Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Júlia Hlavatá (* 1938)

• narodila se 15. října 1938 ve Vyšné Pisané na Slovensku

• během druhé světové války přišla o otce, Vasila Chovance

• svědkyně válečných událostí v tzv. Údolí smrti

• jedno ze 45 dětí po válce zachráněných Květoslavou Bartoňovou a Věrou Kristkovou

• od roku 1947 v pěstounské péči manželů Lavičkových z Nasobůrek

• celý život pracovala na podřadné dělnické pozici ve skladu s kompoty

Júlia Hlavatá, rozená Chovancová, se narodila 15. října 1938 do početné rodiny Vasila a Anny Chovancových. Starší děti chodily na pole pást koně a krávy, mladší sourozenci se starali o ty ještě mladší. Válku, která začala necelý rok po jejím narození a jež v průběhu dalších let otřásla celým světem, jako malí příliš nevnímali. Všechno se změnilo s datem 8. září 1944, kdy se Rudá armáda po zahájení Karpatsko-dukelské operace přiblížila k jejich domovu. 

Údolí smrti

Během několika následujících dní se malebné údolí potoka Kapišovka nedaleko Vyšné a Nižné Pisané proměnilo v krvavé bitevní pole. Sami vojáci bojující v řadách Rudé armády později toto místo příznačně nazvali Údolím smrti. Jednotky wehrmachtu se náporu Sovětů usilovně bránily. Do obou vesnic nejprve doléhalo dunění dělostřelecké palby a později začaly granáty dopadat i sem. V blízkosti obou vesnic probíhala tanková bitva Karpatsko-dukelské operace.

„My jsme byli v úkrytech v zemi. Ty zemljanky jsme si sami vykopali. Nesměli jsme tam ani svítit, ani topit, aby nebylo vidět světlo. Byla nám strašná zima a měli jsme nelidský hlad,“ vzpomíná na tyto kruté okamžiky Júlia Hlavatá, které v té době bylo šest let. Spolu s ostatními sourozenci, rodiči a prarodiči a se jich v zemljance ukrývalo asi třináct.

Pevně se objali a čekali na smrt

Ty nejhorší okamžiky, kdy došlo k celkovému zničení Vyšné a Nižné Pisané, prožila rodina u příbuzných ve zhruba dva a půl kilometru vzdálené obci Dobroslava. „Než přišel ten nejhorší nápor, dostali jsme varování a stačili jsme ujet. Když jsme se vrátili, náš domov už nebyl. Nebylo tam nic,“ vypravuje pamětnice.

Z Vyšné Pisané však neodešli všichni. Júlia Hlavatá vedle dalších lidí ze vsi vzpomíná na své dvě babičky, které odmítly nastoupit na žebřiňák vypravený do Dobroslavy. Obě ženy se rozhodly zůstat doma. Tvrdily, že už jsou staré a nechtějí zabírat místo mladším. Že válka si jejich životy stejně vezme, tak jako tak. Chovancovi odjížděli ve spěchu a zapomněli doma nejmladšího ze sourozenců, Ondřeje. „Kdybych si na něj cestou nevzpomněla, umřel by tam s těmi babičkami,“ dodává Júlia Hlavatá. Lidé, kteří ze vsi odmítli odejít, se prý pevně objali a přimknutí k sobě, aby si dodali odvahu, čekali na smrt. Přišla brzy, z ústí hlavní děl nepřátelských i spojeneckých tanků, a bohužel to nebyla jediná tragédie, která zde rodinu potkala.

Ty jeho oči se smutně dívaly

Těžko dnes říci, zda pamětnice přišla o otce ještě před tímto horečnatým nočním útěkem do Dobroslavy, nebo později, jak sama tvrdí, v poválečných letech, konkrétně v roce 1946. Jisté je, že rodinná tragédie se odehrála ve chvíli, kdy ještě stál dům a hospodářská stavení a kdy ještě (anebo znovu) měli Chovancovi koně. Podle dostupných pramenů je zřejmé, že po bojích Karpatsko-dukelské operace zbyl z obou vesnic jen popel a částečně budova místní školy, a všechno tedy nasvědčuje tomu, že vojáci wehrmachtu zabili jejího tatínka ještě během druhé světové války.

„Tatínek miloval koně, měl je od hříbat. Jednou je stahoval z pastvy domů a šli okolo ti vojáci. Chtěli po něm, ať jim jednoho koně dá. On jim řekl, že to ať ho radši zabijí. Začali ho tlouct. Já jsem skočila před něj a chtěla jsem ho bránit, ale odkopli mě. Ale to ho ještě nezabili. Počkali si, až půjde večer do stájí, a tam po něm hodili minu,“ líčí prožitou hrůzu Júlia Hlavatá.

Toho večera šla pamětnice s tatínkem do stájí poklidit k dobytku. Milovala ho a využívala každé chvíle, aby mohla být s ním. A Vasil Chovanec ji neodháněl, trpělivě ji učil a vysvětloval jí všechno, co bylo potřeba okolo hospodářství znát a umět. „Stála jsem v přípravně, když se to stalo. Viděla jsem, jak po něm hodili minu, ještě dnes si vybavím, jak mi to hvízdlo kolem uší. Viděla jsem, jak mu odletěla hlava. Ty jeho oči se smutně dívaly, jako by mi chtěl ještě něco říct,“ vzpomíná Júlia Hlavatá na poslední chvíle svého tatínka. Nemohli jej ani pohřbít, tělo bylo výbuchem granátu rozbité na kusy v okruhu desítky metrů.

Seděli jsme v okně a plakali

Poté, co válka skončila, zůstalo v Nižné i Vyšné Pisané mnoho sirotků. Hladové, vystrašené děti, podvyživené a nedostatečně oblečené. Některé si hrály uprostřed spáleniště a umíraly při výbuchu nášlapných min, jichž bylo všude kolem plno. Do tohoto bezútěšného prostředí přijely v rámci humanitární pomoci dvě tehdy osmnáctileté dívky, studentky z Olomouce – Květoslava Axmanová (později Bartoňová) a Věra Kristková. A rozhodly se, že pětačtyřiceti dětem, kterým zemřeli rodiče, nebo jejich rodiny byly natolik početné, že je nezvládaly uživit, zajistí převoz do olomouckého kláštera sester Voršilek. V případě těch dětí, které nebyly úplnými sirotky, mělo jít o zhruba roční azyl, během něhož se obě vesnice znovu vystaví a děti se vrátí domů ke svým rodinám. K návratu sice došlo, ale Vyšná i Nižná Pisaná se i po roce nacházely v tak bezútěšném stavu, že děti byly za pomoci Květoslavy Axmanové znovu odvezeny do Olomouce, kde měly přijít do pěstounské péče. Výjimkou nebyla ani Júlia a její mladší bratr Vasil. „Museli jsme jet, maminka by nás sama neuživila. Loučení bylo strašné. Seděli jsme v okně a plakali,“ říká pamětnice. Její matka měla podmínku, že obě děti, Vasil a Júlia, půjdou k pěstounům dohromady. Z tohoto důvodu děti dlouho čekaly, než se jich v Olomouci někdo ujme. V chudých poválečných letech nikdo nechtěl mít na starosti dva sirotky najednou.

Příběh Květoslavy Bartoňové (Axmanové) zaznamenali redaktoři Paměti národa již v roce 2016. Květoslava byla ovšem natolik skromná, že si přála, aby její příběh a tím i příběh pětačtyřiceti zachráněných dětí vyšel na světlo až po její smrti. Květoslava Bartoňová zemřela v roce 2017 v požehnaném věku devětaosmdesáti let.

Spadli jsme komunistům rovnou do náruče

Júlia s Vasilem se nakonec dočkali. Ujali se jich Vlasta a Jaroslav Lavičkovi z Nasobůrek v Olomouckém kraji. Skromní lidé, kteří měli hospodářství a s nástupem komunistické moci po 25. únoru 1948 to neměli jednoduché. Jaroslav Lavička byl zemědělec – soukromník. Navíc zastával prvorepublikové mravní hodnoty a k jeho hrdinům patřil Tomáš Garrigue Masaryk a Karel Čapek. „My jsme tam spadli komunistům rovnou do náruče. On (Jaroslav Lavička) s nimi měl neustálé problémy. Také kvůli tomu k nám domů pořád chodily kontroly z úřadů, jestli nás dobře vedou, vychovávají, a jak žijeme. Úředníci pořád měli nějaké připomínky,“ vzpomíná Júlia Hlavatá.

Ani ve škole to neměla jednoduché. Nastoupila do první třídy a během jediného roku musela zvládnout učivo odpovídající jejímu věku. Mezi dětmi si připadala odstrčená a osamělá. „To se ale časem zlepšilo. Měla jsem i nějaké kamarády,“ dodává pamětnice s úsměvem. Když se po osmi letech školní docházky chtěla hlásit na střední zdravotnickou školu, nešlo to kvůli špatnému kádrovému profilu. Júlia se proto rozhodla, že nastoupí rovnou do zaměstnání. V hanáckém Sencu, ve skladu s kompoty, pracovala na podřadné pozici až do důchodového věku.

Byli jsme rodina společensky bezvýznamná

Pamětnice se ve svých dvaceti letech provdala za Josefa Hlavatého. „Ten špatný kádrový profil a problémy s komunisty se za námi táhly celý život jako bludný kámen,“ říká. Problémy dostat se na vytouženou školu měly totiž i její tři dcery, Marta, Vlastimila a Štěpánka. Júlia Hlavatá vzpomíná, jak ještě předtím, na základní škole, jedna z dcer při zubařské prohlídce omylem odnesla svůj chorobopis, kde byla uvedena i rodinná anamnéza a pod ní připsáno: „Rodina společensky bezvýznamná.“

Přes všechnu nepřízeň režimu prožila Júlia Hlavatá po boku manžela a vedle svých dětí život plný lásky a vzájemné pospolitosti. Ale na tragické a hrůzné události ze slovenského Údolí smrti nezapomněla nikdy. „Nemohu se dívat na válečné filmy, ani v nejmenším náznaku. Hned se mi vyvalí vzpomínky a slzy,“ dodává k tomu pamětnice.