Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Hložek (* 1955)

• narozen 15. května 1955 v Kladně

• II. ZŠ na Komenského náměstí

• skaut ve Slaném

• Antonín Kramosil „Kim“ – skautský vedoucí

• Antonín Bosák – skautský vedoucí

• srpnová okupace 1968 a normalizace

• absolvoval Knihkupeckou školu v Luhačovicích

• HloDoStaSáHoVo divadlo poezie

• Dividýlko

• Vojenská posádka v Písku

• Wintrův Rakovník

• Šrámkův Písek

• Jiráskův Hronov

• Středočeské nakladatelství

• sametová revoluce a aktivity studentů

• první svobodné volby ve Slaném, stal se místostarostou

• spory o parkovací dům

• Vzduchoplavecká společnost královského města Slaný

Jaroslav Hložek je známý ve slánských i celostátních kruzích amatérských divadel. V osmdesátých letech 20. století se ve Slaném podílel na založení amatérského divadla Dividýlko. Ve Slaném se těšilo u diváků velké oblibě a na amatérských divadelních festivalech slavilo četné úspěchy. S částečně obměněným obsazením působí na slánské scéně dodnes. Po roce 1998 se pamětník zapojil do regionální politiky, v letech 2002–2014 byl místostarostou ve Slaném.

„Ač se považuji za slánského patriota a město Slaný je moje srdeční záležitost, tak jsem se ve Slaném nenarodil. Ne z vlastní vůle, ale díky tomu, že ve slánské porodnici tehdy malovali a maminku museli odvézt do Kladna, a tak jsem se nenarodil ve Slaném, ale v Kladně. Ale jak říkám, není to mojí vinou.

Vyrůstal jsem v harmonické rodině. První roky života jsem pobýval přece jen více v Kladně u babičky a dědy v Kročehlavech. Otec pracoval ve Slaném, ale ještě jsme tam neměli byt. Ten jsme dostali o dva roky později. Říkalo se tam ‚Na Vejrovně‘, ale oficiální název byl Na Vyhlídce 177. Jsou to dva činžáky, jsou vidět při příjezdu do města od Smečna. Jako malí jsme měli ideální podmínky, protože na tom kopci ‚Vejrovně‘ jsme nebyli nijak ohrožení, pokud tam přijelo auto, byla to sanitka, pohřebák nebo rozvoz uhlí či brambor, takže jsme měli pro hry úžasný prostor. Bylo nás asi osm či deset přibližně stejného věku, měli jsme úžasnou partu. Dodnes miluji knížky Astrid Lindgrenové, jako jsou Děti z Bullerbynu, protože mně to připomíná to, co jsem prožil já. Měli jsme k dispozici lesík zvaný ‚Posranda‘, viadukt ‚Habeš vás vítá‘, louku, na které nebyly žádné stromy – ty jsme sázeli později, jako kluci jsme pomáhali dospělým – a rybník. Takže to bylo dětství neuvěřitelně šťastné. Když někdo ze sousedů nebo sousedek něco napekl, zavolal: ‚Děti, pojďte si vzít koláče‘, takže jsme se všichni seběhli. Také zde byla zahrádkářská kolonie, ale do zahradničení jsme se moc nehrnuli. Trhat třešně nebo jahody, to bylo jako za trest, k čemu nás to rodiče nutí.“

Do školy děti chodily ve Slaném na Komenského náměstí. „Když napadlo hodně sněhu, tak kaštanovou alejí, která vede kolem trati dolů k viaduktu a dále k Benaru, jsme se brodili po kolena ve sněhu. Připadal jsem si jako Václav Beneš Třebízský, když chodil pěšky a bos z Třebíze do Slaného na gymnázium. Takže dětství bylo úžasné. Ve škole jsem výrazné problémy neměl, měl jsem několik kamarádů, s kterými mě pojily společné zájmy. Třeba s Vláďou Hašlarem jsme se zabývali archeologií a egyptologií, byli jsme častí návštěvníci slánského muzea, kde Vláďův dědeček, pan řídící Slunéčko, měl, nepletu-li se, nějakou funkci, takže jsme tam byli bráni s určitým respektem.

Po roce 1968, kdy se uvolnily politické poměry u nás, znovu vzniklo skautské hnutí. Stejně jako řada mých kamarádů jsem se stal skautem-junákem. Ve škole jsem měl obrovské štěstí na učitele. Ve druhé třídě jsem měl paní učitelku Balyeovou. Byla to nesmírně laskavá a mateřská dáma. Jí asi nejvíc vděčím za to, co bylo pak mým koníčkem – amatérské divadlo. Pod jejím vedením jsem se učil recitovat, chodil jsem, jak bylo tehdy zvykem, na schůze, kde jsem recitoval bojové básně, ale v té době jsem si to neuvědomoval. Díky ní jsem objevil svět literatury, dostal jsem se do knihovny. Chodil jsem jí pro knížky, paní učitelka Baleyová byla, jak se tehdy říkalo, literární důvěrník, což znamenalo, že na své pracoviště dostávala knížky z knihkupectví a za malou odměnu je prodávala. Díky tomu jsem se dostal ke čtení a došlo to tak daleko, že jsem reprezentoval Středočeský kraj na celostátním kole Soutěže tvořivosti mládeže. V mé věkové kategorii jsem tenkrát zvítězil a v kategorii starších můj kamarád, také Slaňák, Karel Smyczek. Tehdy se říkalo, že Slaný je taková recitátorská doména, vyhrávali jsme, co se dalo. Tenkrát už jsem nerecitoval básničky, ale vybíral jsem si poměrně rozsáhlé texty, jako výběr z Čapkových pohádek, Werichovo Fimfárum… Velice mě to bavilo. Vzpomínám, že jsem se účastnil literární soutěže na povídku se zdravotnickou tematikou. Vyhrál jsem s povídkou o tom, jak stonal Brouk Pytlík a léčil ho Ferda Mravenec. Dodnes mám schovaný notýsek, ve kterém mně tehdejší populární televizní moderátor pan Pixa, kterému jsem se svěřil, že bych rád byl režisérem, napsal, že se těší na naši brzkou spolupráci – byl jsem takové podivné dítě. Když jsem poprvé viděl Vieweghova Báječná léta pod psa, jakoby jsem se ztotožnil s tím chlapečkem Oskarem, jenomže on byl tlustý, já v té době hubený.

Pak přišlo nádherné období skautingu. Zažil jsem dva úžasné skautské tábory. Měli jsme vynikajícího vůdce Antonína Kramosila, přezdívku měl Kim, a druhého vedoucího pana Antonína Bosáka, pilota, který tady létal až do pozdního věku s práškovacím letadlem. Oba nás úžasným způsobem formovali. To, co jsem se naučil ve Skautu z praktického hlediska, přežívání v přírodě, to se mně mnohokrát hodilo. Co se týče formování povahového, tak dodnes si myslím, že Skaut mě naučil spoustě věcí. O tom, jak je důležité být pravdomluvný, jak je důležité umět vyjít s lidmi, snažit se pomáhat těm, kteří pomoc potřebují. Skauting nejen mě, ale řadu dalších chlapců utvářel. Dodnes mám řadu přátel, se kterými vzpomínám na ta báječná léta.

Potom už to bylo složitější. Po srpnové okupaci se Skaut dostával pomalu do ilegality. S příchodem puberty už člověk nepociťoval takovou potřebu táborových ohňů, a když, tak s hezkou spolužačkou. V té době jsem ve škole ‚Na Komendě‘ potkal dalšího báječného učitele, který mně hodně dal, pana učitele Jiřího Kožíška. Měli jsme ho na občanskou nauku a dějepis. Byl to první člověk, který nám otevíral oči, co se týče novodobé historie. Nebál se říkat věci, které byly tabu a nijak zvlášť se neučily. Masarykovská první republika, procesy v padesátých letech atd. A hlavně uměl doporučit skvělé autory, knihy, které v době ‚tání‘ kolem roku 1968 měly šanci vyjít. Takže díky němu mě historie, a hlavně novodobá historie, dodnes fascinuje. Myslím si, že pokud se člověk nezajímá o to, co bylo předtím, než se narodil nebo než bral rozum, je velice ochuzený a hlavně, myslím si, že mu chybí schopnost orientovat se ve světě, chápat, proč se zrovna děje to, co probíhá. Stejný cyklus probíhal třeba před padesáti lety. Jsou generace, které zažily válku, jsou generace, které zažily rok 1968, bude generace, které zažívala rok 1989. Analyzovat události a proč k nim dochází, za to vděčím jemu, že nás tyto věci naučil. Snad jsem měl malinko možnost mu to oplatit, když už byl v důchodovém věku a bydlel v domově důchodců na Smečně, měl jsem to potěšení za ním několikrát zajet, dělat mu společnost a povídat si s ním, což mu snad přineslo trochu radosti ve stáří.

Pak nastal okamžik lámání chleba, kam se mnou. Nejprve jsem dělal zkoušky na knihovnickou školu. Ta byla v Praze na Vítězné pláni. Zkoušky jsem udělal, ale problém byl, jak se tam dostat. Škola neměla internát a pro mě by to znamenalo denně cestovat autobusem přes celou Prahu. Pak jsem se od Libora Dobnera dozvěděl, že navštěvuje knihkupeckou školu v Luhačovicích. Obory knihkupec – knihovník jsou si velmi blízké. Člověk je ve styku s knihami, což jsme oba měli rádi. Navštívil jsem Libora v jeho intelektuálském doupěti plném knížek v jejich domě. V té době, abychom provokovali usedlou bolševickou společnost, jsme se snažili odlišit tím, že jsme nosili dlouhé vlasy – háro. Libor byl pro mě vzorem. Poměry na knihkupecké škole líčil v superlativech. Jediný rozdíl byl v tom, že to byla učňovská škola, knihovnická byla brána jako střední škola. V té době Slaňáci spadali pod Středočeské nakladatelství a knihkupectví, tam jsem dělal přijímací zkoušky. Byl jsem vybrán a vyrazil jsem do Luhačovic. Bylo mi patnáct let a poprvé jsem se měl vzdálit z rodinného hnízda na dobu minimálně měsíc. Měli jsme vždycky měsíc školu a měsíc praxi ve svých knihkupectvích. Ale Libor nelhal, bylo to opravdu vynikající. Byl to přelom roku 69/70, pořád tam doznívala atmosféra osmašedesátého roku. Kantoři, s výjimkou soudruha ředitele, který tam byl dosazen z moci úřední, byli přátelští, nebáli se s námi mluvit na rovinu. Neumím si představit jinou školu, kdy by studenti po skončení vyučování šli za svou oblíbenou profesorkou, přinesli láhev vína (sedmička pro deset lidí) a paní profesorka Hana Svobodová nám pouštěla francouzské šansony, překládala texty, bavili jsme se o literatuře. Když jsem později četl knížky o takovém tom uměleckém prostředí třeba ve Francii, literární salony a podobně, cítil jsem, že se nás to dotklo, že my jsme něco podobného zažili. Nebyly asi školy, kde by bylo zvykem, že svobodní kantoři vyráželi s žáky v sobotu, v neděli ne jako vedoucí, ale že se k nám přidali na výlety po okolí. Luhačovicko je nádherný kus země a my jsme třeba s nimi jeli na Velehrad, kde nám v té době jeden z našich špičkových varhaníků, který tam shodou okolností v té době zkoušel, hrál fugy na varhany a pan děkan nás pozval na svačinku s bábovkou a čajem. Povídali jsme si o náboženství a světě kolem sebe. To jsou věci, které člověka formují, aniž by si to uvědomoval, aniž by to byl bolestný proces. Ovlivní ho natolik, že ho to provází celý život. Škola byla vynikající, většinou tam byli kantoři, kteří byli odsouváni z politických důvodů na periferii. V Čechách a na Moravě byla jediná, druhá byla v Bratislavě pro Slovensko. Díky tomu jsem se seznámil s lidmi z celé republiky. Řadu let, když jsem přijel třeba do Českého Krumlova, věděl jsem, tady najdu tohoto spolužáka, když jsem jel do Boleslavi – Jitka Komendová vede tohleto knihkupectví. Byla to úžasná seznamka. Navíc pro nás pro kluky to byla země zaslíbená. Jak se zpívalo v hymně, kterou si děvčata složila: ,Knihkupky, knihkupky, holky jak růže, na každou připadá osminka muže…‘ To byl právě ten poměr, jeden kluk na osm až deset dívek. Dokonce jsme měli třídu, kde na dvacet šest spolužaček byli dva kluci. Luhačovice mají takovou tu ospalou lázeňskou atmosféru. Místní nás moc nebrali, protože před námi tam byla škola, kde se učili číšníci, což pro ně bylo přínosnější, protože tam mohli pracovat. My jsme pro ně byli provokatéři a máničky. Historek z Luhačovic je neuvěřitelné množství. Mrzí mě, že mi trošku chybí sicflajš, abych si sednul a sepsal je, protože to by byl román. Bylo to taky trochu schizofrenní, protože v Luhačovicích jsem byl za bohéma, měl jsem dlouhé vlasy, nosil jsem kříž na krku, oblíkali jsme se jako hippies a snažili se v těch maloměstských poměrech žít naplno. Když jsem přijel do Slaného, byl jsem ten hodný chlapec z knihkupectví pana Kruncla a paní Krunclové, který měl vlasy schované pod gumičkou za límcem košile, abych neprovokoval. Nosil jsem modrý klotový plášť, byl jsem ochotný, úslužný – ano prosím, přinesu, zařídím. Takže to byla taková lehká schizofrenie.

Po skončení školy, než jsem šel na vojnu, jsem se seznámil s básnířkou Olgou Vomastkovou, kterou jsem platonicky miloval. Fiktivním plodem naší platonické lásky, jak říká pan Suchý, bylo Dividýlko.“

V druhé polovině 20. století byl zrušen na slánském náměstí Armádní dům. Krátký čas zde byla vinárna Veronika, po ní převzalo budovu město pro Závodní klub ROH. Jeho vedoucí paní Machačná se snažila najít pro prostory rozumné využití a mimo jiné oslovila i svoji bývalou žákyni Olgu Vomastkovou s nabídkou na založení klubu pro mládež. Olga požádala o spolupráci Jaroslava Hložka a vzniklo poetické divadlo. Jeho původní náplní bylo autorské čtení poezie místních básníků a pásma básní oblíbených autorů Skácela, Suchého a dalších. „V té době začal fungovat efekt sněhové koule, která je malinká, když se začne valit z kopce, ale nabaluje na sebe čím dál víc sněhu, až je pak dole velikánská. Tímhle způsobem lidé, kteří k nám přišli jako diváci, se k nám postupně přidávali. Vznikl soubor, který jsme nesmírně sofistikovaně nazvali HloDoStaSáHoVo divadlo poezie. Byla to zkratka příjmení Hložek, Dobner, Staňková, Sábl, Holeček, Vomastková. Jediný profesionál, který z toho uskupení vzešel, byla Jana Staňková. Vystudovala konzervatoř a hrála v řadě divadel. Bohužel dneska o ní prakticky nevím. Zvali jsme ji na různá výročí, ale nepřišla.

Slibně jsme se rozjeli s pořady ‚Srdce v neckách‘, ‚Namaluji ti růžovou velrybu‘ a podobně a začali na nás chodit lidé. Vlast mě povolala a já jsem strávil dva roky ve vojenské garnizoně v Písku. Písek mám velmi rád, podobá se Slanému až na to, že má ten bonus, řeku Otavu, která samozřejmě dává městu jiný rozměr. Na vojnu nerad vzpomínám, byly to příšerné dva roky, doba tuhé normalizace. Nikdy předtím jsem nezažil šikanování. Na knihkupecké škole bylo jedno, jestli je někdo z třetího ročníku nebo prvního. Byli jsme všichni jedna parta a vesměs jsme se měli rádi a spolupracovali. Na vojně šikana, blbost a zelené mozky. Všechno to, co psal Škvorecký v Tankovém praporu, se ukázalo jako pravdivé, že jsou tam kariéristi, že jsou tam lidé šílení. Z předvojenské výchovy jsem měl řidičák na náklaďák, jezdil jsem s rozhlasovým vozem, to je taková skříňová vétřieska s reproduktory. Byl to takový pojízdný klub, což byl určitý bonus. Na cvičeních jsem promítal kino a pouštěl muziku na různých sletech a srazech, třeba na spartakiádě jsem z vozů ozvučoval nácvikové loučky pro vojáky, což bylo docela dobré. Druhá dobrá věc byla, že jsem dělal promítače v kině. Udělal jsem si promítačské zkoušky. Promítací kabina byla taková bublinka, ostrůvek pozitivní deviace v tom příšerném zeleném prostředí. Scházela se tam parta kluků, kteří neměli rádi ani armádu, ani politickou situaci, která v té době panovala. Měli jsme tam takové diverzní hnízdo. Samozřejmě navenek jsme se neprojevovali nijak výrazně, to v té době bylo na kriminál, takže neříkám, že jsem byl hrdý disident, ale měli jsme takový diskusní kroužek. Nadávali jsme na poměry, psali různé parodie jako ‚Ostside story‘ a podobné věci. Kde je těm divadelním hrám, které jsme takto vytvořili, konec... Pak jsem ještě dělal plukovního distributora tisku, což spočívalo v tom, že jsem rozděloval noviny a časopisy mezi vojáky. Mělo to jednu výhodu, že jsem měl trvalou propustku na sobotu, kdy jsem nosil noviny a časopisy soudruhům důstojníkům po Písku. Vždycky jsem to rychle roznesl a chodil jsem do kavárny Otava, protože tam nehrozilo nebezpečí, že by mě vychytala hlídka vojenské policie – tenkrát se to jmenovalo ‚Lítačka‘. V kavárně bylo nesmírně pěkné, důstojné prostředí. Plyšová křesílka, kulaté stolečky, úslužný číšník a chodila tam parta takových těch starých pánů, taková ta elita města. Pan lékárník, pan doktor, bývalý pan řídící, prostě tihleti pánové. Podobné jsem znal ze Slaného díky práci v knihkupectví. Pan lékárník Stejskal, pan profesor Leopold, pan doktor Zajíček, Jaroch – společnost pánů, kteří chodili k nám do knihkupectví si popovídat, vybrat si nějaké knížky. Nesmírně mně imponovali svými znalostmi, svým určitým prvorepublikovým šarmem, který měli. Takže tu místní elitu jsem potkával v Písku, vždycky jsem si tam dal kafe – na víc jsem neměl, přečetl si noviny, vykouřil nějakou cigaretu. Bylo to najednou na míle daleko od toho buzerování v kasárnách, od těch blbostí, které mě iritovaly, najednou jsem byl na jiné planetě, kde mi bylo dobře. Mám k tomu ještě jednu vzpomínku. Jednou na Vánoce, zase jsem si dal oblíbenou vídeňskou kávu – měl jsem na ni, nevím, jestli v té době stála šest korun – najednou přišel číšník a přinesl mi sklenku s koňakem. Řekl jsem: ‚Pane vrchní, to jsem si neobjednal.‘ Odpověděl: ‚To vám posílají pánové‘, a ukázal na stůl, kde seděli ti staří pánové. Povstal jsem, uklonil se, oni mně pokynuli jako vojáčku, dopřej si s námi. Potěšilo mě, že mě vzali ne jako mezi sebe, ne že mě pociťovali za sobě rovna, ale vycítili, že tam nějaké souznění je. To byl jeden z hezkých okamžiků, z toho mála, na které rád vzpomínám. V Písku existuje festival mladých divadel Šrámkův Písek. Když to šlo a měl jsem vycházky, na představení jsem chodil a strašně se mi to líbilo a nabudilo to ve mně chuť, že až se vrátím do Slaného, také jednou HloDoStaSáHoVo divadlo na ten Písek dostanu. Na vojně mě také napadl nový název Dividýlko. Jako, že se divíme, že na nás přišli diváci a je to takové celé divné. Většinou nám to opravovali na Divadýlko. My jsme říkali ne, my jsme Dividýlko a také divizna, ta krásná léčivá kytka. Takže to jsem si přinesl z vojny, nový název souboru.

Po návratu z vojny to bylo trochu dramatické. Mezitím efekt sněhové koule nabalil nové lidi, kteří měli trošku jiné představy. Brali to, jako že budeme dělat legraci, písničky Ivana Mládka, scénky Grossmanna a Šimka. Ale já jsem byl proti. ‚Ne, budeme dělat umění s velkým U,‘ a tak se tam trošičku blýskalo, ale nakonec jsem zjistil, že s těmi lidmi jsem velmi rád a oni zase jsou ochotni ustoupit v takových těch příliš jednoduchých a líbivých věcech. Začalo na nás chodit čím dál víc lidí. Ono to v té době bylo jednoduché. V té době, jak říkal Horníček: ,Nejsou zrovna jablka na trhu, a člověk řekne jablko a lidi v tom vidí jinotaj, mohou se potrhat.‘ Byl to podobný způsob, ani jsme vlastně nechtěli dělat politickou satiru, vědomě, prvoplánově. Ale událo se, začali jsme si psát vlastní hry a do těch už tyhle věci pronikaly. Takže naši vrstevníci i lidé trošku starší si do Dividýlka zvykli chodit, my jsme hráli, pokud se nepletu, jednou nebo dvakrát do měsíce ve Slaném. Začali jsme být už známější, zvali nás na různé štace a vznikaly první hry: ‚Z pohádky do pohádky aneb Byli jednou dva‘, ‚Elektrická sesle‘, to byly všechno hry ovlivněné Semaforem – Suchý – Šlitr nebo Šimek s Grossmannem. V řadě věcí nás ovlivňovali Cimrmani. Měli jsme štěstí, že můj kamarád, který tam původně přišel zahrát si na kytaru, Jirka Šíma, má velký dar, on dokáže vysedět texty. Je to jeden z mých nejlepších přátel a osobnost, kterou bych velmi rád navrhl na ocenění k 28. říjnu v oblasti kultury. Jeho hry, jeho adaptace, které vytvořil ve spolupráci s námi ostatními a ve sporu se mnou jako režírujícím, ale vždycky jsme našli nějakou společnou parketu, začaly být velice populární. Kupodivu, ač jsme byli na ‚rudém Kladně‘, pod svícnem bývá tma, takže nám procházely věci... Velmi pravděpodobně existují v archivech StB na nás různá udání. Nepochybně bych se až skoro divil, kdo ze Slaňáků měl tu potřebu upozornit: ‚Bacha, tady to je kontrarevoluční, oni si dělají legraci z toho a tohohle!‘ Možná to ani nechci vědět. Měli jsme velké zázemí, těší mě, že pro naši generaci jsme byli místo, kde se jednou dvakrát do měsíce sešli, přetrpěli naše představení a třeba přidali něco ze svého. Jako mají jazzmani své jam session, tak my jsme měli něco podobného. Když si Jára Dobner sedl k pianu, nebo Karol Hevessy, a někdo vytáhl kytaru, hrálo se a zpívalo hodně dlouho po půlnoci. To už chodil vrátný pan Cihlář a chřestil obrovským svazkem klíčů: ‚Pane Šíma, pane Hložek, končíme, končíme, zavíráme, vyhoďte je‘, to byl takový kolorit. Nakonec se stalo to, co jsem si na vojně optimisticky maloval. Vyhráli jsme Wintrův Rakovník, byli jsme nominováni na Šrámkův Písek, vyhráli jsme Šrámkův Písek, vyhráli jsme Jiráskův Hronov. Docela to zafungovalo.

Po vojně jsem začal studovat střední školu v Praze v Černé ulici. Byla zaměřena jako obchodní akademie. V té době tam otevřeli jednu třídu, která byla orientována na knižní kulturu a nakladatelskou ekonomiku, už to byla škola s maturitou. Zase jsem získal řadu milých přátel, což je vždycky velice příjemné. Když se člověk posouvá na různá pracoviště a podaří se mu tam najít stejně smýšlející lidi, je to velký bonus, který žádný vysoký plat nemůže nahradit. Dokončil jsem školu, začal chodit se svojí ženou, která se původně líbila mému kamarádovi z Dividýlka. Pomáhal jsem mu ji sbalit, ale nakonec jsem do těch tenat spadl sám.

V pátek 13. v roce 1980 jsem se oženil. O rok později, 28. května 1981, se nám narodil Kuba, bohužel jako jedináček, ale snad jsme ho nevychovali jako typického jedináčka. Bydleli jsme, ještě než jsme se vzali, v Soukenické ulici v podnájmu. Byl to takový roztomilý byt. Dvě místnosti, suchý záchod na dvoře. Potom jsme měli velké štěstí. Ženina kamarádka, se kterou se náhodně potkala, jí řekla, že jde právě vrátit na městský úřad stavební dokumentaci k bytu, protože se stěhují do Kladna. Takže jsme škemrali, žadonili, tenkrát bylo přidělování městských bytů neuvěřitelný proces. Nakonec souhlasili, abychom podali již vypracovanou stavební dokumentaci my a byt nám přidělili. Byl ve třetím patře v domě U Lodi na Londě. Dům byl krásně opravený, bydleli jsme pod střechou, měli jsme krásný výhled na Londu, tři metry vysoké stropy, bylo to nádherné.

Krátce pracovně: vyučil jsem se v knihkupectví u Krunclů tady ve Slaném, v budově dnešního městského úřadu, dole v přízemí. Když jsem se vrátil z vojny, neměli pro mě místo. Nabídli mně pozici na podniku v obchodním oddělení. Je neuvěřitelné, jak tenkrát fungovala umělá zaměstnanost. Byl jsem ve funkci oblastního střediskového instruktora, což spočívalo v tom, že jsem objížděl knihkupectví ve Středočeském kraji. Měl jsem dva kolegy, takže jsme to měli rozdělené na tři rajony. Dneska se tomu směju. Přijeli jsme v pondělí na poradu, obchodní oddělení bylo na Židovském Městě, kousek od Staré synagogy v Jáchymově ulici, prostě úžasný prostor. Probírali jsme, co budeme dělat, a třeba ekonomický náměstek řekl: ,Soudruzi, v Kolíně máme velký problém, ve výloze mají uschlý asparágus, to si přece nemůžeme dovolit, takže pan Hložek pojede ve středu do Kolína.‘ Tak jsem jel ve středu ze Slaného do Prahy – hodina, na nádraží v Praze další půlhodina. Z Prahy vlakem do Kolína další hodina. Přijel jsem tam těsně před polední pauzou, vyndal asparágus z výlohy, zapsal do knihy záznam, že byli poučeni, že uschlý asparágus do výlohy nepatří, šel jsem s nimi na oběd, a další tři a půl hodiny jsem se dopravoval do Slaného. Následující týden, pokud jsem neztratil lístky, jsem si nechal proplatit cesťák. Byly to věci, které bych dneska vyřídil za deset minut mobilním telefonem. Tak to tenkrát fungovalo, ‚umělá zaměstnanost za málo peněz‘. Ale vzpomínám na to rád, každé knihkupectví mělo své kouzlo. Měl jsem tam řadu přátel, kamarádů. Někde se pilo šampaňské, dali jsme si sklenku, pak se šlo na oběd.

Když šli Krunclovi do důchodu, vrátil jsem se do Slaného, dělal jsem v knihkupectví vedoucího. Dodnes se ke mně hlásí spousta zákazníků, jsem překvapen, že si to vůbec pamatují. Traumatizující byly čtvrtky, kdy vyšla nějaká kuchařka, detektivky z řady ‚třikrát‘ nebo Vinnetou – první vydání mayovek. Ta fronta! Šel jsem se sevřeným žaludkem a říkal si: ‚Panebože, tam bude dvě stě lidí, a já mám třicet osm knížek.‘ Měl jsem povinnost dát knihy přednostně knihovnám, závodním knihovnám atd. To bylo hodně tvrdé. Ale zase naopak, ten pocit, kdy nám přivezli krabice s knížkami a my jsme je otevřeli. Zavonělo to tiskem a my jsme se těšili, jaká jediná knížka z toho stojí za to si ji přečíst. Chodili k nám z knihovny a já jsem je přesvědčoval, aby koupili i knihy, které se číst nedaly. Byly to zajímavé časy. Bylo nutné, v době toho ‚bezčasí‘, které kolem nás panovalo, vytvořit si okruh přátel, ve kterém bylo člověku dobře. Pro mě to bylo Dividýlko, lidi kolem knížek. To bylo vždycky úžasné. Řekl bych, že ty vztahy přetrvávají dodnes.

Kolem roku osmdesát osm jsem byl zaměstnán na ředitelství Středočeského nakladatelství. Už to byla taková ta doba, kdy to praskalo, kdy to všechno bylo zralé, že ten režim padne, i když jsme tomu nikdo nevěřil, ale už tady byl Palachův týden. Tím, že jsem byl v Praze, měl jsem k tomu blízko. Slaný tenkrát bylo ještě takové spící město. V práci už mě to tak nějak nebavilo, spadl jsem do kategorie spíše úřednické. Jeden čas jsem měl na starost i učně, bylo to svým způsobem zajímavé. Někdo ‚chytrý‘ vymyslel, že učit je v reálném provozu v knihkupectví není správné, takže jsme měli učňovské středisko, kde jsem je učil v simulovaném provozu, jak se prodávají knížky, jak se knížky balí. To, že jsem byl ve styku s mladými lidmi, bylo zajímavé, přesto jsem cítil potřebu změny. Do té doby jsem měl jednoho zaměstnavatele, Středočeské nakladatelství. Shodou okolností mě naše ‚kádrovačka‘, která měla kontakty na ČVUT, upozornila, že shánějí v Akademickém knihkupectví vedoucího. Zkusil jsem to, vzali mě, i platové podmínky byly lepší. Takže jsem začal dělat vedoucího Akademického knihkupectví. Měli jsme vlastní vydavatelství, byl jsem členem redakční rady. Nikdy předtím jsem techniku nedělal, vždycky jsem byl přes beletrii, ale zjistil jsem, že to má své kouzlo. Devadesát procent produkce byla skripta pro studenty ČVUT. Prodejna byla na svou dobu výborně, moderně zařízena, takže to bylo velice pěkné. Do toho přišel listopad 1989, který jsem já ve Slaném vlastně vůbec nezažil, protože jsem veškerý volný čas trávil v Praze. ČVUT bylo také takovou baštou studentské revolty. V té době jsme už měli xerox, takže jsem umožňoval studentům, aby tiskli letáky. Pokud byla stávková pohotovost, měli jsme tam docela slušné zázemí, kuchyňku, sprchy. Do Slaného jsem jezdil až v noci, takže dění ve Slaném znám jen zprostředkovaně z fotek a z toho, že jsem sem vozil různé letáky z Prahy.

Vrátím se k Dividýlku. Poslední hra, kterou jsme za totality nastudovali, byla parafráze Gogolova ‚Revizora‘ – Vyšetřování případu podvodného revizora. Zkoušeli jsme s vědomím – dobře, my to uvedeme, a oni nám to zakážou. V té době jsme nevěděli úplně přesně, jak StB pracuje a postupuje. To byly jenom náznaky. Nicméně já osobně, nevím, jak kluci, jsem měl pocit, že už se přestávám bát, že všechno je v hlavě. Proč já mám vyvěšovat ruské vlaječky, když mě k tomu nikdo nenutí? Jó, všichni musíme na ty květové dny a VŘSR to tam nacpat. Pak jsem si přečetl esej Václava Havla ‚Moc bezmocných‘ a pochopil jsem, že má naprostou pravdu. Je to jenom můj problém, jestli se nechám tlačit do něčeho, co nechci. Nazkoušeli jsme ‚Revizora‘, měl mít premiéru v listopadu 1989. Do toho přišly listopadové události. Představení jsme stejně jako jiná divadla odložili. Vrátili jsme se k němu až na jaře následujícího roku. Hráli jsme ho v Rakovníku na Wintrovkách. Tam nám odborná porota řekla: ‚Kluci, je to báječné, je to úžasné, ale už je to passé, už tady máme svobodu a demokracii. Škoda, že jste to nehráli o rok dřív.‘ My jsme si řekli, že to nevadí. Zahrajeme to jako představení. Poslali nás do Písku, na Hronov, vyhráli jsme, co se dalo, vycházely velmi hezké recenze. Pak přišlo pozvání na mezinárodní divadelní festival do Norska. Řekli jsme: ‚Samozřejmě, není problém naučit se cizí jazyky.‘ Hráli jsme v Haldenu, tam jsme navázali konexe a přímo na místě jsme dostali pozvánku do frankofonní části Belgie na jiný festival, potom jsme hráli v Německu. Najednou jsme začali jezdit po Evropě. Dostali jsme pozvánku do Ruska. Viděl nás režisér slavného avantgardního divadla MCHAT, moc se mu to líbilo. Řekl, že jsme první cizinci, kteří odhalili ruskou duši. Jeho pozvání bohužel nevyšlo. Takže jsme se rozjeli. Zvali jsme soubory i do Slaného. Bylo to zajímavé období. Pak už ale přišlo takové období nasycenosti, jakási ponorková nemoc. Bylo to období, kdy to vypadalo, že se Dividýlko rozpadne. Nicméně vazby moje a Jirky Šímy byly natolik silné, že do jisté míry existujeme dodnes. Nové věci sice neděláme, čas od času oprášíme nějakou starší věc, i to přeobsadíme. Bohužel někteří lidé, kteří s námi hráli řadu let, jsou dneska už neakceptovatelní. Jejich politické postoje a jejich chování vůči bývalým přátelům je mimo jakoukoliv kritiku, takže jsme řekli, je mi líto, ale s tebou už ne.

Řada věcí, které jsme po roce 1989 doufali, že se změní, zůstala jenom fikcí – jak lidé budou angažovaní, budou třeba uklízet před svým domem, přestože je to veřejný prostor, že budou ochotni zapojit se do kulturních akcí, tím nemám na mysli Akci Z. Že budou stát o to, aby jejich město bylo pěkné a dobře se v něm žilo. Byla to naivita, nicméně se udělalo hodně věcí. Měli jsme velký úspěch. Starostou za nás, Slaný 2000, byl Pravoslav Vébr, místostarostou Luboš Leopold, takže úspěch uskupení Slaný 2000 byl velký. Teprve potom vznikaly strany. ODS, probudila se sociální demokracie. V dalších volbách měla po rozpadu OF největší váhu ODS. Samozřejmě byly věci, které se mi nelíbily. Výstavba plavecké haly, kde nám zastupitelům bylo slibováno, že to bude za pakatel, který rozpočet města zvládne, a rozpočet byl stále navyšován. Připadal jsem si podvedený a možná to byl i důvod, proč jsem do dalších voleb už nešel. To byla doba, kdy se starostou stal Ivo Rubík. Potom mě to mrzelo, protože to bylo období, kdy byl nepřekonatelný. Byla to taková pracovitost, takový tah na bránu, že jsem litoval, že u toho nejsem. Ale alespoň přes ‚Slánský region‘ (měsíčník, který jsme s ním, Evou Budkovou a Mílou Čapkem vydávali) i přes Dividýlko jsem se snažil pomoci. Až v roce 2000 jsem se znovu vrátil. To už jsme byli Volba pro Slaný. Byli jsme zase celkem úspěšní a byla mi navržena pozice místostarosty. Takže od roku 2002 do roku 2014 jsem byl střídavě s Pavlem Bartoníčkem místostarosta a první místostarosta. Po odchodu Pavla Bartoníčka byla dobrá spolupráce s Martinem Hrabánkem. Myslím, že bylo dobře, že do toho šel. Na rozdíl spolupráce s Pavlem byla spolupráce mnohem přátelštější a korektnější. Nebyly tam třecí plochy, čehož si dodneška vážím. Zjistil jsem, že neumím pracovat v kolektivu, kde neexistují přátelské vztahy, nebo přátelské být nemusí, ale slušnost a respekt vůči názoru druhého, i když s ním nesouhlasím. Takže za to jsem rád, bylo to příjemné. Že jsme něco neudělali úplně dobře, o tom není sporu, ale nikdy to nebylo ze zlé vůle. Byl jsem vždycky hrdý na to, že v našem městě nikdo s úplatky neprojde, nepěstují se kamarádšofty. To je možná nevýhoda komunální politiky. Někteří řeknou, my jsme tě volili, a ty pro nás nejsi schopný udělat tohle. Ale já jsem se vždycky snažil, aby mně nemohl někdo vytknout, že jsem pro někoho něco udělal z protekce. V té době bych více investoval do stávajícího majetku města. Vždycky mě mrzelo, že okresák, barokní sýpka a Grand jsou objekty, které chátrají. Mohly by mít využití, místo toho stavíme nové věci, protože jsou vidět. To byly občas spory s Ivem. Trošku to vyvrcholilo parkovacím domem, který nám na konci funkčního období politicky zlomil vaz, protože to byl argument, proti kterému se dalo těžko vystupovat. Do jisté míry jsem byl autorem myšlenky automatizovaného parkovacího domu já. Nemám důvod se za to stydět, protože na ploše, kterou jsme měli naproti Grandu k dispozici, se nedal postavit klasický parkovací dům se zatáčkami. Kvůli rampám by nezbylo žádné místo na parkování. Vždycky mě zajímaly technické novinky. Jednou Ivo přinesl prospekt nebo článek, kde se mluvilo o parkovacích domech, u nichž jednou z výhod bylo, že zaberou daleko menší plochu než klasické parkovací domy. Líbilo se mně to, byl jsem se podívat v Ostravě, kde tenkrát firma KOMA postavila první parkovací dům. Uvědomil jsem si, že to má určité nedostatky, ale ve své podstatě to řešilo náš problém. Vždycky mě naštve, když se zastupitelé hádají, vytahují osobní věci a zapomínají na to, že je nějaký problém, který je potřeba řešit. A ten parkovací dům ten problém řešil. To znamená vytvořit parkovací dům v historickém jádru, kde nemáme žádné pozemky a kde nemáme žádnou možnost, jak zvýšit kapacitu parkování. Smůla byla v tom, že firma, která vyhrála výběrové řízení (byla nepoměrně levnější a nabízela více parkovacích míst), to neuměla. Oni vycházeli z dobré vůle, že to zvládnou, ale některé problémy byly nad jejich možnosti. Parkovací dům měl smůlu v tom, že nefungoval dobře. Vyskytovaly se tam závady, dneska už odstraněné, ale ta špatná pověst a to, že se z toho stalo politikum, zničila šanci věci napravit. Jak se z něčeho stane politikum, zdravý rozum ustupuje do pozadí. Takže ti pánové, jak oni tomu říkají, co ‚nás vymetli ve volbách‘, postavili veškerou svou volební kampaň na kritice parkovacího domu. Ke konci jsem už také byl zklamaný. Vadilo mně, že cena byla vyšší, než za jakou se to mělo postavit. Také si myslím, že jsme nevyčerpali všechny možnosti parkování. Uvažoval jsem: tato ulice – zrušit zákaz stání a vejde se tam sedm aut. Není to moc, ale je to sedm aut. Dobře, tady udělám tohle, tamhle udělám tohle, až vyčerpám všechny možnosti, tak by nás vlastně občané Slaného natlačili udělat parkovací dům. My jsme vlastně šli opačným postupem. Bohužel tehdy už byl Ivo v takové pozici, že malinko neposlouchal hlas veřejnosti a byl přesvědčen o tom, že to je dobré. Já jsem trochu váhal, ale on za tím šel tvrdě. ‚My jsme se pro to rozhodli, zastupitelé nám to schválili, žádné ústupky.‘ Možná i to, že si lidé mysleli – rozhodli o nás bez nás. Také jsme neuměli dostatečně zdůraznit pozitiva, i to, v čem jsou problémy a jak se budou odstraňovat. Lidi asi víc slyší na podezření o úplatcích a drahém provozu. Přitom jsme si nechali udělat na ČVUT propočty a rozdíl mezi jedním parkovacím místem v klasickém parkovacím domě, který jsme mohli postavit u Billy, a automatizovaném byl zanedbatelný. Výtahový typ je dokonce levnější, protože nemusí být klimatizace a osvětlení. Jde jen o vstupní prostor, kde musí samozřejmě být světlo. Jakmile auto vjede do výtahu, o nic už se nestaráte. Teoreticky tedy rozdíl nebyl žádný. Dodnes považuji za škodu, že se to nepovedlo stoprocentně, a i pro současné vedení je to tak trošku horký brambor. Nikomu se do toho moc nechce, ale myslím, že by to stačilo obrátit a pozvat lidi, ať si přijedou zaparkovat do Slaného, kde je spousta malebných procházek. Můžete si vyzkoušet, jak auto parkuje v automatickém parkovacím systému, protože až pojedete do Francie a budete chtít zaparkovat vedle Notre Dame, budete parkovat úplně stejně. Já bych z toho udělal naopak výhodu. Když jsem byl ještě ve funkci, jezdili k nám z historických měst, jako je Plzeň, Písek, a velice se o to zajímali, protože byli ve stejné situaci. V historickém, chráněném středu města neuděláte žádné jiné parkování, než když dáte něco pod zem nebo nastavíte nahoru. Takže na rozdíl od všech kritiků si myslím, že to byl dobrý nápad, bohužel realizace se nepovedla tak, jak jsme doufali.

Byla to léta, kdy jsme založili s několika nadšenci Vzduchoplaveckou společnost královského města Slaný a já plně propadl kouzlu balonového létání. Postupně jsem se od pouhého nadšence dopracoval až na viceprezidenta Českého balonového svazu. I když balonové létání čím dál více podléhá komerci, pořád mne to ‚lítání pro radost‘ naplňuje...

Zakončím to nynějším Dividýlkem. Hraní už je spíše společenská záležitost, už jsme spíše klub gentlemanů, rádi se sejdeme, zavzpomínáme na staré časy, ale takový ten tlak, bystrost a aktivita, to není. Do jisté míry za to může i doba. Nikdy jsme neplánovali být satirickým divadlem, tepat nešvary doby, ani jsme nebyli tak odvážní. My jsme, kuriózně, nikdy nechtěli být až tak revoluční divadlo, ale bavilo nás to, a do těch her se tyhle věci dostávaly nějak podvědomě a mimoděk. Vzpomínám si na představení ‚Status quo‘. V podstatě to byla fikce, kdy se celý svět rozhodne odzbrojit a zničit všechny zbraně. Přehlídnou však dva majitele střelnice, kteří vlastní dvě vzduchovky, a protože jsou to jediné zbraně, mohli by rozhodnout... V té době se vedly spory o tom, zda na našem území jsou sovětské rakety SS-20. Všichni říkali, vy jste tak odvážní, vy do toho tepete. Bránili jsme se, že jsme to nastudovali již předtím. V ‚Revizorovi‘ to bylo obdobné. Perestrojka, která spočívala v tom, že se vyměnilo pár figurek v ÚV a ve vládě a vydávalo se to za to, že teď konečně děláme ‚komunismus s lidskou tváří‘, a my jsme to tam v tom představení měli, protože jsme věděli, že to tak funguje. Tím, že se změnila doba, nemůžete vlastně nic parodovat. Můžete parodovat vystoupení prezidenta? Vždyť to samo o sobě je parodie, jsou tak komičtí, že to nejde parodovat. A tak se nám ztratila témata, ten společný nepřítel. Lidé, kteří na nás chodili, měli pocit spiklenectví. Hrávali jsme jeden den v měsíci, setkávali jsme se s lidmi, kteří se postupně zapojovali, dělalo jim dobře, že se mohou v době toho šíleného bezčasí komunistické vlády scházet a sdílet určité společenství. To se rozpadlo a takhle se rozpadla i řada dobrých divadel. Lidi najednou zjistili, že to divadlo byl trošku zástupný cíl. V okamžiku, kdy mohli, začali podnikat, začali cestovat, věnovat se politice a čemukoliv jinému, co jim právě to divadlo nahrazovalo. Dobrá zpráva je, že se to vrací. Amatérské divadlo posiluje. Lidé, kteří z něj před dvaceti lety odešli, se pokorně a s chutí vracejí. Dividýlko funguje podobně. Asi už nic nového, co bychom všichni chtěli hrát, nenajdeme. Čas od času oprášíme nějakou hru, kterou jsme hrávali, ale hlavně je to záminka, abychom se vídali, abychom se mohli potkávat.

Po posledních volbách, kdy pan Berkovec tvrdil, že vymetou kostlivce ze skříní, jsme byli vymeteni. Jim se ‚vymetání‘ zalíbilo tak, že se nakonec vymetli také. Pozice se vrátila tak, jako byla před volbami. Já už jsem ale neměl chuť vrátit se do vrcholové politiky. Ale zjistil jsem, že je velký problém najít zaměstnání. To bylo v době, dneska bych si vybíral asi z pěti možných nabídek. Tenkrát to všechno končilo tím, že jsem napsal, že jsem byl v poradním sboru dvou nejlepších ministrů kultury, pana Tigrida a pana Dostála. Mám zkušenosti a dělal jsem tohle a tohle. Personalistky říkaly, to je úžasné, ale pak se podívaly na datum narození a následně přišlo poděkování, že jsem se účastnil výběrového řízení, ale že oni se orientují na něco jiného, jinými slovy, že už jsem starý a nemám šanci. Takže poté, když došlo k tomu obratu, uvítal jsem, že mi byla nabídnuta určitá spolupráce, jednak v sociální oblasti, to znamená bytový fond města, příležitost pro začleňování lidí, kteří si zaslouží bydlet v městských bytech a i určitý dohled. Má to neuvěřitelný název ‚terénní domovník preventista‘. Když se to snažím někomu vysvětlit, jsou z toho usmátí. Ale hlavně se snažím pomoci s městským archivem, který byl řadu let zanedbáván. To je věc, která mě samozřejmě baví. Archiválie, historie a to, že je to za mnou vidět. Na práci starosty, místostarosty vždycky je smutné, že člověk má pocit dobře vykonané práce, když má prázdný stůl. Ale hmatatelně nic nezůstává, jako za zedníkem – dneska jsem udělal pěknou zeď. Takže pro mě je příjemné, že archiv začíná být standardní, což je podstatné. Měl bych psát kroniku. Přiznávám, že tady jsem asi přecenil své síly. Strašně se mi do toho nechce. Převzal jsem to po paní profesorce Judlové, která to psala velmi pěkně. Měla takový pohled ženy a zároveň velké patriotky a já pořád nemohu najít v sobě takový ten klíč, jak tu kroniku pojmout. V roce 2016 jsem se řady věcí účastnil, a proto k tomu nemohu zaujmout takový nadhled. Je pravdou, že do jisté míry se kroniky proměnily. Dneska devadesát procent věcí dohledáte na internetu. Zákony, GDPR – zákon o ochraně osobních údajů vám prakticky neumožní napsat do kroniky, že Vašek Bárta a Tonda Zeman si dali po hubě v Ungeltu, protože se jim líbila stejná servírka. Ale toto šťavnaté, krevnaté, úžasné a barvité právě na starých kronikách milujeme – Janek od Zvonu si dal po papuli s chasníčkem procházejícím kolem, atd., a to dneska zákon neumožňuje. Dneska už ani nemůžete napsat, že Jirka Král, sedmiletý žák II. ZŠ školy, vyhrál celostátní matematickou olympiádu, protože je to zveřejnění osobních údajů, které bez souhlasu rodičů – nebo pokud je mu patnáct, tak s jeho svolením – být v kronice uvedeny nemůžou. Mně to všechno připadá bezzubé. Tohle mi do jisté míry svazuje ruce, nemohu to odkládat donekonečna, ale cítím, že to není až tak jednoduché, jak jsem se domníval. Dělám si výstřižkovou službu, což jsou věci, které budou pro budoucí generaci zajímavé. Snažím se shromažďovat všechny materiály, které město vydává atp., snažím se, aby tady po nás zůstala nějaká stopa. A samozřejmě, ač nejsem ve funkci, pořád cítím potřebu sledovat, co se tady děje, pořád cítím potřebu do toho mluvit.“