"Všichni jsme se chtěli odtamtud vysvobodit a vstoupit do armády, a oni pořád říkali: ‚Bukra, bukra.‘ Jak jsme se potom dozvěděli, ‚bukra‘ znamená arabsky zítra. No a když to ‚bukra‘ trvalo už týden, tak nám došla trpělivost, byli jsme zoufalí, jednak tím zacházením, prostředím a stravou a také tou beznadějí, že tady pořád ‚bukra, bukra‘... Tak jsme si říkali, sakra, když to takhle půjde dál, tak my tady zhebnem."
"Byl mezi námi v družstvu jeden chlapec ze Slovenska, Tomáš Kupec, a tak se účastnil taky toho házení granátů z dlouhé chvíle a jeho granát zůstal viset nějak na ostnatých drátech, které jsme měli tam kolem pevnosti. No a on vzal nějaký klacek – my jsme nevěděli, co chce dělat – a šel k tomu granátu a prásk do toho granátu. Samozřejmě granát vybuchl a on utrpěl taková drobná poranění – mimo jiné mu to taky rozseklo kůži na šourku a ta jedna kulička mu vyhřezla. Byl nešťastný a ptal se mě, páč si myslel, že tomu rozumím jako medik, jestli bude moct ještě jako pohlavně to… on to řekl samozřejmě jinak, po vojensku. A já říkám: ‚Ale jo, Tomáši, tohleto ti nemůže…‘ Ale stejně skončil špatně, protože to zřejmě prováděl ve velkém a neopatrně, takže potom chytil nějakou pohlavní nemoc."
"V roce 1939 jsem odjel domů, kde už existoval samostatný Slovenský štát. Byl jsem odveden a z rasových důvodů jsem byl zařazen jako voják Pracovní služby a sloužil jsem u Žiliny čtyři měsíce. To byly jednotky, kam se zařazovali převážně Židé a cikáni. Po nástupu jsem musel přísahat věrnost Slovenskému štátu na lopatu, doslova: ‚Tak prísahám.‘ To znamenalo, že jsme přehodili lopatu – místo pušky – z pravé ruky do levé a zvednutím pravé ruky a vztyčením ukazováku a prostředníku jsme museli pronést: ‚Tak prísaháme.‘"
„Dozvěděl jsem se, jak se zachoval hlavně ten arizátor, tak jsem ho vyhledal. Zrovna se sváželo seno, bylo po senoseči. Tak jsem mu řekl, tak kamaráde to a to jsem slyšel, a on říkal: ‚Ne to není pravda...‘ Říkám: ‚Tak podívej se,‘ já jsem sundal opasek, měl jsem kolta. ‚Teď jsme chlap proti chlapovi, tak si to rozdáme.‘ No a já jsem ho zbil tak do krvava před celou vesnicí, protože tam na těch loukách byli vesničané, že ho odvezli do košické nemocnice, kde ležel tři týdny. A za nějakou dobu jsem potom dostal od vojenského prokurátora z Košic předvolání pro těžké ublížení na těle. Tak jsme se radili tady v Praze s hlavním prokurátorem, co s tím. Samozřejmě nás ani nenapadlo, že bychom šli tam k tomu soudu, ale přece jen bylo třeba dát tomu nějakou formu, a on říká: ‚Víte co, kluci, dejte to sem.‘ Dal to ad acta, a tím to skončilo."
"Pátý den jsme byli polomrtví a den předtím jsme pomýšleli na sebevraždu. Měli jsme dvě pistole, které byly stejně k nepoužití, takže to padalo, tento způsob sebevraždy. Já prý – já se na to nepamatuji, ale podle vyprávění těch dalších – prý jsem radil, abychom naskákali do moře a ukončili to trápení. Ani jedno, ani druhé se nestalo a pátý den se nad námi najednou objevil dvojplošník a ti dva piloti vystrkovali ruku a ukazovali palcem vzhůru."
"U praporu sloužil nějaký, tuším, že se jmenoval Sedláček, četař, chlap mezi čtyřicítkou a padesátkou. Ono kdo šel do bordelu, tak správně se tam musel nějak zapsat a musel prodělat profylaxi. Páč když nebyl napsaný, neprodělal profylaxi a dostal se do nemocnice, protože chytil nějakou pohlavní nemoc, tak nedostal žold. No tak tam kluci psali: ‚Sedláček, Sedláček, Sedláček.‘ No a potom přišlo nějaké hlášení na velitele výcvikového střediska, kdo to je ten Sedláček, že skoro denně a několikrát a to... Tak si zavolal milého Sedláčka, a pak se přišlo na to, že to není on."
Musel jsem přísahat věrnost Slovenskému štátu na lopatu místo pušky
MUDr. Josef Hercz se narodil 11. 8. 1917 na samotě Čalovka v obci Egreš (Trebišov) na Slovensku. V roce 1935 odmaturoval v Košicích a šel studovat medicínu do Prahy, v roce 1939 se po uzavření vysokých škol vrátil domů, do nově vzniklého Slovenského štátu. Z rasových důvodů byl brzy odveden do armády, respektive do pracovních oddílů, kde sloužili zejména Romové a Židé.Začátkem května 1940 byl z armády dočasně propuštěn a po vzoru svého bratra se rozhodl emigrovat do Palestiny – na vystěhovalecké lodi Pentscho vyplul s dalšími pěti sty pasažéry z Bratislavy 18. května 1940. Po ztroskotání lodi byli zachráněni Brity a Josef Hercz byl následně internován v egyptském vězení v Alexandrii. Po propuštění vstoupil v květnu 1941 do československé armády v Alexandrii, bojoval u Tobruku a u Dunkerque byl jmenován velitelem průzkumné čety motopraporu. Rok po válce dokončil Josef Hercz svá studia na lékařské fakultě a o další rok později přešel na chirurgické oddělení nemocnice Na Bulovce, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu v roce 1992. Josef Hercz byl několik let místopředsedou Československé obce legionářské. Zemřel 9. prosince 2010.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!