Miroslav Hladil

„Když jsme byli na těch posádkách v Anglii, tak to byl celkem nudný fádní život. Vojáci se hleděli dostat buď k parašutistům anebo hlavně k letectvu. Byly tam i hladovky a raporty, jen aby se dostali k nějaké činnosti. Panoval tam takový názor, že jsme vlastně jen armáda na parádu. No a my abychom s tím pohli, tak jsme asi v počtu sedmnácti mužů šli k raportu se žádostí o propuštění z československé armády, že bychom pak šli k obchodnímu loďstvu nebo podobně. Tím jsme s těmi vodami zelenými hleděli pohnout, mysleli jsme, že jsme zas tak moc nezpůsobili, ale zas říkali někteří, že jsme mnoha věcem zabránili. Prezident Beneš pak říkal, že pojedeme domů, zmobilizuje se armáda, obsadí se hranice, budeme prvním konfrontačním prvkem v Evropě, všude kolem bude revoluce a u nás bude klid. My jsme chtěli bojovat, nechtěli jsme tam jen tak hnít.“

„Dvacátého osmého října jsme podnikli na východním úseku výpad do německých pozic. Němci tam tenkrát ,namasovali‘ plno mužstva z řad těch starších, kteří už o tu válku celkem neměli zájem. Oni nás chtěli vybrat, ale my jsme je předešli, dokonce to bylo dosti s překvapením, a tak se to velmi podařilo. Ten útok začal v deset hodin po krátké dělostřelecké přípravě, pronikli jsme do německých pozic a zničili dva prapory. Jeden nadporučík měl poté citaci pro Červený kříž: S družstvem Svobodných Francouzů vnikl na velitelství německého praporu a štáb zajal. My jsme neměli moc pěchoty, já jsem tam byl jako pěšák, velitel družstva. Leželi jsme tam na té mezi, když byla ohromná palba - Němci stříleli hlavně miny. Chlapům se do toho moc nechtělo, tak jsem jim říkal: ,Pojďte dopředu, tam je klid, tady to není možný!‘ Nakonec to šlo docela hladce, Němců se vzdalo asi 350, asi 150 až 200 jich bylo zabitých.“

„Byli tam dva mládenci, kteří šli hlídat ven před hospodu, protože tam chodili četníci a ti se občas přišli do té hospody ohřát. Tak oni tam šli, aby je zarazili, že jsem tam já, aby mě nemuseli zavřít. A jeden učitel, který učil na menšinové slovenské škole, mě vzal s sebou na nocleh. Rozměnil mně peníze, které jsem s sebou měl, a dal mi suché ponožky. Totiž jak jsme přišli na maďarské hranice, tak tam byl takový odvodňovací kanál, za ním strážní budka, z které se kouřilo. A ti dva (s kterými jsem utíkal z protektorátu) dostali strach a vrátili se domů. A já jsem musel jednou nohou vskočit do toho potoka, přeskočit jsem to nemohl, a tak jsem pak musel jít s tou mokrou nohou, tak to tam v té hospodě taky obdivovali. Ten slovenský učitel jel druhý den ráno na návštěvu k příbuzným, tak mě vzal s sebou do vlaku, jel se mnou jednu stanici. Tam jsme prošli kordonem maďarských četníků - měli chocholy a vypadali hrozivě. Tak jsem se dostal do Budapešti.“

„Tam na pobřeží, kde my jsme se vyloďovali, ani nebyly skoro žádné stopy po bojích, bylo tam jen několik kulometných hnízd. Oni totiž Němci na to nebyli připravení, byli oklamaní, mysleli, že to bude jinde. Je zajímavé, že Hitler to věděl, ale ten jeho generální štáb mu to vymluvil. Ten asi potom zuřil, on to náhodou uhodl, kde ta invaze má být. No a tak jsme tam přistáli a pak jsme se přesunuli k Dunkerque.“