Miroslav Hladil

„Byli tam dva mládenci, kteří šli hlídat ven před hospodu, protože tam chodili četníci a ti se občas přišli do té hospody ohřát. Tak oni tam šli, aby je zarazili, že jsem tam já, aby mě nemuseli zavřít. A jeden učitel, který učil na menšinové slovenské škole, mě vzal s sebou na nocleh. Rozměnil mně peníze, které jsem s sebou měl, a dal mi suché ponožky. Totiž jak jsme přišli na maďarské hranice, tak tam byl takový odvodňovací kanál, za ním strážní budka, z které se kouřilo. A ti dva (s kterými jsem utíkal z protektorátu) dostali strach a vrátili se domů. A já jsem musel jednou nohou vskočit do toho potoka, přeskočit jsem to nemohl, a tak jsem pak musel jít s tou mokrou nohou, tak to tam v té hospodě taky obdivovali. Ten slovenský učitel jel druhý den ráno na návštěvu k příbuzným, tak mě vzal s sebou do vlaku, jel se mnou jednu stanici. Tam jsme prošli kordonem maďarských četníků - měli chocholy a vypadali hrozivě. Tak jsem se dostal do Budapešti.“

„Tam na pobřeží, kde my jsme se vyloďovali, ani nebyly skoro žádné stopy po bojích, bylo tam jen několik kulometných hnízd. Oni totiž Němci na to nebyli připravení, byli oklamaní, mysleli, že to bude jinde. Je zajímavé, že Hitler to věděl, ale ten jeho generální štáb mu to vymluvil. Ten asi potom zuřil, on to náhodou uhodl, kde ta invaze má být. No a tak jsme tam přistáli a pak jsme se přesunuli k Dunkerque.“

„V tom Dunkerque byla německá posádka, asi jedenáct tisíc mužů, kteří chránili ten přístav. Spojenci a Francouzi to pokládali za památné město, takže také nechtěli, aby se to rozbilo, a tak my jsme tam hlídali, aby ti Němci odsud nelezli ven. Celkem jsme měli dobrou pověst, byli jsme spolehliví, Angličani tam chodili jako na oddych, na vystřídání a tak. U toho Dunkerque to vypadalo tak, že jej Němci zaplavovali, když byl příliv, a když byl odliv, tak stavidla zastavili, takže se tam neustále tvořilo ohromné jezero na tom pobřeží.“

„Když jsme byli na těch posádkách v Anglii, tak to byl celkem nudný fádní život. Vojáci se hleděli dostat buď k parašutistům anebo hlavně k letectvu. Byly tam i hladovky a raporty, jen aby se dostali k nějaké činnosti. Panoval tam takový názor, že jsme vlastně jen armáda na parádu. No a my abychom s tím pohli, tak jsme asi v počtu sedmnácti mužů šli k raportu se žádostí o propuštění z československé armády, že bychom pak šli k obchodnímu loďstvu nebo podobně. Tím jsme s těmi vodami zelenými hleděli pohnout, mysleli jsme, že jsme zas tak moc nezpůsobili, ale zas říkali někteří, že jsme mnoha věcem zabránili. Prezident Beneš pak říkal, že pojedeme domů, zmobilizuje se armáda, obsadí se hranice, budeme prvním konfrontačním prvkem v Evropě, všude kolem bude revoluce a u nás bude klid. My jsme chtěli bojovat, nechtěli jsme tam jen tak hnít.“