Jiří Henych

„Já nevím, jestli to byl bývalý koncentrák, byl to prostě takový barák jak v koncentráku, to zbylo asi ještě po válce. To byla americká zóna a tam byli utečenci z východu, nejen z České republiky, ale prostě z celého východního socialistického tábora. A oni si tam ověřovali, což jsem chápal, co jsme zač. Nebyla jste tam zavřená, mohlo se vycházet ven, muselo se tam uklízet, prostě jak na vojně trošku to bylo. A čekalo se tam, až ta komise uzná, jestli vaše důvody jsou dostatečné k tomu, aby vám dali politický azyl, a nebo nedali.“

„Já jsem odjel na ten třídenní zájezd do Vídně, to byl autobus asi pro 40 lidí a jeli jsme na jeden společný pas. Ten pas byl vystaven pro 40 turistů. Takže já jsem neměl vůbec žádný dokument. A byl jsem jediný mladý kluk, to byli lidé kolem 40 až 50 let a já byl jediný mladý. Takže asi na mě bylo pohlíženo jako na potenciálního utečence. Tak když jsme přijeli do Vídně, byl jsem upozorněn jedním z toho zájezdu, že tento pán, a bylo na něj ukázáno, abych si na něj dával pozor. Že by to mohl být nějaký tajný, že si mám dávat pozor. Přijeli jsme do té Vídně, na třídenní zájezd si nemůžete nic vzít, to si vezmete dvě tašky, nemůžete se tahat s dvěma kufry jenom na tři dny. A já jsem využil první příležitosti a utekl jsem prostě.“

„Velmi těžce, to je známé o Švýcarech, že Švýcar je sám o sobě velmi distancovaný člověk. Velmi těžce, já když to srovnávám dneska, jak moje manželka je přijímána zde jako Švýcarka a já jak byl tehdy ve Švýcarsku, to se nedá vůbec přirovnat. Ale musím říct, že zase mi pomohlo to, že jsem si vzal Švýcarku. Ale i její rodina, to bylo ze začátku velmi, velmi těžké, protože já jsem pro ně byl exot někde z Karpat.“

„Jsem pracoval několik měsíců ve Skloexportu. Skloexport byl tehdy v Liberci, kvůli sklu, které se vyrábělo v severních Čechách. Já jsem tam dělal a několikrát jsem se přihlašoval na různé zájezdy, ale vždy mi byly naprosto odmítnuty. Tak jsem si hrál s myšlenkou, že bych odešel do Jugoslávie, protože jsem slyšel, že eventuálně se dá přejít do Itálie, ale bylo mi to takové dost nebezpečné, měl jsem strach. Kdyby to nevyšlo, tak by mě zavřeli. Tak jsem hledal jistější cestu, abych legálně mohl odejít přímo na Západ. A ta možnost se naskytla jedině, že jsem dělal v té fabrice, z toho Skloexportu by mě nikdy nepustili na oficiální zájezd. Já jsem se tenkrát snažil dostat na loď, která jezdila po Skandinávii až do bývalého Leningradu, ale naprosto jsem neměl žádnou šanci. Pak mě pustili na tenhle třídenní zájezd, což byl zázrak.“