„To nemusím vzpomínat, protože to jsme byli na Lipně na dovolený s otcem a ráno se nám objevily pod šálkama, jak se to jmenovalo, to bílé, ubrousky, už mi to vypadává, stárnu. A na tom bylo: ,Saldáty, iditě damoj!´ protože od čtvrté třídy jsme měli azbuku a já jsem to uměl přečíst. A myslím, že asi nám ta invaze trochu zkrátila a změnila dovolenou o pár dní, a největší mysterium bylo projíždět hlavním nádražím, to mohlo být dvacet dva, dvacet tři, plus mínus. Takže to byla armáda, a sice od Muzea to bylo tři sta metrů, ale ta atmosféra tam žila velice intenzivně. A pak jako, to už nám bylo patnáct řekněme, tak jedny z těch kasáren byly v Turnově a to byl change, protože oni měli barevnou televizi a měli mikrovlnky a měli bonbóny a vůbec takový věci, takže se tam chodilo, ale nicméně, když byl pionýrský tábor tady někde v těch prostorech, tak v těch dvanácti třinácti letech jsem měl bobky, když tam kluci chodili se samopalama, nerozuměl jsi jim úplně a nevěděl, co si o tom myslet, tak to bylo dobrodrůžo."
„Říkám, jak jsem pomalej a blbej, tak jsem ze Svazu vystoupil sám, když jsem šel na vojnu, takže to bylo osmdesát, osmdesát jedna. A vlastně to bylo zajímavý, protože já jsem to udělal právě na tý vojně, to je takový území nikoho a po deseti měsících jim to došlo: ,A vy nejste svazák?´ A já říkám: ,Ne.´ ,Jak to, že ne?´ Já říkám: ,Protože jsem zjistil, že to už není moje cesta.´ Takže oni z toho byli vykulený, jak najednou někdo nemůže bejt svazák, já měl jenom frčku, byl jsem dlouho frajtr. Takže to bylo takový jako zajímavý a pak v práci samozřejmě [...] Tak tam už to bylo v pohodě. Tam byl problém, abys nebyl vyloučenej nebo odejitej, ale pak jestli jsi byl nebo nebyl svazák, to už nehrálo zas takovou roli."
„Já jsem se o Pánu Bohu dozvěděl až v jednadvaceti, když jsem rok studoval vědeckej ateismus a vysvětlovali mi, že něco není a vědecky se to musí dokázat. Tak jsem si říkal: ,Když to není, tak proč se to musí vědecky dokazovat?´ Protože já jsem dvacet let o tom neslyšel, protože nejbližší kostel, nějakej funkční, byl osm kilometrů pěšky někam. A takže sem o něm nevěděl. Chodilo se, jako taková polorecese a punk, na půlnoční. Ale to byla jako show, kdy se vydala parta, to bylo jako trošku protistátní a provokace, ale s Pánem Bohem to nemělo nic společnýho. To byla show. Takže do jednadvaceti nedotčenej a vlastně jeden z klíčových kamínků bylo to studium, které mne přivedlo k víře nebo k Bohu."
Karel Šimon Hlavatý se narodil 4. června 1958 v Turnově, ale dětství prožil v blízkosti zámku Sychrov v obci Radimovice. V dětství i dospívání jej silně ovlivnily rodinné poměry – oba rodiče, Karel a Jaroslava, byli přesvědčení komunisté a stejně tak i zbytek širší rodiny. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 otce pro pasivitu vyloučili ze strany a přesto, že během následujících dvou let zemřel, měl jeho syn problém dostat se na gymnázium a později i Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Obojí však úspěšně vystudoval. Karel Šimon Hlavatý se v průběhu 70. let stal vedoucím místní mládežnické organizace SSM, pod jejíž hlavičkou pořádal undergroundové koncerty kapely Sychrovští pavouci, kterou zakládal a kde hrál na bicí. Během studií na turnovském gymnáziu mu učarovala poezie. Začal ji číst, psát a také vydávat v básnické rubrice časopisu Mladý svět. Když na vysoké škole poslouchal přednášku z vědeckého ateismu, uvědomil si na její absurdnosti existenci Boha, jehož se tento předmět snažil popřít. Zároveň začal pronikat do kulturního undergroundu. Stýkal se s libereckým disentem, v Praze navštívil několik ilegálních akcí a také básníka Egona Bondyho. Skutečným iniciačním prožitkem pak pro něj bylo setkání s pozdějším arcibiskupem a politickým vězněm 50. let Karlem Otčenáškem, který jej dovedl ke křtu. Karel Šimon Hlavatý počátkem 80. let na základě vlastního rozhodnutí vystoupil ze SSM a aktivně se věnoval undergroundu. Spřátelil se s Markem Skolilem, pozdějším emigrantem a spolupracovníkem Pavla Tigrida v Paříži, který mu tamtéž samizdatově vydal sbírku veršů. Kvůli ideologickým problémům jej z Žibřidic, kde učil na malotřídce, přeložili na školu do Radostína, kde měl být pod dohledem ředitelky – kované komunistky, která jej šikanovala až do sametové revoluce v roce 1989. Karel Šimon Hlavatý se počátkem 90. let rozhodl pro povolání kolotočáře a odjel s maringotkou do Polska, kde takto působil dva roky. Po svém návratu ještě vystřídal různá povolání, aby se v roce 2005 usadil jako řeholní bratr – dominikán. Karel Šimon Hlavatý žil v roce 2022 v dominikánském klášteře v Jablonném v Podještědí.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
