Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. Martin Hilský , CSc. (* 1943)

• narodil se 8. dubna 1943 v Praze do rodiny architekta Václava Hilského a japanoložky Vlasty Hilské

• po maturitě na gymnáziu pokračoval na FF UK studiem oborů anglický jazyk – hispanologie

• po promoci v roce 1966 nastoupil na katedru anglistiky na FF UK

• v květnu roku 1968 vyhrál konkurz na roční doktorandské studium na Oxfordské univerzitě v pozici mladšího vědeckého pracovníka v Linacre College

• první hru W. Shakespeara Sen noci svatojánské přeložil v roce 1983 a postupně přeložil do češtiny celé Shakespearovo dílo (vyšlo souborně v roce 2011)

• v letech 1989–1998 působil jako ředitel Ústavu anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty UK, vyučoval i na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a přednášel na Ústavu anglofonních literatur a kultur

• v roce 1983 se habilitoval jako docent a v roce 1993 byl jmenován univerzitním profesorem

• roku 2001 ho za zásluhy o šíření anglické literatury v České republice a za jeho shakespearovské překlady královna Alžběta II. jmenovala čestným členem Řádu britského impéria (MBE)

• v roce 2011 získal Státní cenu za překladatelské dílo – za překlady Shakespeara, o rok dříve o něm vydal rozsáhlou knihu „Shakespeare a jeviště svět“

• v témže roce byl oceněn prezidentskou medailí Za zásluhy o stát v oblasti kultury a školství

• je autorem řady dalších publikací, překladů a esejů

V době, kdy se v Československu zavřela brána ke svobodě, měl Martin Hilský možnost začít kariéru na prestižních světových univerzitách. Už tehdy se ale rozhodl, že bude raději seznamovat širokou veřejnost s anglickou literaturou ve své zemi a tvořit tak pomyslný most do tehdy zapovězených míst. A to se mu skutečně podařilo. Svět anglické literatury otevřel nejen svým studentům, ale i čtenářům a divákům, za kterými dodnes (2023) neváhá cestovat po celé republice. A zároveň s encyklopedickými znalostmi předává i své životní přesvědčení, že nejdůležitější je být dobrým člověkem a myslet na druhé. 

Potkalo mě štěstí v rodinném zázemí

Martin Hilský se narodil 8. dubna 1943 v Praze v rodině architekta Václava Hilského a japanoložky Vlasty Hilské, rozené Novotné.  Otec pocházel z Krásna u Valašského Meziříčí, z chudé, přísně katolické rodiny. Během studia střední školy se rozešel s církví a odešel do Prahy, kde byl přijat do ateliéru prof. Otokara Novotného. Za války se angažoval v protifašistickém odboji: „Vyprávěl mi, jak ho přišlo zatknout gestapo. Tehdy už jsem byl na světě. Nasadili mu pouta, zjistili jeho totožnost a zase mu ta pouta sundali, protože hledali jeho společníka, architekta Jasenského. Otec mi to vyprávěl jako velké drama, protože myslel, že končí jeho život. Architekta Jasenského nakonec zatkli a odvezli do Terezína. Rodiče pak do Terezína jeli a vyprávěli mi, že to, co viděli, je naprosto nepopsatelné. Oni o tom nemohli ani mluvit. A bohužel zjistili, že jejich přítel byl zastřelen den předtím, než tábor osvobodila Rudá armáda.“ 

Matka pocházela z centra Prahy, její otec byl komorníkem hraběte Lobkowicze. Vystudovala na filozofické fakultě anglistiku a srovnávací literaturu a začala se zajímat o orientalistiku. Díky tomu se seznámila s prvním manželem, sinologem Jaroslavem Průškem, a v zahraničí pak studovala japonštinu. Ač se manželé brzy po svatbě rozvedli, zůstali blízkými přáteli a jejich nové rodiny se dál stýkaly. Toto tvůrčí prostředí včetně četby z bohaté rodinné knihovny vnímá Martin Hilský jako zásadní a formativní: „Potkalo mě štěstí v rodinném zázemí, které bylo, musím říci, krásné.“ Rodiče byli původně levicově zaměření a po válce vstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ). Tehdy po válce také hodně pracovně cestovali a měli představu, že budou Evropané. Brzy ale přišlo velké zklamání, otec musel nastoupit jako zaměstnanec Stavoprojektu a snášet, jak jsou jeho stylově čisté návrhy nesmyslně upravovány v duchu socialistického realismu. Pro matku byla situace snazší díky tomu, že byly podporovány vztahy s Čínou a tedy i překlady, na kterých se podílela. K tomuto období pamětník dodává: „Vzpomínám na chvíle, kdy jsem viděl rodiče úplně bezradné, a to bylo dvakrát. Poprvé to bylo v 50. letech, kdy jsem zažil přímý přenos procesu se Slánským a všemi ostatními. A musím říct, že naši to poslouchali a byli bledí a měli strach. Ptal jsem se proč, o co se jedná, protože jsem tomu nerozuměl. A oni na to neměli odpověď. Totéž se pak opakovalo s Maďarskem v roce 1956.“

Rok osmašedesát, to byl zázračný rok, který skončil pod pásy tanků

Základní škola nebyla pro humanitně založeného chlapce příjemným prostředím, ale již na gymnáziu našel Martin svoji cestu; bavila ho historie a soukromě studoval jazyky. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pokračoval ve studiu češtiny a anglického jazyka, později zaměnil češtinu za hispanistiku. Studium dokončil v roce 1966. Během studia se nejdříve zaměřoval na současnou anglickou literaturu a již tehdy toužil překládat. V jazyce se hodně zdokonalil, když během studia tlumočil z angličtiny do češtiny. Díky těmto kontaktům se poprvé dostal do New Yorku: „To bylo setkání s úplně jiným světem. Já jsem končil studia, měl jsem představu, co je to New York a znal jsem literaturu, ale byl jsem tam opravdu jako Alenka v říši divů. Tam asi také začala má láska k divadlu. Ocitl jsem se uvnitř kulturního dění, a to bylo štěstí. Byla to zvláštní tečka za mým studiem na Karlově univerzitě. A o několik let později se stal malý zázrak, dostal jsem nabídku na překlad hry „Kennedyho děti“ od činohry Národního divadla, která se odehrává v místech, která jsem znal. Ta hra byla moje zasvěcení do divadla.“

Brzy následovaly další zlomové události. V květnu 1968 se účastnil konkurzu na kulturním oddělení britské ambasády na jedno místo na Oxfordské univerzitě Linacre College, ale ještě před zveřejněním výsledků přišel tragický srpen 1968: „Přijely sem tanky Varšavské smlouvy. Pro mě to bylo životní trauma. Bylo to pro mě naprosté zklamání, které nedokážu popsat. Protože já jsem nevěřil, že se to může stát. Rok osmašedesát, to byl zázračný rok. Rok relativní, vlastně velké svobody, rok liberalizace, který skončil pod pásy tanků.“ 

Pod dojmem událostí Martin Hilský na konkurz zcela zapomněl, ale osud mu byl nakloněný: „Najednou k mému překvapení přijelo auto britské ambasády před náš dům a byl mi osobně doručen dopis, který mi sdělil, že jsem vyhrál konkurz na osmiměsíční pobyt v Oxfordu v Linacre College.“ Bylo to radostné překvapení, ale i určitý problém, protože jeho budoucí žena Kateřina se právě z Anglie vracela a na cestě se doslova minuli. Kateřina tehdy pobývala u Martinovy mladší sestry Kristýny, která se předtím provdala za Angličana, což jí umožnilo v zemi žít legálně: „Obě vyprávěly, že v Anglii zpravodajství BBC líčilo události roku osmašedesát ještě dramatičtěji, než ve skutečnosti byly. To je zajímavý paradox, že pokud jste uprostřed dějinných událostí, v tomto případě vojenského obsazení země, což se děje opravdu jednou za století, tak vlastně žijete ten každodenní život, který existuje i za války. Lidé žijí dál, takže vlastně je to méně hrozné, než když vidíte v televizi ty tanky jedoucí proti kočárkům a takové věci. Kateřina a Kristýna měly pocit, že jsme v ohrožení života, což jsme po pravdě řečeno nebyli.“

Chtěl jsem být anglistou a amerikanistou v Čechách, proto jsem neemigroval

Cesta do Oxfordu ho zásadně ovlivnila. Neměl již postavení studenta, ale byl součástí profesorského sboru. Svobodné prostředí, diskuze, velká knihovna i přátelský přístup v seminářích, to vše ho přirozeně okouzlilo. Tehdy se přímo nabízela možnost v zahraničí zůstat, studium v Oxfordu by mu otevřelo dveře na univerzity v USA, Kanadě nebo Austrálii, ale nakonec se rozhodl pro návrat do nesvobodného Československa: „Já jsem pochopil, čím chci být. Člověk to o sobě dlouhou dobu neví, dlouho se hledá, ale já v těch pětadvaceti již věděl, že chci být překladatel. A že se chci zabývat tím, co mě baví, anglickou a americkou literaturou. A napadlo mě, že chci být anglistou a amerikanistou v Čechách, protože jsem chtěl zůstat v kontaktu s řečí. Rozhodl jsem se pro toto poslání, protože jsem si uvědomil, že jako český anglista budu přemosťovat kultury a moje role bude seznamovat zdejší širší veřejnost s anglickou literaturou. Takže tohle bylo jasné a neemigroval jsem, třebaže mnoho lidí kolem mě to učinilo. Zároveň jsem ale tušil, že bude zle. Nevěděl jsem, jak zle a jak dlouho to bude trvat, ale přesto jsem se v září 1969 vrátil.“

70. léta byla nejen pro Martina Hilského na filozofické fakultě dobou největšího temna: „Já tu dobu nevidím pozitivně a 70. léta ve mně zůstávají temným obdobím, které člověk přežil. Bylo to pro mě hrozné zklamání, až taková apokalypsa. Tehdy, v těch letech, kdy mi bylo 25 let, to člověk vnímal velmi emocionálně,“ říká. A dodává: „Odborná kvalifikace přestala hrát roli a základní kvalifikace na univerzitní působení byla kvalifikace politická. A my jsme ji nikdo neměl, to byl obrovský problém, že jsme neměli tu červenou knížku.“ V dochovaných archiváliích (arch. č. KR-774031 MV_x143597) můžeme nalézt pamětníkův vlastnoručně podepsaný životopis, kde se vyjadřuje ke svému krátkému členství v komunistické straně: „V roce 1964 jsem vstoupil do KSČ, v roce 1970 mi bylo členství pro pasivitu zrušeno.“ Zrušení členství koresponduje i s jeho vyjádřením ohledně politických prověrek, které musel absolvovat po návratu z Oxfordu: „Při komplexním hodnocení jsem odmítl přijmout invazi a nazývat ji bratrskou pomocí.“ 

Do sametové revoluce se dostal do Anglie již jen jednou, a to v roce 1979 na pozvání Britské rady. Hned po návratu se musel dostavit na ministerstvo vnitra k celodennímu výslechu Státní bezpečností (StB). Nakonec přišla nabídka na spolupráci v tom smyslu, že by informoval o všem, co se děje na filozofické fakultě: „Řekl jsem jim, že se na takovou práci moc nehodím a také že nevím, o kom mám informovat.“ V tu chvíli začal nátlak a argumentace tím, že se stýká s anglickým kulturním atašé, který je špión. „Rozešli jsme se v nedobrém, ale nic jsem nepodepsal.“ Pamětník byl ve svazcích veden jako kandidát tajné spolupráce pod krycím jménem Hugo, ale vzhledem k jeho přístupu byl svazek v roce 1982 archivován s tímto odůvodněním: „Nepřeje si, aby požadavky ze strany MV byly aktivního charakteru, tedy aby byl úkolován, a odmítá pravidelný styk. Na základě alibistického a pasivního přístupu ke spolupráci s MV navrhuji, aby styk s KTS HUGO byl ukončen.“ (arch. č. TS-731325 MV_x104755)

Byl jsem v tzv. šedé zóně

Z těchto důvodů působil na filozofické fakultě nejdříve jako tajemník, knihovník a asistent, který učil mediky a botaniky na jiných fakultách. Navíc dostával smlouvu vždy jen na rok. Teprve časem převzal i přednášky na filozofické fakultě: „Semináře byly úžasné, já jsem si to nazýval jako otevírání oken. Tam byla přidaná hodnota daná politickými poměry. Samozřejmě to nebylo dobře, ale bylo to tak. To znamená, že učit anglickou a americkou literaturu znamenalo otevírat okna do svobodných světů. Do jiných, než v jakých jsme žili. A studenty to bavilo. Oni nemohli cestovat, takže jejich seznamy četby byly úžasné. Za normalizace, v těch těžkých dobách. Byl jsem v tzv. šedé zóně, to je moje označení, které nezní lichotivě. Neodešel jsem z fakulty, protože jsem věděl, že když odejdu, tak tam přijde někdo, kdo bude mít politickou kvalifikaci, ale na té odborné nebude vůbec záležet.“

Dotýkaly se ho i přijímací pohovory na fakultě, kde byl nejdůležitější dělnický původ a rodiče straníci. Nakonec samostatná katedra anglistiky zanikla a byla připojena ke germanistice, jejíž vedení mělo patřičné kádrové předpoklady. Odbornost začala nabírat na větším významu až na přelomu 70. a 80. let, kdy jen legitimace přestávala stačit. I od straníků se začala vyžadovat odborná práce. To mělo pro Martina Hilského pozitivní dopad, v roce 1983 byl po deseti letech připuštěn k habilitačnímu řízení a následně jmenován docentem anglické a americké literatury: „Byl s tím spojený lehký nátlak, aby člověk vstoupil do strany, ale to se nestalo.“

V tomto období vidí zpětně dvě kotvy, které mu dávaly vedle rodiny pocit smysluplnosti. První byla práce pro nakladatelství Odeon, na jejíž počátky vzpomíná: „V roce 1973 jsem žehlil plenky po obou stranách, díval se, jak Kodeš vyhrál Wimbledon a na psacím stroji jsem ťukal překlad povídek pro Odeon. Když jsem viděl dlouhé fronty na ty knihy, najednou jsem měl pocit určitého poslání, že je to vlastně důležité, možná důležitější než to, co se děje v akademickém světě. Zkrátka a dobře mi to otevřelo dveře do této oblasti. Tam jsem se stal překladatelem a byla to má druhá univerzita.“ Druhou kotvou se mu stalo divadlo: „V divadle se rodilo to, čím já jsem.“ První nabídku na překlad zmiňované divadelní hry „Kennedyho děti“ pro Národní divadlo dostal v roce 1983 od dramaturga Tomáše Engela. Následovala žádost od režiséra Karla Kříže na překlad Amadea. Stejný režisér ho později požádal o překlad „Snů noci svatojánské“, což byl pamětníkův první překlad Shakespeara s cílem přiblížit ho současnému jazyku.

O tom, jaké poměry na fakultě panovaly, přibyl další střípek ještě po sametové revoluci, kdy Martin Hilský nahlédl do svazků Státní bezpečnosti: „Zažil jsem tam dvojí šok. Zjistil jsem, že informace o mně donášeli i kolegové z fakulty. Zároveň to ale byly zprávy úplně neškodné, kdy oni něco řekli, ale mě to vůbec nepoškodilo.“ Ke spolupracovníkům StB dodává: „Spolupráci vytýkám jen těm, kteří ublížili druhým lidem. Jinak ne, protože já jsem byl naštěstí v situaci, kdy na mě nic neměli, nemohli na mě nasadit opravdový argument, který by pro mě byl takový, že by mě zlomil. Uvědomil jsem si, že mnozí lidé mohli být v jiných situacích a že z toho šel strach. A nemám to za zlé nikomu. Samozřejmě to člověka zamrzí, ale na druhou stranu jsem si řekl, že tohle nebude můj problém, a zrušil jsem to, protože lidská realita je vždy složitější než nějaké černobílé označení jakéhokoli druhu a já to dobře vím. Vím, že mnozí z těch, kteří se tam ocitli, tam prostě byli proto, že vyjeli do ciziny jako já a v tom rozhovoru, který následoval, souhlasili, ale nikomu neublížili. Pro mě ten problém přestal existovat.“

Po roce 1989 jsem nabral úplně nový dech

V období sametové revoluce byl právě Martin Hilský vybrán studenty, aby s nimi za pedagogy pobýval na fakultě: „Bylo to úžasné, protože jsem pochopil, že je to dějinná událost a že ne každému se podaří být přímým účastníkem takové události. A tohle byl ten případ, podobně jako osmašedesátý rok. Ale tohle bylo s těmi lepšími znaménky.“ Vzpomíná na návrat osobností na filozofickou fakultu a volbu nového děkana, prof. Františka Černého. Pro anglistiku nastal zásadní zlom. Do té doby se učila literatura a kultura. Z druhořadého oboru se stal jeden z prvořadých. Martin Hilský byl zvolen vedoucím již samostatné katedry anglistiky. Ta se později transformovala na Ústav anglistiky a amerikanistiky, jehož se stal ředitelem: „Po roce 1989 jsem nabral úplně nový dech a je to vidět i na mé práci. Začalo vznikat množství knih. Zároveň se otevřely dveře pro zahraniční cesty.“ 

Popis aktivit Martina Hilského po sametové revoluci by vydal na samostatnou knihu. V roce 2011 dokončil překlad celého Shakespearova díla, které vyšlo v souborném vydání. Toho roku stál za svoláním první shakespearovské konference do Prahy, které se účastnili lidé z celého světa a proběhla v Národním divadle za podpory tehdejšího ředitele Ondřeje Černého. Martin Hilský pronesl úvodní slovo a ve Stavovském divadle měl jednu ze tří hlavních přednášek. Téhož roku získal Státní cenu za překladatelské dílo – za překlady Shakespeara. Té ale již v roce 2002 předcházel Řád britského impéria. Ke své práci říká: „Moje působení je zakotvené tady. Proto jsem také neemigroval. A součástí mého působení jsou veřejné přednášky. To vyplynulo samo. Byl jsem pozván, abych měl přednášku, a postupně to narůstalo a já jezdil po celé České republice. Snažím se o přemosťování. Člověk vychází ze sebe a snaží se něco předat lidem a případně jim udělat radost. Je to neustálé otevírání průzorů někam jinam, a to se u mě už nezmění. A v tomto smyslu se ještě snažím naplnit to, co jde. Uvidíme, jak to dopadne.“ 

Rozhodující je být člověk dobré vůle

V současné době (2023) Martin Hilský již ukončil činnost na univerzitě, ale dál chce přednášet pro veřejnost, psát a překládat. I on zmiňuje řadu společenských problémů, které se nevyhnuly ani univerzitní půdě. Již brzy po sametové revoluci odtud odešla řada kolegů, protože práce na fakultě byla náročná na přípravu a špatně finančně ohodnocená. To v podstatě stále trvá. Objevila se i řada interních konfliktů, které vyústily v rozdělení anglistiky na část lingvistiky a část literatury. Martin Hilský se celý svůj život snaží dívat na situaci s nadhledem: „Vidím lidskou rozrůzněnost a nepřisvojuji si právo soudit lidi. Snažím se rozeznávat lidi dobré vůle a je mi jedno, v jaké jsou straně, pakliže nejsou ve straně extrémní. Jestli je někdo katolík, protestant, věřící, nevěřící, jestli je trochu středo-doprava nebo středo-doleva, to není rozhodující. Pro mě je rozhodující člověk dobré vůle, protože s tím si rozumím a chtěl bych k nim patřit. Nevím, jestli se mi to daří, to posoudit nemohu, já o to pouze usiluju. Posuzovat to musí jiní, ale pro mě je to rozhodující.“ 

A závěrem dodává: „Je důležité být sám sebou, a to je taky velmi těžké. Já sám sebe usilovně hledal a hledám dodnes. V něčem jsem se našel. Našel jsem se v práci, tam jsem měl štěstí. K úsilí být sám sebou také patří rozhodovat se za sebe, ale neustále si být vědom, že musím v sobě mít i druhý hlas, který mě bude v životě korigovat, to je také Shakespeare, když má postavu šaška, který komentuje lidi kolem sebe. A já jsem se naučil mít takového blázna ve své duši, který má tu výsadu říkat pravdu. To je obrazně řečeno. Myslím tím, že je dobré vyjít ze sebe a myslet na druhé. A nemyslím to jako frázi. Já myslím na druhé, když myslím na čtenáře, na posluchače, na diváky, když mám přednášku nebo i teď, když mluvím, je to pro druhé, není to pro mě. A dělám to proto, že věřím, že je to důležité.“