Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Hieke (* 1951)

• narozen 28. prosince 1951 v Rumburku na Děčínsku

• pocházel ze smíšené rodiny – matka Slovenka a otec Němec

• od malička věděl, že chce pokračovat v rodinné tradici a stát se zedníkem

• po válce Československé úřady odsunuly část otcovy rodiny včetně jeho těhotné přítelkyně

• invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 prožil v Liberci

• 11. listopadu 1981 s partou nadšenců založil první poválečný klub turistů v Krásné Lípě

• byl autorem nebo spoluautorem několika turistických a historických brožur a knih

• v roce 2022 bydlel Václav Hieke v Krásné Lípě

Druhá světová válka krutě poznamenala osud rodiny Václava Hiekeho. Z otcovy strany byla totiž německá. Poválečný odsun sudetských Němců z československého pohraničí zasáhl hlavně Václavova otce, který tak rázem přišel o svého milovaného dědečka, ale i všechny známé, kamarády a tradice.

Václavův otec velmi těžce nesl, když jeho děd musel z Krásné Lípy po druhé světové válce odejít. Byl pro něj něco jako guru a otec se po jeho odchodu uzavřel do sebe. Svůj čas dělil mezi práci a hospodu a podle svého syna v obou směrech vynikal. Malý Vašík tatínka vídal jen sporadicky. Vzpomíná si, že mu otec vyprávěl, jak po válce musela odejít i jeho tehdejší těhotná přítelkyně. Václav tak má někde v Německu nevlastního bratra, se kterým se ale nikdy nesetkal.

Otcovu velkou tíži ze ztráty nejbližšího člověka, přátel a kamarádů vyrovnávala Václavova maminka. Veselá a optimistická žena. Přišla do Krásné Lípy ve svých 15 letech ze Slovenska za prací a byla nezdolná a pracovitá.

Její syn Václav Hieke ještě za totality navázal v bývalých Sudetech na činnost německého horského spolku. V Krásné Lípě byl jedním ze zakladatelů prvního poválečného turistického klubu a dlouho stál v jeho čele. Jeho členové zachraňovali a udržovali stará poutní místa nebo studánky.

Malá žena měla velkého ducha  

Václav Hieke se narodil 28. prosince 1951 v Rumburku, manželům Karlovi a Magdaléně Hiekovým jako nejstarší ze tří synů. Rodina žila v místní části Dlouhý Důl, oba rodiče pracovali v nedaleké fabrice Elite, která vyráběla punčochové zboží. Matka pak tovar kontrolovala a otec pracoval na pozici pletaře. 

Malý Václav se sourozenci trávil většinu času v lese, nechodil ani do školky. Poprvé se do kolektivu zapojil až nástupem do jednotřídky v Krásném Buku, což je místní část Krásné Lípy. Na dětství velmi rád vzpomíná.

„Můj život ovlivnilo pět žen a první z nich byla moje maminka,“ říká Václav Hieke. Magdaléna Hieková, za svobodna Andrášíková, se narodila 4. března 1933 ve slovenských Košicích. Do Krásné Lípy přišla ve svých 15 letech. Měla sice jen základní vzdělání, její syn na ni ale vzpomíná v dobrém: „Byla to vzrůstem malá žena, ale velkého ducha.“ 

Děti brávala často do lesa, učila je poznávat přírodu a rostliny, byla moudrá a velmi pracovitá. Kromě zaměstnání v pletárně pracovala i doma. Punčochy jí ke kontrole dováželo nákladní auto z továrny. Kromě práce si vždycky našla čas na rodinu a ráda pomohla i jinde. „Starala se o zahradu, zavařovala, co jí přišlo pod ruku, a ráda posloužila i starým sousedkám v okolí,“ vzpomíná s úsměvem Václav Hieke.

První v práci, první u muziky

Pamětníkův otec Karel Hieke se narodil v roce 24. května 1929. Jeho matka byla Češka a otec Němec. Učil se na dráze na výpravčího, ale jako Němec užnemohl po roce 1945 obor dokončit. Po válce musel z Krásné Lípy odejít jeho děd a to byla pro Karla velká rána. „Táta se se svým tátou moc nemusel, ale jeho děda byl jeho guru,“ vysvětluje Václav Hieke. „Dokonce za něj byl jeho otec orodovat u prezidenta Gottwalda, který  mu slíbil, že ho vrátí. Praděd ale krátce po jednání s prezidentem zemřel,“ vypráví. 

Václavův tatínek velice špatně nesl, když mu československé úřady odsunuly všechny přátele, dědu, jeho těhotnou přítelkyni. „Někde v Německu tak teď mám, nebo jsem měl, nevlastního bratra,“ smutně se usmívá pamětník. „Tátův bratr utekl do Západního Německa a odtamtud do Ameriky. Otec tak přišel o všechny tradice a stáhnul se do sebe,“ říká. Václav svého tatínka, hlavně v předškolním věku, vídal jen velmi málo. Nikdy se tak nenaučil německy, což ho vždycky velice mrzelo.  

Když přišel malý Václav na svět, sloužil jeho tatínek v Rokycanech u Plzně u dělostřelectva. Měl ale nemocné srdce a tak se z vojny vrátil krátce po synově narození. Malý důchod ho ale donutil vrátit se do práce, aby uživil rodinu. „Jako Němec už ale nemohl dělat na dráze, a tak ho vzal jeho děda do party a začal se živit zedničinou.“

Otec stále na něco nadával: „Nejvíc na státní zřízení. Odmítal taky chodit na brigády a režim mu to vrátil, když ho jeho bratr třikrát pozval do Ameriky.“ Václav Hieke vzpomíná, jak těžce jeho otec sháněl příslušná povolení. „Byla to hrozná obstrukce. Než vyběhal papíry, stálo to hrozný peníze a pak mu vždycky přišlo, že není v zájmu státu, aby cestoval do kapitalistických USA,“ říká. 

Tatínek byl pro Vašíka tak trochu záhadou. Hodně pracoval. Jak dobře se oháněl v práci, stejně tak urputně se činil v hospodě. Ostatně to bylo tatínkovo celoživotní heslo: „Být první v práci a první u muziky.“ Rodina si Karla Hiekeho moc neužila. Byl buď ve fabrice, nebo kyjovské hospodě Slávie či jiných restauracích, nebo spal. V neděli tomu ale bylo jinak. To se vyráželo na výlety. Byla to tradice, kterou držela německá část rodiny. Při nedělních výletech prochodili blízké i široké okolí Krásné Lípy.

Takovou blízkost mezi lidmi nikdy nezažil 

 „V roce 1967 jsem nastoupil do učení do Liberce do podniku Pozemní stavby. Pro mě to bylo jako zázrak! Z malé vesnice do velkoměsta. Bylo tam několik kin, divadlo, děvčata,“ vypráví.

Vzpomínky na učňovská léta v něm vyvolávají úsměv: „Pocházel jsem z chudé rodiny a na učilišti jsem měl všechno zdarma, jídlo, ubytování i výuku. Jezdili jsme po exkurzích do různých podniků, na výlety. Mě to strašně bavilo, hrozně se mi tam líbilo.“

Vše umocňovala všeobecná nálada počínajícího pražského jara, obrodného procesu, během něhož KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem nastoupila na cestu k větší svobodě a demokracii. „Takovou atmosféru uvolnění a blízkosti lidí, jednoho k druhému, už jsem v životě nikdy nezažil,“ tvrdí pamětník.

Komunistický režim lidem v Československu nabídl svou vlídnější tvář. Václav, tehdy druhák, se sice staral víc o děvčata než o politiku, ale nemohl si se spolužáky nevšimnout znepokojení, s jakým lidé pohlíželi na velké cvičení armád. Na území Československa se odehrálo obrovské cvičení vojsk Varšavské smlouvy nazývané Šumava. Byla to demonstrace vojenské síly a mapování terénu pro pozdější okupaci. Přítomnost cizích vojsk v československé republice vyvolávala napětí. „Byli tady nastěhovaný strašně dlouho. Ve zprávách se pak hovořilo, že už se chystají k návratu. Svobodná Evropa ale pořád varovala, že to není samo o sobě a že hrozí nebezpečí,“ upozorňuje Václav Hieke.

Sověti s nelibostí pozorovali nastartovaný demokratizační proces v Československu, který se odehrával od ledna 1968. Reakce na uvolňování na sebe nenechala dlouho čekat. Po spojeneckém cvičení  na našem území se cizí vojska 4. srpna stáhla jen za státní hranici, aby se za pár týdnů vrátila už jako okupační.  

Kluci vstávejte, přepadli nás Rusáci!

Jednadvacátý srpen roku 1968 si pamětník, tehdy šestnáctiletý,  vybavuje velmi jasně. „Byla to středa. Měli jsme se školou odjet na chmel,“ vybavuje si Václav Hieke. Všechno potřebné jako ešusy a další vybavení si kluci přivezli z domova. Toho rána je vzbudila vyděšená vychovatelka: „Kluci vstávejte! Přepadli nás Rusáci!“

Učňové sešli do jídelny, kde hrála televize. Moderátorka Kamila Moučková informovala o okupaci. „Jsme s vámi, buďte s námi!“ ozývalo se z černobílé obrazovky. „Po snídani jsme všichni šli na dvůr učiliště, byl tam i ředitel. Seděla tam paní kuchařka a strašně brečela, že bude válka,“ vypráví, „řekli nám, že se na chmel nejede, že se máme sebrat a jet všichni domů.“

Ještě na učilišti a pak na nádraží podepisovali učni nesouhlas s okupací. Ti odvážnější to vzali na vlak přes město a pak všem vyprávěli, jak došli na náměstí k liberecké radnici, kudy projížděly tanky. „Na lešení kolem radnice, která se zrovna opravovala, prý stáli naši lidi a házeli na ně podlážky a dlažební kostky. Začalo se střílet a všichni během vteřiny leželi na zemi,“ uvádí pamětník.

Václav to vzal druhou, bezpečnější cestou. Jasně si vzpomíná, jak lidé stáli před potravinami dlouhé fronty, aby si nakoupili zásoby.

Jídlo a tabák jsme měli ve dvou almarách

Václav Hieke se po menších obtížích nakonec dostal vlakem domů. Cestou pozoroval silnice rozbité od těžké techniky. „Do Krásné Lípy už jsme nemohli přes německou Žitavu, museli jsme přes Českou Lípu – od tanků byly všechny cesty zničené. Doma mi táta v ložnici ukázal skříň plnou potravin, v další almaře měl tabák. Všichni starší, si začali dělat zásoby, mysleli si, že bude znovu válka,“ říká.

Druhý den se Václav s otcemvypravili do kyjovské hospody. Hospodský jim tenkrát směl nalít jen dvě piva. „Mudrovali jsme nad půllitrem, jak to tak bývá, jak dlouho u nás Sověti zůstanou. Od bratrů vím, že jim lidé různě sundávali směrovky a otáčeli ukazatele. I bratr s kamarádem to dělali, ale na druhou stranu vojákům nosili vodu,“ prozrazuje.

Všichni v té době žili v nejistotě a ve strachu. Václav chodil za děvčetem na Sněžnou nad Krásnou Lípu. „Maminka mě za ní nechtěla pustit. Byla přesvědčená, že jdeme s kamarády škodit okupantům. Táta měl ale uznání a za děvčetem mi dovolil jít,“ vzpomíná.  

Na chmel jsme odjížděli jako hrdinové

Za pár dní přišel z učiliště telegram, že chmelová brigáda bude. „Naši mě nechtěli za nic na světě pustit. Dědeček říkal, že v takových dobách je nejlepší být doma s rodinou,“ poznamenává.

Václav na odjezdu trval. Nakonec došli ke kompromisu – otec ho doprovodil na nádraží s podmínkou, že když pojedou vlakem jeho spolužáci na chmel, bude smět také. A tak do Liberce odjel. Po příjezdu si kluci pořádně město prohlédli. „No a na náměstí už bylo to probořený podloubí u radnice od tanku, takový ten typický obrázek,“ říká.

Na odjezd na chmelovou brigádu na Lounsko Václav jen tak nezapomene. „Autobusy přijely polepené – samý Dubček, Svoboda, Pravda zvítězí. Byly tam davy lidí, co nám mávaly,“ vzpomíná pamětník. Když se do Liberce z chmelové brigády vrátili, už ve městě vojáky neviděl. Jen kolem radnice se tyčily provizorní pomníčky lidem, které zabila okupační vojska.

Za rok už do lidí stříleli naši

Václav Hieke vzpomíná, jak lidé diskutovali o tom, že jim Američané pomohou. „Dneska se říká, že jsme se jim měli postavit, že jsme měli bojovat. Jsem rád, že jsme to neudělali. My máme hrdiny, to určitě, ale celý národ není tak statečný. Za rok už do našich lidí stříleli naši lidi. To nastoupila milice, esenbáci. Rok, dva potom byly rezoluce. Už jsme zase otočili – najednou byli naši lidi pomýlený,“ vzpomíná.

Po učení nastoupil v roce 1970 na vojnu do Žatce k tankistům. „Druhý rok na vojně jsme měli při výročí okupace 21. srpna pohotovost. Vyfasovali jsme zbraně, náboje, masky a měli jsme v případě nějakých nepokojů najet do Mostu zasáhnout. Vůbec nevím, jak bych se s tím smířil. Nedokázal bych v žádném případě nikoho zabít, i kdyby to byl nepřítel,“ říká pamětník.

K vyprávění o vojenské základní službě přidává ještě jednu vzpomínku, tentokrát úsměvnou: „Byl jsem na vojně za dob normalizace. To byla pořád nějaká školení, strašení, jak agresor číhá za každým rohem,“ říká, „jednou jsem byl na stráži na odloučeném stanovišti, byl tam takový malý zámeček. Jdu na obhlídku a najednou slyším kroky. Z jedné i druhé strany.“

Václav se schoval a s napětím poslouchal, jak se k němu kroky blíží. A protože vojákům neustále opakovali, že agresor ze Západu je může kdykoliv překvapit a snad i zabít, jeho nervy byly napnuté k prasknutí. „Nakonec jsem zjistil, že tam dupali dva ježci. Nebyl jsem ale daleko k tomu použít samopal,“ vypráví. 

Sázka v hospodě otevřela cestu k turistice 

Po vojně nastoupil Václav Hieke jako zedník do práce do České Lípy. Právě v té době přičichl k turistice díky nejlepšímu příteli. Ten sloužil na Slovensku a po vojně se s Václavem sešli a vyprávěl mu o tamních nádherných horách. Slovo dalo slovo a v roce 1974 se tam spolu rozjeli. Každou dovolenou pak cestovali, spali venku a prochodili celé slovenské hory. Pak k tomu přibyly Beskydy, Krkonoše nebo Krušné hory. „To všechno bylo zatím jen neorganizované, z radosti z cestování a objevování nových míst,“ podotýká pamětník.

Jednou se takhle sešli s pár chlapy v hospodě. „Vsadili jsme se, že dojdeme z Krásné Lípy do Hřenska,“ vypráví. Cesta pěšky měří skoro 30 kilometrů. „Nakonec jsme došli o půlnoci jen k Na Tokáni, což je pár srubů v alpském slohu v národním parku České Švýcarsko. Tam jsme si ale slíbili, že pochod do Hřenska přeci jen uděláme. Za rok se k tomuhle pochodu přidali i další lidi a za nějakou chvíli na to jsem s kolegou Peterkou urazil svůj první dálkový pochod, první šedesátku,“ říká.

Vznik oficiální turistické organizace na sebe nenechal dlouho čekat. Stalo se tak 11. listopadu 1981. Václav Hieke byl nejdřív jen členem výboru, ale v roce 2022 stál v čele krásnolipského turistického klubu už 31 let. 

Pokračujeme hrdě v odkazu německého spolku 

Klub turistů v Krásné Lípě navazuje na činnost Horského spolku pro nejsevernější Čechy. To byl německý turistický spolek založený v Krásné Lípě v roce 1885. „Kromě vlastivědných výletů se jeho členové věnovali i obnově drobných památek nebo údržbě turistických tras, jejich okolí ale i rozhleden nebo studánek. Spolek sdružoval dvacet tři odborů v širokém okolí: Svor, Cvikov, Petrovice, Vlčí hora, Šluknov, Kyjov,“ vypočítává předseda. 

A právě i díky nadšení Václava Hiekeho je krásnolipský klub zdatným pokračovatelem původního Horského spolku. Naposledy v roce 2019 členové klubu vystavěli vlastníma rukama na Vlčí Hoře repliku poutní kaple. Původní, která tam stávala, se v 70. letech dvacátého století proměnila v hromadu kamení.

Krásnolipští turisté se starají o drobné památky, turistické cesty a značení. Zvelebili například známé Kyjovské údolí, kam lidé chodí v zimě obdivovat ledopády. Václav Hieke dostal dokonce německý Horský spolek pro nejsevernější Čechy do republikové síně slávy Českého klubu turistů a s ním i jeho prvního předsedu MUDr. Johanna Hilleho.

Manželku si nadělil k padesátinám

Se svou ženou Alenou žil takzvaně na psí knížku víc než dvacet let. „Vzali jsme se, když mi bylo padesát let. Dal jsem si Alenku k narozeninám,“ usmívá se. Společné děti nemají, ale vychovali manželčinu dceru. Protože se Václav Hieke turistice plně věnoval celý život, musel pro ni nadchnout i svou paní.  „Někdy říká, že je mi klub přednější než rodina,“ směje se. „Třicet jedna let jsem dělal značkaře, mám všechna možná školení i ocenění. Jedno mi ještě chybí. To za celoživotní přínos,“ říká.

Největší radostí Václava Hiekeho vždy bylo, když organizace fungovala a dařilo se získávat nové členy. Nad úspěchy krásnolipského klubu připisovanými jeho osobě jen mávne rukou: „To není jen o mně, na tom se podílí úplně všichni členové. Všichni jsou stejně důležití.“

Václav Hieke se kromě turistiky věnoval i další svojí vášni – historii. Je autorem nebo spoluautorem mnoha zajímavých klubových turistických brožur, ale také historických knih. Zajímal se hlavně o historii, která se váže ke Krásné Lípě a Českému Švýcarsku.

Povahou byl odjakživa optimista, a i když mu už nohy příliš nesloužily, pořád zůstával hybnou silou klubu. „Když si člověk myslí, že něco nejde, tak ono to jde. Stačí jen hledat způsob,“ uzavírá své vyprávění.