Ladislav Heryán

„Ono to bylo tak, že když jsem žil před revolucí tady, tak my jsme měli zakázáno se stýkat s undergroundem, s disidentama, nás mladé salesiány dokonce neznali ani staří salesiáni, ti, kteří byli v padesátých letech pozavíráni. My jsme se až na výjimky, což byli naši představení, nesměli s nikým stýkat, protože oni byli pod dohledem a my bychom se prozradili, že jsme mladí salesiáni. Takže my jsme žili v docela velkém utajení... po deseti letech jsem se vrátil z Itálie a žil jsem pět let v Českých Budějovicích, tam jsem ty lidi nepoznal... učil jsem tam na fakultě... když jsem se dostal do Prahy, tak jsem tam potkal jednu kamarádku, která mi řekla, že mne seznámí s Plastikama. Plastici měli koncert v Holešovicích, takže jsme šli na koncert, ona mne pak s nimi se všemi postupně seznámila. Tak jsem se postupně dostal do undergroundu, moje první setkání s Martinem Jirousem proběhlo celkem brzy, bylo to v kině Aero, tam se promítal film Nosferatu, ke kterému DG 307 hrálo hudbu a Pavel Zajíček tam k tomu hrál. Tam jsem se poprvé setkal s Martinem Jirousem, Martin měl v jedné ruce panák a v jedné ruce pivo, a když mě uviděl, tak říkal: ‚Tak to jsi ty, ta katolická verbež.‘ On říkal: ‚Já jsem taky katolík, tak si dáme panáka.‘ Tak jsem se seznámil já s Martinem Jirousem.“

„Vzkaz pro lidi, kteří nevěří, by byl? Žij si, co chceš, žij si to, co tě dělá šťastným. Interpretace písně Muchomůrky bílé.“

„Přišel jsem do Itálie v roce 1987, to se ještě komunismus zdál, že bude navěky... neřekl jsem ani rodičům, že emigruji. Napsal jsem dopis na rozloučenou, který jsem nechal u jednoho spolubratra, Pavla Klimoviče, a když jsem byl za hranicemi, tak jsem mu zavolal, aby ten dopis poslal rodičům... pro rodiče to byla strašná rána... bylo to těžké... V roce 1987, když někdo emigroval na Západ, tak už tam nedostal azyl, všechny lidi oni posílali do Ameriky, Kanady nebo do Austrálie. Takže tam byly sběrné tábory, kde lidi čekali, až dostanou vízum do jedné z těch tří zemí. Já, jelikož jsem byl řeholník, tak jsem měl azyl slíbený od italské vlády, protože bych nebyl státu na obtíž, ale že by se o mě starali ti řeholníci, protože tam je odluka církve od státu... jelikož jsem se stal členem římské provincie, tak v létě 1989 jsem měl odjet na tři roky na Madagaskar s tím, že poté tam budu i působit. Ale neměl jsem pořád politický azyl... takže jsem v létě zůstal v Římě a oni poslali na Madagaskar někoho jiného... já jsem dostal azyl v září, ale potom byla v listopadu revoluce a po revoluci za mnou přišli spolubratři a řekli: ‚Salesiáni jsou znovu povoleni, je potřeba založit znovu to salesiánské dílo, tak jak to má vypadat. Ty máš odsud nějakou zkušenost, tak je potřeba, aby ses vrátil zpátky. Abys dostudoval a vystudoval postgraduálně a vrátil se zpátky a podílel se na formaci mladých salesiánů.‘ Z tohoto důvodu jsem se nakonec do misií nedostal.“

„Jedna kamarádka, kterou jsem znal už dřív, mne mezi ty lidi uvedla, ale já tam nejsem proto, abych tam šel evangelizovat... někdo mi občas řekne, je to dobrý, že církev má své lidi i tam, a to mne prostě hodně sere, tydlety kecy. Prostě já jsem jenom rád s těma lidma, protože cítím, že mi to něco dává... tím, že jsem kněz, oni jsou zároveň rádi, že je tam kněz... když je to potřeba, já se projevuju jako kněz, takže tam vznikla taková ta věc, to tam řekla jedna undergroundová zpěvačka Dáša Vokatá, Dáša řekla: ‚My jsme taková tvoje farnost a ty jsi náš pastor.‘ A od toho vzniklo pastor undergroundu... Já se s tím teda úplně neztotožňuju, se přiznám, protože to tak ve skutečnosti není, ale je fakt, že se mi tak říká...“

„Pomohl jsem Helence Papírníkové, když čekala dvě děti, které měly prognózu, že budou postižené... kolem jejího bytu se točil Martin, točil se tam kníže, ona byla jeho kmotřenka, já jsem se s nimi postupně seznamoval, začal jsem jezdit na ty undergroundové akce a čím dál tím více jsem se poznával s Martinem (Jirousem). Vozil jsem ho na vystoupení do Vydří nebo na vystoupení s Dášou Vokatou nebo když jsme jeli z festivalu z Trutnova, tak jsem ho bral třeba domů, byl jsem takový jeho řidič. Martin byl velice zbožný člověk, on jako kněze si mne vážil, takže já jsem tak přirozeně, když byl nějaký festival, byla neděle, tak já jsem říkal, udělám si mši, je neděle, tak Martin říkal, že by taky šel na mši. A postupně nějací lidi taky, tak se postupně zrodila ta idea mší na festivalech, které doteďka dělám, i na Trutnově bohoslužby. Nejsem žádný undergroundový evangelizátor, jsem kněz, který je s těmi lidmi, a je pro mne přirozené mít v neděli mši, tak ji prostě mám a nemá to žádný evangelizační podtext. Lidi se na mne obrací s různými potřebami, někoho občas sezdám, někoho pokřtím a tak.“

„Jelikož jsem v páté třídě prohlásil, že bych chtěl být knězem, tak učitelé to s varovným prstem oznámili rodičům, takže rodiče mi zakázali chodit do kostela, a bylo to hlavně ze strachu, abych se dostal pak na střední školu nějakou, protože já jsem byl jedničkář... tím ale paradoxně mi hodně pomohli, protože jsem měl pak takovou náboženskou pubertu. Potom jsem v šestnácti silně pocítil, že bych chtěl být knězem, tak jsem vyhledal jednoho kněze, kterého jsem znal z dětství, který byl od nás z té vesnice přeložen na Ostravici, to byl pan farář Novosad, on byl salesián, salesiáni byli stejně jako všechny ostatní řády zakázáni, on měl ale kolem sebe skupinu mladých salesiánů tam na Ostravsku a on mě tam dostal mezi mladé salesiány a začal jsem s ním studovat filozofii, protože on byl shodou okolností také profesor filozofie.“

„Já se cítím jako takový služebník... dělám, co je potřeba... v tom undergroundu, já se tam... co je to vlastně být v undergroundu, jednak žádný underground není, podle mě, to je anachronismus, to je spíše taková alternativní kultura, ti lidi se prostě schází na různých akcích, kterých je strašně moc, no a já na to stejně nemám čas, takže já někam přijdu a mám tam mezi těma lidma přátele, tak je mi dobře s těma přátelema, a oni občas po mně taky něco chtěj, tak já udělám třeba mši, to není nic takového institucionalizovaného, naopak jsem tady se studentama, to je zase jiná forma přítomnosti, přednáším, že jo, já jako bych řek, že dělám, co je potřeba... nemám nějakou vyhraněnou identitu. Jestli bych měl říct, co jako jsem, tak jo, tak jsem služebník kněz, všem jsem se stal vším...“