"Pak přišel rok 1944, chodil jsem tehdy do septimy v Jičíně. Sebrali nás všechny studenty, probrali, kdo byl zdravý, nastoupil do takzvané protektorátní Technische Nothilfe. Byla tam taková doplňovací rota v Praze ve Slezské ulici, kam nás studenty z celé republiky sehnali a připravovali nás pro nasazení v protektorátu po náletech. To byl tehdy náš hlavní úkol, nebo odstraňování trosek atd. Můj první takzvaný 'einzac' byl v Pardubicích, kde jsme likvidovali zbytky po rozsekané Fantovce, což byla továrna na benzín. Já jsem pochopitelně jako všichni študáci, jsme se flákali, práci jsme vysloveně sabotovali, i když jsme tomu tenkrát sabotáž neříkali. Prostě pro Němce jsme nedělali za žádnou cenu. Já jsem tam chodil, prakticky jsem nesáhl na jinou práci, odstraňovaly se tam trosky a převážely se mrtvoly. K tomu jsem se ale nedostal, chodil jsem s nářadím do blízké kovárny. Tam jsem to nářadí přinesl jako na nabroušení, a tak jsme si s kovářem povídali a pak jsem se zase vrátil."
"Pak nás převezli do Prahy na Pankrác, tam jsem byl několik měsíců až do soudu. Ten soud byl v Liberci, byl to veřejný soud, který měl zlikvidovat to, co se o Junáku mluvilo. Vystupovala tam prokurátorka v modré svazácké košili a dokonce jednou řekla, že skauti učili děti nehlučně vraždit. A tenhleten Tomsa, jeden z obviněných vstal a řekl: ‚Paní prokurrrátorrrko!?‘ A Tomsa byl chudák, který dostal tři roky a náš otec také dostal tři roky. Ale ten soud byl vzhledem k té osobě prokurátorky rozumný, protože jsme byli odsouzeni za neoznámení trestného činu, že se chystá příprava skautingu přes jeho zákaz."
"Shodou okolností tenkrát, bylo to tedy neštěstí, ale na druhou stranu pro mne určitá výhoda, přivedl k nám nějaký učitel chlapíka, kterého hledalo po celém Českém ráji gestapo. Už ho předtím honili na Vyskeři, kde kvůli němu zastřelili omylem jiného chlapíka. A při útěku se ten pán dostal do styku s panem učitelem z té vsi na západ od Rovenska, který ho přivedl k nám, že ho nemůže nikde schovat. A náš otec ho tenkrát převzal. Říkali jsme mu Buk nebo Suk a schoval ho v té nové škole do dílny pod jevištěm. Ovšem to nemohlo vydržet, tak požádal lomnického skauta Korbeláře, aby zkrátil chodbu v druhém poschodí ve výši našeho bytu o jedno okno. Na té chodbě byla velká okna. Prakticky si toho nevšiml ani starý pan školník, který tam chodil topit. Před ten úkryt nastěhovali kulisy, za tím to ten skaut z Lomnice vymaloval, takže tam se ten nový [uprchlík] ubytoval."
"Dvacátého dubna v roce 1945 jsme se asi tři nebo čtyři kluci sebrali a utekli jsme od našeho útvaru. Šli jsme na vlak a vlakem jsme jeli domů na východ, protože se blížila Rudá armáda. Když jsme byli u Karlštejna, tak nás napadli kotláři. To byli letci, kteří měli za úkol rušit dopravu. Vyběhli jsme z toho vagonu kousek na stráň a tam jsme se dívali. Dokonce jsem viděl toho letce, chlapa černého, jak míří na tu naši lokomotivu, kterou pochopitelně trefil. Hned z toho šla pára a hned to bylo rezavé. A vedle nás jsem jako zázrak viděl německého vojáka, který z toho vlaku utekl. A ten se tak rychle zahrabal do země, že z něho zůstal takový flek metr krát třicet centimetrů a všechno ostatní bylo schované, jak se bál náletu a jaké měl zkušenosti."
Karel Hlaváček se narodil 11. srpna 1927 v Lomnici nad Popelkou. Po absolvování obecné a měšťanské školy studoval na reálce a gymnáziu v Jičíně. V době druhé světové války byl svědkem toho, jak jeho otec, řídící učitel Karel Hlaváček, pomáhal lidem, které v roce 1942 pronásledovalo gestapo. V té době se osobně seznámil s odbojářem Vladimírem Krajinou. Otec Karel Hlaváček byl po prozrazení parašutistů ze skupiny Antimony v lednu roku 1943 zatčen a vězněn v terezínské Malé pevnosti. Pamětník byl ze septimy gymnázia nuceně nasazen do roty Technische Nothilfe určené k odklízení trosek po bombardování. Po válce se rodina usadila v Liberci, kde v roce 1946 odmaturoval na tamním reálném gymnáziu. Od dětství Karel Hlaváček chodil do Skautu, skautským vedoucím byl i jeho otec. Po nástupu komunistického režimu byl v roce 1952 zatčen, držen šest měsíců ve vyšetřovací vazbě v Liberci a v Praze na Pankráci a odsouzen na několik měsíců kvůli ilegálním skautským aktivitám. Rehabilitovali ho v roce 1968, kdy mu také trest zrušili. Pracoval v různých profesích v Jablonecké bižuterii, na statistickém úřadu a v podniku Prefa v Ústí nad Labem. Jeho životním koníčkem se stala práce v Klubu českých turistů. Karel Hlaváček zemřel 15. ledna 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
