Milan Hlobílek

„Dostal jsem dopis od otce, abych nejezdil domů, že nás budou stěhovat, ale neví, kdy a kam. Asi za čtrnáct dní jsem dostal další dopis, ve kterém mně napsal, kam nás vystěhovali a kam mám přijet. Ze školy jsem přijel na zastávku Haluzice, kde mě otec čekal. Šli jsme domů přes kopec. Bylo to zjara a vycházeli jsme pozdě odpoledne. Došli jsme do Jestřabic a otec říkal, že půjdeme ještě jednou tak daleko. Šli jsme a už se stmívalo a byli jsme skoro v lese. Ptal jsem se, kde bydlíme, a otec odpověděl, že tady. Ptal jsem se, proč se tam nesvítí, a otec odpověděl, že tam není elektřina, jen petrolejky. Místnost byla asi dva schodky pod úrovní terénu a měla hliněnou podlahu, dvě malá okénka, v levém rohu kamna, jednu trojdílnou skříň, stůl, dvě židle, dvě postele a lavici. Ptal jsem se, kde budu spát a proč mi nevzali postel. Při stěhování, když otec mou postel nakládal, tak mu příslušník řekl, že postel nemá brát, že se o mě postarají. Tak jsem tam spal na lavici a pak jsem si stloukl postel a nacpal ji slámou. To bylo zoufalý.“

„Statek Němci na konci války opustili a všechno se vyrabovalo. Traktory odvezli neznámo kam, živý inventář vybili, co se dalo, ukradli. Potom u nás fronta stála čtrnáct dní a tehdy někdo dodělal zbytek. Prostě to vykradli. My jsme bydleli naproti kostela, fronta šla směrem z Milotic a Němci si na věži kostela udělali kulometné hnízdo, které Rusi odstřelovali. Než se zastříleli, tak nám rozmlátili byty, rozstříleli všechny okna. Po válce jsme se vrátili a všechno dali dohromady. Dalo to spoustu práce.“