Jaroslav Hložek

* 1955

  • „Po skončení školy, než jsem šel na vojnu, jsem se seznámil s básnířkou Olgou Vomastkovou, kterou jsem platonicky miloval. Fiktivním plodem naší platonické lásky, jak říká pan Suchý, vzniklo Dividýlko. V druhé polovině 20. století byl zrušen na slánském náměstí Armádní dům. Krátký čas zde byla vinárna Veronika, po ní přebralo budovu město pro Závodní klub ROH. Jeho vedoucí paní Machačná se snažila najít pro prostory rozumné využití a mimo jiné oslovila i svoji bývalou žákyni Olgu Vomastkovou s nabídkou na založení klubu pro mládež. Olga požádala o spolupráci mě a vzniklo poetické divadlo. Jeho původní náplní bylo autorské čtení poezie místních básníků a pásma básní oblíbených autorů Skácela, Suchého a dalších. V té době začal fungovat efekt sněhové koule, která je malinká, když se začne valit z kopce, ale nabaluje na sebe čím dál víc sněhu, až je pak dole velikánská. Tímhle způsobem lidé, kteří k nám přišli jako diváci, se k nám postupně přidávali. Vznikl soubor, který jsme nesmírně sofistikovaně nazvali HloDoStaSáHoVo divadlo poezie. Byla to zkratka příjmení Hložek, Dobner, Staňková, Sábl, Holeček, Vomastková. Jediný profesionál, který z toho uskupení vznikl, byla Jana Staňková. Vystudovala konzervatoř a hrála v řadě divadel. Bohužel dneska o ní prakticky nevím. Zvali jsme ji na různá výročí, ale nepřišla. Slibně jsme se rozjeli s pořady Srdce v neckách, Namaluji ti růžovou velrybu a podobně a začali na nás chodit lidé. V té době mě vlast povolala a já jsem strávil dva roky ve vojenské garnizoně v Písku. V Písku existuje festival mladých divadel Šrámkův Písek. Když to šlo a měl jsem vycházky, na představení jsem chodil a strašně se mi to líbilo a nabudilo to ve mně chuť, že až se vrátím do Slaného, také jednou HloDoStaSáHoVo divadlo na ten Písek dostanu. Na vojně mě také napadl nový název Dividýlko. Jako, že se divíme, že na nás přišli diváci a je to takové celé divné. Většinou nám to opravovali na Divadýlko. My jsme říkali ne, my jsme Dividýlko a také divizna, ta krásná léčivá kytka. Takže, to jsem si přinesl z vojny, nový název souboru.“

  • „Na vojnu nerad vzpomínám, byly to příšerné dva roky, doba tuhé normalizace. Nikdy předtím jsem nezažil šikanování. Na knihkupecké škole bylo jedno, jestli je někdo z třetího ročníku nebo prvního. Byli jsme všichni jedna parta a vesměs jsme se měli rádi a spolupracovali. Na vojně šikana a blbost a zelené mozky. Všechno to, co psal Škvorecký v Tankovém praporu, se ukázalo jako pravdivé, že jsou tam kariéristi, že jsou tam lidé šílení. Z předvojenské výchovy jsem měl řidičák na náklaďák, jezdil jsem s rozhlasovým vozem, to je taková skříňová vétřieska s reproduktory. Byl to takový pojízdný klub, což byl určitý bonus. Na cvičeních jsem promítal kino a pouštěl muziku na různých sletech a srazech, třeba na spartakiádě jsem z vozů ozvučoval nácvikové loučky pro vojáky, což bylo docela dobré. Druhá dobrá věc byla, že jsem dělal promítače v kině. Udělal jsem si promítačské zkoušky. Promítací kabina byla taková bublinka, ostrůvek pozitivní deviace v tom příšerném zeleném prostředí. Scházela se tam parta kluků, kteří neměli rádi ani armádu, ani politickou situaci, která v té době panovala. Měli jsme tam takové diverzní hnízdo. Samozřejmě navenek jsme se neprojevovali nijak výrazně, to v té době bylo na kriminál, takže neříkám, že jsem byl hrdý disident, ale měli jsme takový diskusní kroužek. Nadávali jsme na poměry, psali různé parodie, jako ‚Ostside story‘ a podobné věci. Kde jim je, těm divadelním hrám, které jsme takto vytvořili, konec... Pak jsem ještě dělal plukovního distributora tisku, což spočívalo v tom, že jsem rozděloval noviny a časopisy mezi vojáky. Mělo to jednu výhodu, že jsem měl trvalou propustku na sobotu, kdy jsem nosil noviny a časopisy pánům důstojníkům po Písku. Vždycky jsem to rychle roznesl a chodil jsem do kavárny Otava, protože tam nehrozilo nebezpečí, že by mě vychytala hlídka vojenské policie – tenkrát se to jmenovalo ‚Lítačka‘. V kavárně bylo nesmírně pěkné, důstojné prostředí. Plyšová křesílka, kulaté stolečky, úslužný číšník a chodila tam parta takových těch starých pánů, taková ta elita města. Pan lékárník, pan doktor bývalý, pan řídící, prostě tihleti pánové. Podobné jsem znal ze Slaného, díky práci v knihkupectví. Pan lékárník Stejskal, pan profesor Leopold, pan doktor Zajíček – společnost pánů, kteří chodili k nám do knihkupectví si popovídat, vybrat si nějaké knížky. Nesmírně mně imponovali svými znalostmi, svým určitým prvorepublikovým šarmem, který měli. Takže tu místní elitu jsem potkával v Písku, vždycky jsem si tam dal kafe – na víc jsem neměl, přečetl si noviny, vykouřil nějakou cigaretu. Bylo to najednou na míle daleko od toho buzerování v kasárnách, od těch blbostí, které mě iritovaly, najednou jsem byl na jiné planetě, kde mi bylo dobře. Mám k tomu ještě jednu vzpomínku. Jednou na Vánoce, zase jsem si dal oblíbenou vídeňskou kávu – měl jsem na ni, nevím, jestli v té době stála šest korun, najednou přišel číšník a přinesl mi sklenku s koňakem. Řekl jsem: ‚Pane vrchní, to jsem si neobjednal.‘ Odpověděl: ‚To vám posílají pánové‘, a ukázal na stůl, kde seděli ti staří pánové. Povstal jsem, uklonil se, oni mně pokynuli jako vojáčku, dopřej si s námi. Potěšilo mě, že mě vzali ne jako mezi sebe, ne že mě pociťovali za sobě rovna, ale vycítili, že tam nějaké souznění je. To byl jeden z hezkých okamžiků, z toho mála, na které rád vzpomínám. V Písku existuje festival mladých divadel Šrámkův Písek. Když to šlo a měl jsem vycházky, na představení jsem chodil a strašně se mi to líbilo a nabudilo to ve mně chuť, že až se vrátím do Slaného, také jednou HloDoStaSáHoVo divadlo na ten Písek dostanu. Na vojně mě také napadl nový název Dividýlko. Jako, že se divíme, že na nás přišli diváci a je to takové celé divné. Většinou nám to opravovali na Divadýlko. My jsme říkali ne, my jsme Dividýlko a také divizna, ta krásná léčivá kytka. Takže to jsem si přinesl z vojny, nový název souboru.“

  • „Pak přišlo nádherné období skautingu. Zažil jsem dva úžasné skautské tábory. Měli jsme vynikajícího vůdce pana Antonína Kramosila, přezdívku měl Kim, a druhého vedoucího, pana Antonína Bosáka, pilota, který tady létal až do pozdního věku s práškovacím letadlem. Oba nás úžasným způsobem formovali. To, co jsem se naučil ve Skautu z praktického hlediska, přežívání v přírodě, to se mně mnohokrát hodilo. Co se týče formování povahového, tak dodnes si myslím, že Skaut mě naučil spoustě věcí. O tom, jak je důležité být pravdomluvný, jak je důležité umět vyjít s lidmi, snažit se pomáhat těm, kteří pomoc potřebují. Skauting nejen mě, ale řadu dalších chlapců utvářel. Dodnes mám řadu přátel, s kterými vzpomínám na ta báječná léta. Potom už to bylo složitější. Po srpnové okupaci se Skaut dostával pomalu do ilegality. S příchodem puberty už člověk tak nepociťoval takovou potřebu táborových ohňů.“

  • „Po roce 89 jsem se spíše angažoval v Praze, protože jsem byl zaměstnán na ČTUV. V listopadových událostech jsme pomáhali studentům. V prvním porevolučním zastupitelstvu, přechodném do řádných voleb, jsem nebyl. Ale v devadesátém roce jsme s Lubošem Leopoldem dali dohromady volební uskupení Slaný 2000. Měli jsme dojem, že rok 2000 je strašně daleko. Dá se říci, že v té době jsme byli nejúspěšnější. Starostou se stal pan Vébr, který za nás kandidoval, místostarostou Luboš Leopold. Měli jsme i lidi v radě a zastupitelstvu. V radě jsem nebyl, v zastupitelstvu ano. Byli jsme na tom podobně jako po revoluci OF. Nejdříve jsem byl tedy zastupitelem, věnoval jsem se kultuře, v té době Dividýlko bylo velmi aktivní. Potom jsem byl dvanáct let místostarostou. Poslední volby, ‚jak nás naši přátelé vymetli‘, byly 2014. Ve volbách v roce 2002, pořád jako ‚Volba pro Slaný‘, ale s Unií svobody s Láďou Lelkem, jsme byli velmi úspěšní. Oslovil mě Ivo Rubík, abych dělal místostarostu. Zároveň se mnou byl druhým místostarostou Pavel Bartoníček za ODS. V dalším volebním období se stal Pavel Bartoníček prvním místostarostou, já druhým. Ve třetím volebním období, už po smrti Iva Rubíka, jsme to s Martinem Hrabánkem dotáhli včetně zastupování.“

  • „Nejprve jsem dělal zkoušky na knihovnickou školu. Ta byla v Praze na Vítězné pláni. Zkoušky jsem udělal, ale problém byl, jak se tam dostat. Škola neměla internát a pro mě by to znamenalo denně cestovat autobusem přes celou Prahu. Pak jsem se od Libora Dobnera dozvěděl, že navštěvuje knihkupeckou školu v Luhačovicích. Obory knihkupec – knihovník jsou si velmi blízké. Člověk je ve styku s knihami, což jsme oba měli rádi. Navštívil jsem Libora v jeho intelektuálském doupěti obklopeném knížkami v jejich domě. V té době, abychom provokovali usedlou bolševickou společnost, jsme se snažili odlišit tím, že jsme nosili dlouhé vlasy – háro. Libor byl pro mě vzorem. Poměry na knihkupecké škole líčil v superlativech. Jediný rozdíl byl v tom, že to byla učňovská škola, knihovnická byla brána jako střední škola. V té době Slaňáci spadali pod Středočeské nakladatelství a knihkupectví, tam jsem dělal přijímací zkoušky. Byl jsem vybrán a vyrazil do Luhačovic. Bylo mi patnáct a poprvé jsem se měl vzdálit z rodinného hnízda na dobu minimálně měsíc. Měli jsme vždycky měsíc školu a měsíc praxi ve svých knihkupectvích. Ale Libor nelhal, bylo to opravdu vynikající. Byl to přelom roku 69/70, pořád tam doznívala atmosféra osmašedesátého roku. Kantoři, s výjimkou soudruha ředitele, který tam byl dosazen z moci úřední, byli přátelští, nebáli se s námi mluvit na rovinu. Neumím si představit jinou školu, kdy by studenti po skončení vyučování šli za svou oblíbenou profesorkou, přinesli láhev vína (sedmička pro deset lidí) a paní profesorka Hana Svobodová nám pouštěla francouzské šansony, překládala texty, bavili jsme se o literatuře. Když jsem později četl knížky o takovém tom uměleckém prostředí třeba ve Francii, literární salony a podobně, cítil jsem, že se nás to dotklo, že my jsme něco podobného zažili. Nebyly asi školy, kde by bylo zvykem, že svobodní kantoři vyráželi s žáky v sobotu, v neděli, ne jako vedoucí, ale že se k nám přidali na výlety po okolí. Luhačovicko je nádherný kus země a my jsme třeba s nimi jeli na Velehrad, kde nám v té době jeden z našich špičkových varhaníků, který tam shodou okolností v té době zkoušel, hrál fugy na varhany a pan děkan nás pozval na svačinku s bábovkou a čajem. Povídali jsme si o náboženství a světě kolem sebe. To jsou věci, které člověka formují, aniž by si to uvědomoval, aniž by to byl bolestný proces. Ovlivní natolik, že ho to provází celý život. Škola byla vynikající, většinou tam byli kantoři, kteří byli odsouváni z politických důvodů na periferii. V Čechách a na Moravě byla jediná, druhá byla v Bratislavě pro Slovensko. Díky tomu jsem se seznámil s lidmi z celé republiky. Řadu let, když jsem přijel třeba do Českého Krumlova, věděl jsem, tady najdu tohoto spolužáka, když jsem jel do Boleslavi – Jitka Komendová vede tohleto knihkupectví. Byla to úžasná seznamka. Navíc pro nás jako pro kluky to byla země zaslíbená. Jak se zpívalo v hymně, kterou si děvčata složila: ,Knihkupky, knihkupky, holky jak růže, na každou připadá osminka muže…‘ To byl právě ten poměr, jeden kluk na osm až deset dívek. Dokonce jsme měli třídu, kde na dvacet šest spolužaček byli dva kluci. Luhačovice mají takovou tu ospalou lázeňskou atmosféru. Místní nás moc nebrali, protože před námi tam byla škola, kde se učili číšníci, což pro ně bylo přínosnější, protože tam mohli pracovat. My jsme pro ně byli provokatéři a máničky. Historek z Luhačovic je neuvěřitelné množství. Mrzí mě, že mi trošku chybí sicflajš, abych si sednul a sepsal je, protože to by byl román. Bylo to taky trochu schizofrenní, protože v Luhačovicích jsem byl za bohéma, měl jsem dlouhé vlasy, nosil jsem kříž na krku, oblíkali jsme se jako hippies a snažili se v těch maloměstských poměrech žít naplno. Když jsem přijel do Slaného, byl jsem ten hodný chlapec z knihkupectví pana Kruncla a paní Krunclové, který měl vlasy schované pod gumičkou za límcem košile, abych neprovokoval. Nosil jsem modrý klotový plášť, byl jsem ochotný, úslužný – ano prosím, přinesu, zařídím. Takže to byla taková lehká schizofrenie.“

  • „V té době jsem ve škole ‚Na Komendě‘ potkal dalšího báječného učitele, který mně hodně dal, pana učitele Jiřího Kožíška. Měli jsme ho na občanskou nauku a dějepis. Byl to první člověk, který nám otevíral oči, co se týče novodobé historie. Nebál se říkat věci, které byly tabu a nijak zvlášť se neučily. Masarykovská první republika, procesy v padesátých letech atd. A hlavně uměl doporučit skvělé autory, knihy, které v době ‚tání‘ kolem roku 68 měly šanci vyjít. Takže díky němu mě historie a hlavně novodobá historie dodnes fascinuje. Myslím si, že pokud se člověk nezajímá o to, co bylo předtím, než se narodil nebo než bral rozum, je velice ochuzený a hlavně, myslím si, mu chybí schopnost orientovat se ve světě, chápat, proč se zrovna děje to, co probíhá. Stejný cyklus probíhal třeba před padesáti lety. Jsou generace, které zažily válku, jsou generace, které zažily rok 68, bude generace, které zažívala rok 89. Analyzovat události a proč k nim dochází, za to vděčím jemu, že nás tyto věci naučil. Snad jsem měl malinko možnost mu to oplatit, když už byl v důchodovém věku a bydlel v domově důchodců na Smečně, měl jsem to potěšení za ním několikrát zajet, dělat mu společnost a povídat si s ním, což mu snad přineslo trochu radosti ve stáří.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Slaný, 24.10.2018

    (audio)
    délka: 01:16:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Vzpomínky pamětníků ze Slaného a Slánska
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Od knížek do politiky a zpět…

1. V kostele sv. Gottharda
1. V kostele sv. Gottharda
zdroj: Majetek pamětníka

Jaroslav Hložek se narodil 15. května 1955 v Kladně. Otec pracoval ve slánské přádelně Benaru jako mistr, později v ČKD. Matka byla zaměstnána rovněž v Benaru, ale ze zdravotních důvodů odešla do předčasného důchodu. Po základní devítileté škole na Komenského náměstí ve Slaném byl pamětník přijat na Knihkupeckou školu v Luhačovicích, po ukončení absolvoval Střední knihkupeckou školu, obor knižní kultura a ekonomika v Praze. Nejprve pracoval jako knihkupec v renomované Knize na slánském náměstí. Později zastával různé funkce v Středočeském nakladatelství a knihkupectví v Praze. Kolem roku 1987 přijal vedoucí pozici v Nakladatelství a knihkupectví ČVUT. Po roce 1989 se stal místostarostou ve Slaném. Tuto funkci zastával tři funkční období. Je ženatý, manželka Vladimíra je zdravotní sestrou - pochází ze známé slánské rodiny, její otec, „Kóca Veselý“, byl muzikant, ale především přední člen slánského fotbalového klubu, kterému se věnoval v pozdějších letech i jako funkcionář. S manželkou mají syna Jakuba, který je zaměstnancem odboru kultury Městského úřadu ve Slaném. Bratr Petr se vyučil v průmyslovém zboží. Pracoval jako prodavač v Kovomatu ve Slaném a ve Smečně. Je ženatý, má dvě děti, dceru a syna. Jméno Hložek zanechalo v kulturní historii města nesmazatelnou stopu. Od mládí se pamětník angažoval na slánské ochotnické scéně. Nyní v jeho stopě pokračují jeho syn a obě děti jeho bratra Petra.