Libuše Hittmanová

„Jak jsem jezdila vlakem, najednou na nádražích stály vagony, kde byli lidi – z koncentráků je nacpali do vagonů, že jim byly vidět jenom hlavy. Teď nevěděli, co s nimi. Ve Stodě je velký lesopark, lesík, kde je všechny postříleli, aby se jich zbavili.“

„Tam byl podobný lágr jako v Norimberku [ve Zbůchu – pozn. ed.] a tam byli ubytovaní zajatí Rusové, kteří museli dělat v šachtě. I v zimě byli jen ve štráfovaných hadrech, dřeváky, takže žili příšerně. A teď vyhlásili, aby hlavně mladí lidé udělali sbírku, skoro nikdo nic neměl, ale co mohl dát, aby daroval, abychom to tam odnesli, abychom jim trošku pomohli – nějaké léky, nějaké jídlo a ošacení. My s mou sestrou jsme šly samozřejmě taky. Jenomže já byla tak strašně oslabená, že jsem tam chytla nějakou infekci. Za pár dní jsem dostala dvaačtyřicítky horečky, opary, byla jsem úplně na umření. Rodiče byli zoufalí, sestra taky. Doktora Němce tam vypráskali, všechny Němce, prý byl na vsi nějaký masakr, to jsem ani nechtěla nic takového vidět. Teď nebyl lékař. Tak sestra šla nahoru mezi Američany se zeptat, jestli není někde nějaký doktor, že jsem na tom tak strašně. A oni ji doporučili do chotěšovského kláštera, kde je hlavní posádka. Vzala kolo a jela do Chotěšova a doopravdy se tam domluvila. Trošku jsme všecky uměly německy, protože jsme se musely už tenkrát učit německy. Takže se domluvila a přišel lékař, starší, asi kolem čtyřiceti let, který uměl německy, a další mladší lékař. Přišli, a když jim všechno řekla, jak to vypadá, vzali kolo, posadili ji do džípu, kolo naložili a přijeli. Když viděli, v jakém jsem stavu, tak mi dali tabletky a říkali: ,Každé čtyři hodiny – ve dne, v noci, ve dne, v noci.‘ Dnes vím, že to byl první penicilin, který jsem v životě dostala. A nikdo ještě o nějakém penicilinu nevěděl. Takže mi to během čtrnácti dnů pomalu ustupovalo, uzdravovala jsem se.“