Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Henych (* 1941)

• narozen v roce 1941 v Čáslavi

• 1945 – odchod s matkou do pohraničí – Liberec

• 1959 – odmaturoval na libereckém gymnáziu

• nedokončené studium medicíny

• vojenská služba ve Vysokém Mýtě

• zaměstnán v Liazu

• 1966 – odjezd do Vídně a následná emigrace

• šestitýdenní pobyt v uprchlickém táboře v německé obci Zirndorf

• odchod do Švédska a následně do Švýcarska

• 1989 – první návštěva rodné vlasti po emigraci

• 2012 – návrat do České republiky

Jiří HENYCH

 

Pak mě pustili na třídenní zájezd, což byl zázrak

 

Jiří Henych se narodil 24. července 1941 v Čáslavi. Po válce vyrůstal v Liberci, kam jeho matka, povoláním dětská lékařka, odešla na výzvu ministerstva zdravotnictví zajišťovat zdravotní péči v pohraničí a otevřela si zde lékařskou praxi. V Liberci pak Jiří vychodil národní školu a v roce 1959 maturoval na místním gymnáziu. Po maturitě se přihlásil ke studiu na lékařské fakultě, ale to bylo již v době, kdy se vážně začal zaobírat myšlenkou na útěk za hranice. „My jsme to začali chápat, až když jsme dospěli, až když jsme viděli lidi, kteří měli třeba nějakou možnost dostat se na Západ, přijeli zpátky a vyprávěli. Tím se nám začal otevírat úplně jiný svět. Proto jsem chtěl odejít. Nechtěl jsem se oženit a mít děti v tomto státě.“

 

Způsob odchodu z komunistického Československa do svobodného světa promýšlel Jiří několik let. Dokonce kvůli tomu po dvou letech přerušil studium medicíny. Nejdříve ale musel absolvovat povinnou dvouletou vojenskou službu, kterou odsloužil ve Vysokém Mýtě. Ani poté jej myšlenka na odchod z Československa neopustila. „Chtěl jsem odejít, ale tenkrát nebylo možné odejít ilegálně, takže jsem vymýšlel, jak bych odešel legálně. Chtěl jsem se přihlašovat na různé zájezdy do západních zemí, ale mladému klukovi to samozřejmě nikdy nepovolili. Věděli přesně, že se nevrátím. Tak jsem si řekl, že mě třeba pustí jako příslušníka dělnické třídy. Šel jsem pracovat jako dělník do LIAZu a tam jsem se asi po půl roce přihlásil na třídenní zájezd do Vídně.“

 

Rozhodnout se pro odchod z rodné země bez možnosti návratu nebylo jednoduché, zvláště když v cizině na Jiřího nikdo nečekal. Byl však mladý a bez závazků. A v případě uskutečnění svého odchodu za hranice mohl doufat, že mu pomůže jedna německá rodina, kterou náhodně potkal v Liberci. „Asi dva roky předtím jsem se seznámil s rodinou sudetských Němců, kteří museli v pětačtyřicátém roce odejít a po dvaceti letech se vrátili, aby se podívali, kde žili. Řekli mi, abych se jim ohlásil, kdybych se někdy dostal na Západ, že mi prý pomůžou.“

 

V březnu 1966 tak pamětník odjel na zájezd do Vídně s pevným přesvědčením, že se do Československa již nevrátí. Jednalo se o třídenní výlet na jeden společný pas pro čtyřicet účastníků zájezdu. Státní hranici autobus přejel v Hatích na Znojemsku. Jiřího situace ovšem nebyla jednoduchá. Jelikož se cestovalo na hromadný pas, neměl u sebe vlastní doklady. Na třídenní zájezd si také nemohl vzít příliš mnoho zavazadel, poněvadž by hned vzbudil podezření. I tak ale byl mezi ostatními cestujícími nápadný. „To byli všechno lidi kolem 40, 50 let a já tam byl jedinej mladej, takže na mě asi bylo pohlíženo jako na potenciálního utečence. Když jsme přijeli do Vídně, tak mě jeden účastník zájezdu upozornil, abych si dal pozor na pána, kterého mi ukázal. Prý by to mohl být tajný, který by mě mohl sledovat.“

 

Jestli byl skutečně na zájezdě někdo, kdo účastníky „hlídal“, Jiří už nezjistil. Jeho plán totiž vyšel. „Využil jsem první příležitosti a utekl jsem. Zavolal jsem té rodině do Stuttgartu a ta mi řekla, abych na Východním nádraží sedl na první vlak a přijel do Salcburku, kde na mě budou čekat. Do Salcburku jsem přijel v noci. Neměl jsem nic, neměl jsem ani pas a nevěděl jsem, co se může stát. Oni ráno skutečně přijeli, vyzvedli mě a jeli jsme na hranice.“

 

Tím ovšem dramatické chvíle pro Jiřího neskončily. Musel ještě přejet německo-rakouské hranice, kde se v té době ještě prováděly kontroly. „Bylo mi řečeno, abych si připravil pas, ale já povídám, že žádný pas nemám. Oni říkali, že to tedy bude problém. Tak jsme se dohodli, že vystoupím asi kilometr před hranicemi, půjdu pěšky asi kilometr do krajiny a přejdu z Rakouska do Německa. Tam vlastně žádné hranice nebyly, nebyla tam žádná závora. Přešel jsem, vrátil jsem se na dálnici a jeli jsme dál do Stuttgartu.“

 

Po příjezdu do Spolkové republiky Německo se pamětník musel přihlásit na policii a byl dopraven do Zirndorfu u Norimberku, kde se nacházel utečenecký tábor. Jiřího, který u sebe neměl žádné dokumenty, si museli nejprve prověřit, aby zjistili, zda se nejedná o východního špiona. „Tam jsem zůstal šest neděl. Byla to velmi zajímavá epizoda, protože Američani prošetřovali veškeré údaje, které jsem jim řekl. Když jsem řekl, že jsem z Liberce, tak přede mnou rozprostřeli mapy Liberce a ptali se: ,Tak tady máme kasárna. A tady jsou další?‘ Já jsem jenom de facto odpovídal ano, nebo ne.“

 

Následně Jiří dostal politický azyl a vrátil se do Stuttgartu za rodinou, která mu předtím tolik pomohla. Našel si práci, ale v Německu se mu nelíbilo natolik, aby se tam chtěl trvale usadit. Znal ovšem jednoho rodinného známého, který v roce 1948 emigroval do Švédska. Zkontaktoval se s ním a odešel na sever Evropy.

 

Po roce stráveném ve Švédsku odjel na dovolenou do švýcarských Alp, kde se rozhodl nějaký čas zůstat. Na živobytí si zde vydělával hrou na klavír a seznámil se tam také se svojí budoucí ženou. Ve Švýcarsku pak chtěl dokončit studia medicíny, ale tamní úřady mu neuznaly zkoušky z československé vysoké školy. „Byla to smůla. Kdybych utekl v osmašedesátém, tak uznávali všechno, ale protože jsem utekl dřív, tak dokonce chtěli, abych ještě udělal maturitu.“

 

Jiří se nakonec rozhodl vystudovat fyzioterapii a v tomto oboru pak také pracoval. Založil rodinu a usadil se v Schaffhausenu, odkud pochází jeho manželka. V roce 1986 se rodina kvůli synovu studiu odstěhovala do Lausanne ve frankofonní části Švýcarska a později do Grand Montany.

 

V roce 1989 měli manželé Henychovi možnost konečně se podívat do Československa. Návrat po více než dvaceti letech však byl pro Jiřího skličující. „Když jsem se sem v devětaosmdesátém vracel se ženou a s dcerou poprvé, byla to pro mě rána, protože jsem se vrátil do zničené země. Jeli jsme přes Rozvadov a přes Plzeň. Moje manželka byla jako Švýcarka šokovaná. Všechno tu bylo šedivé, všechno zničené. Já bych řekl, že návrat byl daleko hrůzostrašnější než odchod.“

 

Na svoji domovinu ovšem Jiří Henych nezanevřel a začal se sem i se svojí manželkou vracet stále častěji. Před několika lety se pak rozhodli usadit v České republice natrvalo. V jihočeském městečku Nová Bystřice si postavili dům jen několik set metrů od rakouské státní hranice, té hranice, přes kterou se v roce 1966 jako pětadvacetiletý mladík dostal do svobodného světa.

 

Pro Post Bellum v roce 2013 natočila a zpracovala Sandra Kreisslová.