„Během učení jsem zažil dva těžké nálety. První nálet, který byl někdy v červenci, a byli jsme dopředu povoláni pracovat v družstvu Včela. Zažil jsem ho ve sklepě na Družstevní ulici, což byl sklep Včely, a viděli jsme přímo, jak nalétají od Líšně americká letadla, jak se z nich oddělují bomby. Okamžitě jsme vběhli do krytu a za několik sekund se ozvaly obrovské výbuchy. Ve sklepě jsme měli pocit, že se bortí sklep, že se hýbou stěny a podlaha. A to nás přimělo k tomu – nás tam bylo asi dvacet až třicet –, všichni jsme byli na kolenou a modlili se, modlili se Otčenáš. Přežili jsme celkem dobře, po náletu jsme se šli dívat, kde vznikly jaké škody, protože to byl první nálet, který vůbec Brno zažilo. Vždycky jsme věřili, že nás, protože jsme proti Němcům byli, bombardovat nebudou. Ovšem byl to omyl, protože zbrojovky a fabriky jely naplno a prakticky Němcům umožňovaly dlouhodobě válčit. Druhý nálet jsem potom neprožil přímo ve městě, protože jsme utekli v deset hodin již z práce, a dostal jsem se domů a kolem jedenácté hodiny začalo obrovské dunění. A to jsme poznali, že to není dunění, které jsme vždycky slyšeli v ten pátek, když Američané bombardovali dole Rakousko a Vídeň, ale že se třepe zem tady. To znamenalo, že byl obrovský nálet na Brno, Brno-střed. Ti Američané měli vždycky tu smůlu, že málokdy se při těch velkých náletech, při těch dvou náletech, trefili do fabriky. Vždycky to odskákaly domy civilistů a civilisté i někdy v ulicích, pokud se neschovali. Ten poslední velký nálet… potom jsem se vracel odpoledne do práce a střed města od náměstí Svobody jsem měl po Návce k Úrazovce a tam ty ulice, většinou byly ty domy napadeny, hodně jich nebylo, hodně jich hořelo, prostě byla to ta hrůzná epizoda války.“
