Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Hieke (* 1951)

• narozen 28. prosince 1951 v Rumburku na Děčínsku

• pocházel ze smíšené rodiny – matka Slovenka a otec Němec

• od malička věděl, že chce pokračovat v rodinné tradici a stát se zedníkem

• po válce Československé úřady odsunuly část otcovy rodiny včetně jeho těhotné přítelkyně

• invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 prožil v Liberci

• 11. listopadu 1981 s partou nadšenců založil první poválečný klub turistů v Krásné Lípě

• byl autorem nebo spoluautorem několika turistických a historických brožur a knih

• v roce 2022 bydlel Václav Hieke v Krásné Lípě

Václav Hieke je v Krásné Lípě a širokém okolí známou a respektovanou postavou. Je jedním ze zakladatelů prvního poválečného turistického klubu a už 30 let stojí v jeho čele. Pod jeho vedením pořádá krásnolipský Klub Českých turistů nejen výlety, turistické srazy, přednášky ale zachraňuje a udržuje historické památky, nebo buduje nové. Naposledy klub dokončil stavbu repliky poutní kapličky sv. Antonína Paduánského na Vlčí Hoře, kterou vlastnoručně postavili členové sdružení.

Václav Hieke se velmi zajímá o historii, hlavně tu, která se váže ke Krásné Lípě a Českému Švýcarsku. Je autorem nebo spoluautorem několika historických a turistických brožur a knih. 

Povahou je optimista a i když mu už nohy příliš neslouží, pořád zůstává hybnou silou klubu.

Veselou a nezdolnou povahu dostal Václav do vínku nejspíše po mamince Magdaléně. Rodinu ale velmi poznamenalo poválečné dění, z tatínkovy strany byla totiž německá a tak se jí velmi dotkly poválečné odsuny. 

 

Malá žena velkého ducha

 

Václav Hieke se narodil 28. prosince 1951 v Rumburku, manželům Karlovi a Magdaléně Hiekovým jako nejstarší ze tří synů. Rodina žila v místní části Dlouhý Důl, oba rodiče pracovali v nedaleké fabrice Elite, která vyráběla punčochové zboží. Matka bylo kontrolorkou, otec na pozici pletaře.

 

Malý Václav se sourozenci trávil většinu času v lese, nechodil ani do školky. Poprvé se do kolektivu zapojil až nástupem do jednotřídky v Krásném Buku, což je místní část Krásné Lípy. Na dětství velmi rád vzpomíná.

„ Můj život ovlivnilo 5 žen a první z nich byla moje maminka,“ říká Václav Hieke. Magdaléna Hieková, za svobodna Andrášíková, se narodila se v roce 4. března 1933 ve slovenských Košicích. Do Krásné Lípy přišla za prací ve svých 15 letech. Měla sice jen základní vzdělání, její syn na ní ale vzpomíná: „Byla to vzrůstem malá žena, ale velkého ducha.“  Děti brávala často do lesa, učila je poznávat přírodu a rostliny, byla moudrá a velmi pracovitá. Kromě zaměstnání v pletárně pracovala i doma, kdy jí punčochy ke kontrole dováželo nákladní auto z továrny. Kromě práce si vždycky našla čas na rodinu a ráda pomohla i jinde. “Starala se o zahradu, zavařovala, co jí přišlo pod ruku a ráda posloužila i starým sousedkám v okolí,“ vzpomíná s úsměvem Hieke.

 

První v práci, první u muziky

 

Tatínek byl pro Vašíka tak trochu záhadou. Hodně pracoval, jak dobře se oháněl  v práci, stejně tak urputně se činil v hospodě. Ostatně, to bylo tatínkovo celoživotní heslo: „Být první v práci a první u muziky.“ Rodina si Karla Hiekeho moc neužila. Byl buď ve fabrice, nebo kyjovské hospodě Slávie či jiných restauracích anebo spal. V neděli tomu ale bylo jinak. To se vyráželo na výlety. Byla to tradice, kterou držela německá část rodiny. Při nedělních výletech prochodili blízké i široké okolí Krásné Lípy.

Karel Hieke se narodil v roce 24. května 1929 do česko-německé rodiny. Jeho matka byla Češka a otec Němec. Učil se na dráze na výpravčího, jako Němec už ale nemohl po roce 1945 učení dokončit. Po válce musel z Krásné Lípy odejít jeho děd a to byla pro Karla velká rána. „Táta se se svým tátou moc nemusel, ale jeho děda byl jeho guru,“ vysvětluje Václav Hieke, „dokonce za něj byl můj děda orodovat u prezidenta Gottwalda a ten mu slíbil, že ho vrátí. Praděd ale krátce po jednání o odsunu zemřel“, dodává.   

 

Otci zasadil odsun těžkou ránu. „Tatínek to špatně nesl, odsunuli mu všechny přátele, dědu, jeho těhotnou přítelkyni. Někde v Německu mám teď nevlastního bratra,“ usmívá se Hieke, „táta přišel taky o sousedy a spolužáky. Jeho bratr utekl do Západního Německa a odtamtud do Ameriky. Přišel o všechny tradice a stáhnul se do sebe.“ Protože otce v útlém předškolním věku tak málo vídal, nikdy se Václav Hieke nenaučil německy, což ho dodnes mrzí.

Když přišel malý Václav na svět, sloužil jeho tatínek v Rokycanech u Plzně u dělostřelectva. Měl ale nemocné srdce a tak se vrátil krátce po synově narození. Jeho důchod byl ale tak malý, že musel nastoupit do práce. „ A protože už nemohl jako Němec dělat na dráze, vzal ho jeho děd s sebou do party a začal se živit zedničinou,“ vysvětluje Václav Hieke. Vzpomíná, že tatínek věčně na něco nadával. „Otec pořád na něco nadával - nejvíc na státní zřízení. Odmítal taky chodit na brigády a režim mu to vrátil, když ho bratr třikrát pozval do Ameriky,“ popisuje Hieke, „ byla to hrozná obstrukce, než vyběhal papíry, muselo to být přeložený, stálo to hrozný peníze a pak mu vždycky přišlo, že není v zájmu státu, aby cestoval do kapitalistického USA,“ krčí rameny pamětník.

 

Kamila Moučková a uplakaná kuchařka

 

Na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Václav Hieke pamatuje, jako by to bylo včera. „V roce 1967 jsem nastoupil do učení, do Liberce, u podniku Pozemní stavby. Pro mě to bylo jako zázrak! Z malé vesnice do velkoměsta, bylo tam několik kin, divadlo, děvčata,“ usmívá se při vzpomínce na učňovská léta, „pocházel jsem z chudé rodiny a na učilišti jsem měl všechno zdarma, jídlo, ubytování i výuku. Jezdili jsme po exkurzích do různých podniků, na výlety. Mě to strašně bavilo, hrozně se mi tam líbilo,“ vypráví pamětník nadšeně, „vše umocňovala všeobecná nálada, takovou atmosféru uvolnění blízkost lidí jeden k druhému už jsem v životě nikdy nezažil,“ popisuje Václav náladu počínajícího Pražského jara. Ve druhém ročníku byl sice jen mladík, který se staral spíše o děvčata než politiku, neuniklo mu ale, jak lidé se znepokojením pohlíželi na velké vojenské cvičení vojsk Varšavské smlouvy na našem území. V republice přítomnost cizích vojsk vyvolávala pnutí. „Oni tady by nastěhovaný strašně dlouho, ve zprávách večer se hovořilo, že už se chystají k návratu,“ Václav v tu dobu rád poslouchal Svobodnou Evropu, „ tam furt varovali, že to není samo o sobě a že hrozí nebezpečí.“ Po spojeneckém cvičení Šumava na našem území se cizí vojska 4. srpna stáhla jen za naši státní hranici, aby se za pár týdnů vrátila už jako okupační.  

Na 21. srpna roku 1968 si vzpomíná velmi jasně, „Byla to středa, měli jsme se školou odjet na chmel. Všechno potřebné, jako ešusy už jsme si přivezli z domova. To ráno nás vzbudila vychovatelka noční služby se slovy¨: „Přepadli nás Rusáci!“ Šli jsme dolů do jídelny, kde hrála televize, moderátorka Kamila Moučková v tu chvíli informovala z černobílé obrazovky o okupaci. A poprvé se ze sdělovacích prostředků ozvalo: „Jsme s vámi, buďte s námi!“ Po snídani jsme všichni šli na dvůr učiliště, byl tam i ředitel. Seděla tam paní kuchařka a strašně brečela, že bude válka,“ utkvělo Hiekemu v hlavě, „ řekli nám, že se na chmel nejede, že se máme sebrat a jet všichni domů.“ Ti odvážnější to vzali přes město a pak všem vyprávěli, jak došli na Šaldovo náměstí, kudy projížděly tanky. „Na lešení, kolem radnice, která se zrovna opravovala, prý stáli naši lidi a házeli na ně podlážky a dlažební kostky. Začalo se střílet a všichni během vteřiny leželi na zemi,“ Václav to vzal druhou cestou na nádraží, jasně si vzpomíná, jak lidé stáli před potravinami dlouhé fronty,  aby si udělali zásoby.

Ještě před odchodem z učiliště a po příchodu na nádraží podepsali učni dokument, který vyjadřoval nesouhlas s okupací.

Václav Hieke se po menších obtížích nakonec dostal vlakem domů, „ do Krásné Lípy už jsme nemohli přes Žitavu, museli přes Českou Lípu, od tanků byly všechny cesty zničené,“  vzpomíná si, jak cestou pozoroval kolony tanků, které projížděly kolem. „ Doma mi táta v ložnici ukázal skříň plnou zásob, potravin, v další almaře měl zásobu tabáku. Všichni ti starší, co zažili válku, si začali dělat zásoby, mysleli si, že bude znovu válka.“ Druhý den se s otcem Václav vypravil do Kyjovské hospody, hospodský jim tenkrát směl nalít jen 2 piva, „mudrovali jsme nad půllitrem, jak to tak bývá, jak dlouho u nás Sověti zůstanou. Od bratrů vím, že jim lidé různě sundávali směrovky a otáčeli ukazatele. I bratr s kamarádem to dělali, ale na druhou stranu vojákům nosili vodu“.

 

Všichni v té době žili v nejistotě a ve strachu. Václav tenkrát chodil za děvčetem na Sněžnou, nad Krásnou Lípu. Maminka ho za ní nechtěla pustit, byla přesvědčená, že jde s kamarády škodit okupantům, tatínek byl ale uznalý a za děvčetem mu dovolil jít. „Za pár dní přišel z učiliště telegram, že chmelová brigáda bude, že máme přijet. Naši mě ale nechtěli za nic na světě pustit. Dědeček mi říkal, že v takových dobách, je nejlepší být doma s rodinou,“  Václav ale trval na odjezdu. Nakonec došli ke kompromisu, otec ho doprovodil na nádraží s podmínkou, že když pojedou vlakem jeho spolužáci na chmel, bude smět i on. A tak na chmel odjel. Po příjezdu do Liberce si kluci pořádně město prohlédli. „No a na náměstí už bylo to probořený podloubí u radnice od tanku, takový ten typický obrázek z Liberce,“ Na chmel odjížděli jako hrdinové. „ Ty autobusy přijely polepený, samý Dubček, Svoboda, Pravda zvítězí, byly tam davy lidí, co nám mávaly,“ vzpomíná Hieke. Když se do Liberce z chmelové brigády vrátili, už ve městě vojáci nebyli. Jen kolem radnice se tyčily provizorní pomníčky lidem, které zabila okupační vojska. Po učení nastoupil v roce 1970 na vojnu do Žatce a po ní do práce.

Václav Hieke si ještě pamatuje, jaké panovalo nadšení, jak lidé diskutovali o tom, že jim Američané pomohou. „Dneska se říká, že jsme se jim měli postavit, že jsme měli bojovat, jsem rád, že jsme to neudělali. My máme hrdiny, to určitě, ale celý národ není tak statečný. Za rok už do našich lidí stříleli naši lidi. To nastoupila milice, nastoupili Esenbáci.  Rok, dva potom byly rezoluce, už jsme zase otočili, najednou byli naši lidi pomýlený,“ povzdechne si Hieke, „ještě jsem zažil  21. srpna při výročí okupace na vojně pohotovost, vyfasovali jsme zbraně, náboje, masky a měli jsme v případě nějakých nepokojů najet do Mostu zasáhnout. Já vůbec nevím, jak bych se s tím smířil, nedokázal bych v žádném případě nikoho zabít, i kdyby to byl nepřítel.“

K vyprávění o vojenské základní službě přidává ještě jednu vzpomínku, úsměvnou. „Byl jsem na vojně za dob normalizace, to byla pořád nějaká školení, strašení, jak agresor číhá za každým rohem,“ usmívá se Hieke, “jednou jsem byl na stráži na odloučeném stanovišti, byl tam takový malý zámeček. Jdu na obhlídku a najednou slyším kroky. Z jedné i druhé strany,“ Václav se schoval a kroky se k němu blížily. A protože vojákům neustále opakovali, že agresor ze Západu je může kdykoliv překvapit a snad i zabít, jeho nervy byly napnuté k prasknutí. „Nakonec jsem zjistil, že to byli dva ježci, nebyl sem ale daleko k tomu, ten samopal použít..“

 

Půlnoční sázka u piva

 

Po vojně nastoupil jako zedník do práce do České Lípy a v tu dobu se dostal k turistice, díky nejlepšímu příteli. Sešli se, a v roce 1974 spolu jeli na Slovensko. Každou dovolenou pak cestovali, prochodili všechny slovenské hory, spali venku, pak k tomu přibyly Beskydy, Krkonoše nebo Krušné hory. „To všechno bylo neorganizované, jednou jsme se sešli v hospodě a vsadili jsme se, že dojdeme z Krásné Lípy do Hřenska.“ Cesta pěšky z Krásné Lípy do Hřenska měří skoro 30 kilometrů. „Nakonec jsme šli o půlnoci jen Na Tokání, což je pár srubů v alpském slohu v národním parku České Švýcarsko. Tam si slíbili, že pochod do Hřenska přeci jen uděláme. Za rok se k tomuhle pochodu přidali i další lidi a za nějakou chvíli na to jsem s kolegou Peterkou urazil svojí první 60tku,“ vzpomíná na svoje turistické začátky Václav Hieke.

Vznik organizace na sebe nenechal dlouho čekat, stalo se tak 11. listopadu 1981. Václav Hieke byl nejdřív členem výboru, teď už načíná 31. rok v roli předsedy.

 

Odkaz německého Horského spolku 

 

Klub turistů v Krásné Lípě se snaží pokračovat v činnosti Horského spolku pro nejsevernější Čechy. To byl německý turistický spolek založený v Krásné Lípě v roce 1885. „Kromě vlastivědných výletů se věnoval i obnově drobných památek nebo údržbě turistických tras, jejich okolí ale i rozhleden nebo studánek. Spolek sdružoval 23 odborů v širokém okolí, Svor, Cvikov, Petrovice, Vlčí hora, Šluknov, Kyjov,“ vypočítává předseda. 

A právě i díky Václavu Hiekemu je krásnolipský klub zdatným pokračovatelem původního Horského spolku. Posledním počinem krásnolipských turistů je nedávno postavená replika kaple na Vlčí hoře, na místě, kde kdysi dávno poutní kaplička stávala. Krásnolipští turisté opravují a udržují drobné památky, turistické cesty, značení, zvelebili známé Kyjovské údolí, kam lidé chodí v zimě na ledopády. Václav Hieke dostal dokonce německý Horský spolek pro nejsevernější Čechy do republikové síně slávy Českého klubu turistů a s ním i jeho prvního předsedu Mudr. Johanna Hilleho.

 

Manželku si nadělil k 50. narozeninám

 

Se svou ženou Alenou žil takzvaně „na psí knížku“ víc než dvacet let.“ Vzali jsme se, když mi bylo 50 let,“ usmívá se. Společné děti nemají, ale vychovali manželčinu dceru. Protože se Hieke turistice plně věnoval celý život, musel pro ni nadchnout i svou paní.  „Někdy říká, že je mi klub přednější, než rodina,“ směje se , „ 31 let jsem dělal značkaře, mám všechna možná školení i ocenění,  jedno mi ještě chybí. To za celoživotní přínos.“ Největší radostí Václava Hiekeho je, když klub funguje a daří se do něj přivádět nové členy. Nad úspěchy krásnolipského klubu připisované jeho osobě jen mávne rukou, „To není jen o mě, na tom se podílí úplně všichni členové, všichni jsou stejně důležití.“

Václav Hieke se kromě turistiky věnuje i další svojí vášni – historii. Je autorem mnoha zajímavých klubových turistických brožur, ale také spoluautorem historických knih.

 

„Když si člověk myslí, že něco nejde, tak ono to jde, stačí jen hledat způsob,“ uzavírá vyprávění životní optimista Václav Hieke.