Marie Hladíková

„Když se to provalilo tady na Jizerce, tak on byl, měl úraz na motorce a byl ve Frýdlantě v nemocnici. Takže tomu zatčení ušel, teprve dodatečně, jak zjišťovali podrobnosti, tak teprve dodatečně ho zavřeli při vyšetřování.“ – „Když tam byli skauti na Jizerce v tom bunkru a plánovali odboj proti komunistům, tak o nich věděl?“ – „On o nich věděl, ale neprozradil je. Doporučoval jim, aby toho nechali, že to nemá žádný význam, že nic nezmůžou. Samozřejmě ho neposlechli a takhle to dopadlo. Zřejmě i podle výslechu těch lidí zjistili, že byl v tom dost zapojený, a proto ho dodatečně zavřeli.“

„Tak na Staroměstském náměstí jsme čekali na závěr. Když šli muži, tak co jejich krok, tak ‚Beneš, Beneš‘, to byl takový zážitek. Beneš.“ – „A jak to vás působilo?“ – „Jak vidíte...“ – „Že vás to dojímá hodně?“ – „Dojímá.“

„Přišla jsem o sousedy při odsunu, samozřejmě, bydleli jsme v domečku a vedle byla pekárna a krám, měli ho Adolfovi. Sice takové české jméno, původně to byli Češi, ale paní Adolfová byla Němka, neuměla blafnout česky. Ta se přišla rozloučit s tatínkem, to byla taková nějaká stěhovací parta, brzy ráno přišli, nevím, jak dlouho to trvalo, než co všechno jim dovolili vzít. Nějakých těch třicet kilo mohli mít. Přišla se rozloučit s tatínkem. Říkala tatínkovi: ‚So viele Jahre gute Nachbaren‘ – tolik let dobří sousedi. To mně bylo moc líto, my jsme byli opravdu takoví. Hlídala jsem jim děti v sobotu, měli pekařství a koloniál, paní bylo potřeba, aby byla v krámě, no tak nějak nejdřív jenom že budu jezdit s kočárkem. Potom z toho bylo, že soboty odpoledne jsem hlídala nejdřív – měli ho po dvou po čtyřech letech, jsem hlídala, holčičku, pak i kluka jsem pomáhala v sobotu trošku vychovávat, když paní byla v krámě, trošku jsem ho vychovávala, za hlídání jsem dostala krajíc chleba přes celý chleba, namazaný máslem, většinou na tom byl buď salám, nebo sýr, to se střídalo, plátkový sýr a okurka.“

„Díky průmyslu se neměli lidi tak nejhůř, ne že by se měli bůhvíjak, ale to živobytí si tady našli. Pamatuji výrok jednoho, byl to Jarka Blažků. V prvomájových průvodech chodil s komunisty, byli to Němci. Říkal – Křičeli jsme ‚Wir wollen Arbeit und Brot!‘ – a knakra jsme měli v kapse. Tak se říkalo malým uzenkám. Chtěl chleba a práci – a uzenku měl v kapse. Tak zle jim taky nebylo.“

„Když si vzal Němec Češku, měli německou rodinu, ale i když si vzal Čech Němku, měli taky německou rodinu, to němectví tady převážilo. Nevím, jaký prospěch z toho lidi měli. Češi byli v menšině. Bylo zapotřebí, aby se češství udrželo, byla zaplaťpánbůh i česká škola. I když tatínek měl převážně německé zákazníky, tak nám dal oběma jenom českou školu. Měli jsme i čtvrtý ročník, který byl tak něco jako něco navíc ještě. Pepa se vyučil elektrikářem, přišel rok 1938 a Němci nás zabrali, tak ze strachu, protože se vědělo, že bude válka, tak Pepu vypravili do Úlibic k tetě v domnění, že tam bude uchráněný nějak. Tady si asi rodiče mysleli, že by musel do války narukovat. Ale těm Čechům, co tady zůstali a hlásili se k češství, tak nemuseli do války.“