil, mu nakonec pomohl. Vyžádal si ho do Turnova na zápis výsledků vyšetřování z rentgenologie. Věděl, že Jaroslav, absolvent obchodní akademie, umí psát na stroji. Později mu poradil, jak se dostat od PTP do civilu. Pamětník dal na jeho rady a dostal možnost nastoupit u Severostavu v Teplicích. Nakonec ale zamířil do bývalého rodinného podniku. V úvahu však připadala zase jen těžká fyzická práce. Nakonec se uchytil v Liberci na vedoucí pozici v Jiskře, tehdy největším obchodním domě. Po dvou letech se v původním podniku změnil kádrovák a Jaroslav se mohl vrátit. Stal se vedoucím dispečerem výroby a na této pozici setrval až do roku 1968.

„Srpen roku 1968, to byl hřebík do rakve svobodnějšího ovzduší,“ vypráví Jaroslav Hlubůček. Když na sever Čech vstupovala vojska Varšavské smlouvy, v Jablonci lidé propadli zoufalství, v nedalekém Liberci si však okupace vyžádala několik obětí na životech. Invaze „bratrských vojsk“ vyvolala řadu protestů, přijímaly se rezoluce, po několika dnech se ale situace uklidnila. Lidé se postupně uzavřeli do svého soukromí a bylo zjevné, že socialismus už nemá autentickou podporu většiny obyvatel. Normalizační léta Jaroslav s manželkou vyplnili láskou ke sportu. Manželka vedla dorosteneckou ligu v košíkové a pamětník se věnoval lyžařským výcvikům pro děti od tří let. 

Jaroslav na toto období vzpomíná rád, i když měl v práci potíže. Ač nebyl členem komunistické strany, v roce 1970 se stal ředitelem závodu a vedoucím odboru. Kolegové na něho tlačili, aby alespoň absolvoval vysokou školu. Překvapivě mu nabízeli možnost studia výměnou za vstup do KSČ. Jaroslav to bral jako vydírání. Zároveň dobře věděl, že má značné úspěchy, a proto jej generální ředitelství nenechá odejít. Na vedoucí pozici proto setrval až do roku 1990.

Zachránit odkaz jablonecké bižuterie

Pád komunismu v roce 1989 pro pamětníka znamenal nové úkoly a výzvy spojené s podnikáním a průmyslem. Starý režim zlikvidoval malé podnikatele, živnostníky a sedláky, cílem tedy bylo oživení průmyslu a zajištění vývoje malého a středního stavu. „Založili jsme sdružení podnikatelů v Praze a s bývalým prezidentem hospodářské komory panem Sommerem jsme zajišťovali okresní hospodářskou komoru.“ Stál u zrodu Svazu výrobců skla a bižuterie. Sám Jaroslav začal podnikat ve sklářském oboru. Výsledek byl nejistý, ale s kolegou Ing. Šubrtem se jim i přes těžkosti dařilo. Po ročních obstrukcích jim vrátili podnik, ale museli doplatit dodatečné výstavby skladů a vybavení bytů. Podnik předali jako „prázdný barák bez oprav“, popisuje pamětník těžkosti spojené s návratem rodinného majetku.

„Po privatizaci zůstala v pozicích značná část komunistů... nikdo mi nevyvrátí, že s tím úkolem, aby se nedařilo hospodářskému růstu a aby se vzpomínalo na zlaté časy... těch lidí je na vyšších společenských místech stále mnoho,“ domnívá se Jaroslav, který je dodnes přesvědčený, že se ze strany bývalých komunistů jednalo o cílenou sabotáž. Bývalé vedení prý v srpnu informovalo tuzemské a především zahraniční zákazníky, že v září skončí s činností. Jenže už nikomu neoznámilo, že zde jsou menší podniky schopné plnit požadavky odběratelů.

Soumrak tradiční jablonecké výroby bižuterie však byl neodvratný. Podnikatelé proto museli rychle jednat o tom, jak zachránit, co se dá. Jaroslav poprosil předsedu hospodářské komory Ing. Opatrného a ředitelku jabloneckého muzea Ing. Slabou o spolupráci, protože na takový úkol nestačil sám. Museli zařídit, aby z končícího podniku Jablonex nebyla většina strojů rozkradena či sešrotována. Potřebovali finanční podporu. Nakonec ministerstvo kultury a město Jablonec nad Nisou poskytly potřebné finance. Zachránily se nástroje, stroje, vzorkovnice a formy, které by jinak skončily v zapomnění. Řadu těchto kolekcí věnovali noví majitelé podniků do muzea, kde slouží všem. Každý na ně může nahlédnout a v případě, že se vrátí do módy, znovu je využít. 

Někdy do roku 2009 se vytvořil v Jaroslavově podniku značný obrat. Devadesát procent produkce šlo na vývoz, o který se staral Jaroslav s manželkou, když cestovali po všech zákaznících v Evropě, a dokonce i v USA a Kanadě. 

Manželka Dana ho provázela ve firmě i v životě a měli podle Jaroslavových slov nádherné manželství. Na jejich obchodní cestování vzpomíná jako na nejlepší léta. Osud však bohužel štěstí rozdělil. V roce 2009 se manželka před cestou do Švýcarska necítila dobře. Následné vyšetření potvrdilo rakovinu, lékaři jí dávali tři měsíce života. Dětem tenkrát odmítla tuto skutečnost říct a na lyžování do Švýcarska odjela s rodinou. „V životě jsem ji neviděl takto lyžovat. Měla obě kolena operovaná, a na sjezdovkách jezdila jako nic. V dubnu pak zemřela. Život musel jít dál.“  

Když má Jaroslav Hlubůček shrnout do několika vět svůj odkaz pro budoucí generace, říká, že bychom měli co nejdříve napravit chyby, které jsme nedokázali napravit za posledních dvacet let. „Komunismus po sobě zanechal lidi špatného charakteru, zničil etiku a hlavně zničil humanitní část školství. Ve světě máme stále pověst učitelů národů, dnes ale tápeme a nejsme schopni ve školství udělat zásadní krok k tomu, abychom ho zase dostali na původní úroveň.“ Právě úplné vymanění se ze starých struktur a náprava jejich důsledků nás mohou zachránit tak, jako se pamětník snažil zachránit sklářský průmysl a odkaz těch, kteří ho v minulosti budovali.