„Nejtěžší bylo zbavit se nenávisti k Němcům. To mi trvalo velmi dlouho. Ta nenávist, kterou jsem cítil kvůli tomu, co dělali... Bylo pro mě těžké zachovat si víru v Boha. Ztratil jsem ji, už nevěřím. Chtěl bych, aby mé děti a vnoučata věřili, ale já už to nedokážu. […] Nedokážu pochopit, jak mohlo tolik lidí přijít o své životy. Že neexistovala žádná síla, která by je před tím ochránila. Nemůžu to pochopit. Dostal jsem knížky, jako třeba ‚Proč se dobrým lidem dějí zlé věci‘. Dočtete se v nich o zajímavých teoriích. Jenže já jsem nikdy nebyl moc na teorie, takže jsem s tím měl vždycky problém. Jak už jsem řekl – poslední věc, kterou bych si přál, je, aby mé děti nebo vnoučata neměli víru v Boha. Bohužel, já jsem ji ztratil. Mnozí lidé se stávají silnějšími, když se jim dějí špatné věci. U mě to ale fungovalo přesně naopak.“
„Můj otec byl [při příjezdu do Osvětimi] v řadě přede mnou. Dostal číslo 82108 a já jsem byl 82109. Potom nás poslali do kasáren. V té chvíli jsem nevěděl, kde je moje matka. Skončila v kasárně na druhé straně ulice. Bylo to tak rozdělené. Na jedné straně byli muži a na druhé ženy. Pokud jde o některé z těch malých dětí, které jsem viděl při transportu, dále už jsem nikoho z nich nepotkal. Pamatuji si, že na konci té řady, ve které jsme stáli, byl doktor Mengele. Stále si ho umím živě představit. Vím, že to byl on. Říkal lidem, ať pokračují links, nebo rechts. Doleva, nebo doprava. Kolem byl vidět kouř z krematorií. V tu chvíli člověku došlo, o co tam běží." - „Věděl jste, co se tam děje?" - „Ano, zjistil jsem to ten den.“ - „Jak dlouho to trvalo?“ - „Myslím, že během dne nebo dvou jsem to věděl." - „Jak jste se cítil?“ - „Vyděsilo mě to. Byl to strašný pocit.“ - „V táboře jste našel svého bratra?“ - „Ano, našel jsem ho tam. Byla tam také moje matka a její sestra, na druhé straně ulice. Takže jsem je mohl zahlédnout. Já jsem byl v kasárně společně s otcem. Bratr byl v jiné. Nepamatuji si přesně, jak to všechno postupně probíhalo. Moje matka a její sestra byly poslány z Osvětimi někam jinam. Myslím, že do tábora Bergen-Belsen. A potom poslali pryč i mého bratra.“ - „Kam ho poslali?“ - "To nevím. Už nikdy se mi to nepodařilo zjistit. Následně poslali pryč i mého otce. Ani v tomto případě jsem nezjistil kam. Už nikdy více jsem ho nespatřil.“
Herbert Heller se narodil 26. dubna roku 1929 v tehdejším převážně německojazyčném městečku Teplitz-Schönau (Teplice-Šanov) poblíž Ústí nad Labem. Rodina byla židovského původu. Na rozdíl od jiných domácností v ní ale náboženství nebylo do takové míry určujícím prvkem veškerého dění. Herbertův otec byl veselý a bystrý nadšenec do nových technologií a pracoval jako inženýr a mechanik. Matka byla mimo jiné milovnicí hudby. Herbert měl také jednoho o sedm let staršího bratra. V roce 1934 se rodina přestěhovala do Prahy, kde žila, stejně jako předtím v Teplicích, v pronajatém bytě. V hlavním městě nastoupil chlapec na základní školu. Kvůli válce ale dokončil jen čtyři ročníky. Z období počátku druhé světové války si pamatuje například na žluté hvězdy, kterými musel označovat svoje oblečení. V roce 1942 se potom celá rodina musela na příkaz gestapa přesunout do ghetta Terezín. Tam pracoval teprve třináctiletý hoch jako zahradník. Dva roky prožité v Terezíně pro něj nepředstavovaly tak traumatický zážitek. Rodina žila pohromadě a v mladém věku si nedokázal naplno uvědomovat, co se děje kolem. To se začalo měnit, když Němci stále častěji vypravovali transporty do vyhlazovacích táborů. Nejprve odjel jeho starší bratr, kterého Herbert už nikdy poté nespatřil. Zbytek rodiny pohromadě opustil Terezín jiným transportem a nedlouho po příjezdu do Osvětimi se Herbertovi navždy vytratil ze života i otec. Ve vyhlazovacím táboře mladému chlapci rychle docházelo, v jak vážném ohrožení života se nachází. Naštěstí mu sloužilo zdraví a mohl se účastnit různých pomocných prací, které ho možná zachránily od plynových komor. Na začátku roku 1945 se mu podařilo uprchnout z pochodu smrti. Využil toho, že uměl perfektně německy a v přestrojení dojel vlakem do Prahy, kde se ještě několik měsíců skrýval u rodinných známých. Po skončení války se šťastně shledal se svou matkou a společně emigrovali do USA. Usadil se na západním pobřeží Kalifornie, kde prošel několika profesemi, a nakonec si otevřel rodinný obchod s dětským vybavením. S manželkou měl tři dcery a deset vnoučat. Zemřel 7. srpna 2021.
ZDROJ NAHRÁVKY:
https://www.ushmm.org/collections/the-museums-collections/about
https://collections.ushmm.org/search/catalog/irn516934
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
