Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Herbert Heller (* 1929  †︎ 2021)

• born on 26 April 1929 into a Jewish family in Teplice in northern Bohemia

• in 1934 they moved to Prague, where he entered primary school

• in 1942 the whole family was moved by the Gestapo to Terezín

• he spent almost two years in the Terezín ghetto, working as a gardener

• from Terezín the whole family was transported to the extermination camp in Auschwitz, he never saw his father and brother again, his mother survived

• in the winter of 1945 he escaped from the death march and hid for several months in Prague

• emigrated with his mother to the United States of America in 1946

• settled in San Rafael, California, where he owned a baby equipment store

• had three daughters and ten grandchildren

• he died on 7 August 2021

„Jako malý kluk jsem miloval cirkusy. Dobrý cirkus se tehdy poznal podle toho, kolik měl slonů. Třeba takový Circus Krone lákal na plakátech až na pětadvacet slonů. A to už bylo něco,“ vybavuje si Herbert Heller s úsměvem na tváři šťastné okamžiky dětství, které bohužel velmi brzy přerušilo válečné běsnění vyvolané nacistickým Německem.

Předválečná léta

Herbert Heller se narodil v Sudetech. Tyto pohraniční regiony tehdy velmi mladého Československa se potýkaly s celou řadou problémů, z nichž část pramenila z na některých místech větší a jinde menší nevraživosti mezi většinově německým obyvatelstvem, českou menšinou a postupem času, především v průběhu třicátých let, také československými Židy, kteří čelili sílící nenávisti stran ostatních skupin. Hellerovi, německojazyčná rodina židovského původu, bydleli v době Herbertova narození v dubnu roku 1929 v Teplicích. Rodina se skládala z otce Karla, matky Melanie, Herberta a jeho o sedm let staršího bratra Heinze. „Vždycky jsme bydleli v pronájmech. Neměli jsme dům, protože otec často cestoval. S náboženstvím to bylo spíše takové uvolněnější. Připravoval jsem se na židovský obřad bar micva, při kterém se z chlapce stává muž, ale potom Němci obsadili Československo a rázem byl se vším konec. Dodržovali jsme velké židovské svátky, ale to bylo všechno,“ popisuje nepříliš ortodoxní pojetí náboženství v domácnosti. Herbertův otec Karel byl velmi bystrý muž. Pracoval jako inženýr a mechanik a zajímal se o nejrůznější technické vymoženosti. „Měli jsme auto i telefon. Když jsem dělal úkoly do školy, otec vytáhl svoje logaritmické pravítko a napovídal mi. Byl to veselý a milý člověk,“ vzpomíná Herbert a s úsměvem vypráví, jak mu otec zapálil cigaretu, když se zvědavý jednoho dne vrátil ze školy s tím, že ostatní chlapci kouří. „Potom už jsem jenom zvracel a zvracel a už nikdy jsem nekouřil,“ dodává. Matku si od dětství spojoval pro změnu s hudbou. „Její rodina měla obchod, kde prodávali například noty.“ A staršího bratra si pamatoval především jako příkladného studenta. Samotný Herbert začal chodit do školy až v Praze, kam se rodina přestěhovala z Teplic v roce 1934. „Snažil jsem se, abych stihl vždycky udělat domácí úkoly už ve škole. Byl jsem toho názoru, že je dobré mít potom čas na hraní,“ vypráví. Ve školních lavicích nakonec strávil pouhé čtyři roky.

Klidné dětství přerušil překotný vývoj na konci třicátých let. Připojení československého pohraničí k Německé říši pouze předznamenávalo pozdější vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava na jaře roku 1939. „Pamatuji si, jak jsem slyšel burácení tanků a pochodování německých jednotek. Bylo to strašidelné. Najednou se přestalo vysílat, protože obsadili rozhlas. A potom už jsme se jen postupně dozvídali, kdo byl zatčen,“ popisuje příchod Němců do Prahy. Jeho otec poslouchal zahraniční rádiové stanice a mladý Herbert díky tomu mohl tušit, co se kolem odehrává. Přesto si nikdo nemyslel, že by to mohlo dospět až k hromadným transportům a podobným hrůznostem. Ostatně, chlapci bylo v době, kdy Němci přikázali Židům nosit na jejich ošacení žlutý symbol židovské hvězdy, pouhých 12 let. „Myslím si, že jsem byl příliš mladý na to, abych chápal, co to znamená. Byl jsem prostě jen vystrašený.“

Ztráta nejbližších

V roce 1942 nařídilo gestapo celé rodině, aby se sbalila a připravila na odjezd do terezínského ghetta. Ve srovnání s jinými koncentračními tábory nacistického Německa byl Terezín podle různých svědectví o poznání snesitelnějším místem. Uvnitř samotného ghetta fungovala do jisté míry židovská samospráva, která ovšem zvenčí podléhala dozoru jednotek SS. To potvrzuje i Herbert: „Jako rodina jsme mohli zůstat pohromadě. Já jsem měl práci, byl jsem zahradník a bavilo mě to. Jídla byl dostatek.“ Postupem času ale začaly mezi internované Židy pronikat informace o tom, že Terezín je pouze přestupní stanicí na cestě do vyhlazovacích táborů na východě. Jako první z celé rodiny byl vypraven na smrt starší bratr Herberta. Samotný Herbert odjel do Osvětimi společně s otcem a matkou jen o chvíli později. „Všude bylo velké množství lidí. Natlačili nás do vagonů pro dobytek a potom bylo slyšet prásknutí dveřmi, které se za námi zavřely. V tu chvíli jsme ještě nevěděli, kam nás odvážejí.“ Po příjezdu do Osvětimi zůstal s otcem. Matku poslali do jiné části tábora. „Stál tam doktor Mengele a posílal lidi buď napravo, nebo nalevo. Ještě dnes si to dokážu přesně vybavit. A potom ty kouřící komíny kolem. Trvalo mi asi den nebo dva, než jsem přišel na to, na co jsou. Měl jsem velký strach.“ Někteří byli vybráni, aby se podíleli na nucených pracích pro Němce. To byl zřejmě případ Herbertova otce a bratra. Oba totiž z Osvětimi někam převezli. Kam to ale bylo, to Herbert neví. Ani jednoho z nich už poté nespatřil.

„Váš žaludek si postupně zvykne na minimální porce jídla, ale stejně jsem měl hlad. Venku byl jeden hrnec, ve kterém plavala zelenina a možná nějaké cucky masa. Co se týče hygieny, bylo tam něco jako veřejná umývárna. Snažil jsem se zůstávat čistý,“ popisuje ve stručnosti stravu a hygienu v Osvětimi. Na rozdíl od Terezína, v Osvětimi už se dostával do střetu s tvrdou realitou každý den. „Nevím, co to bylo, ale něco ve mně mi říkalo, že to přežiju. Přitom jsem viděl, jak se střílelo do lidí, viděl jsem veřejné popravy. Viděl jsem, jak chtěl někdo utéct, a oni ho donutili ve sněhu dojít bez bot zpět do tábora, nechali nastoupit všechny vězně a veřejně ho oběsili,“ přibližuje hrůzy, kterých byl svědkem. „V jistém slova smyslu se přestanete bát smrti. Otupí vás to.“ Herbertovi se podařilo nechat se zaměstnat německými vojáky, pro které v Osvětimi pracoval jako poslíček. Později, když ho přesunuli do koncentračního tábora Gross-Rosen u polské Vratislavi, všemožně vypomáhal při uklízení a údržbě. „Mluvil jsem německy, což byla určitě výhoda. Díky práci jsem se vyhnul totálnímu stereotypu. Také jsem občas našel nějaké zbytky jídla.“ Rudé armádě se dařilo postupovat dále na západ a Němci na přelomu let 1944 a 1945 začali spěšně stahovat své jednotky. Stejně tak postupovala i americká armáda pod velením generála Pattona. S tím souviselo i německé zametání stop po koncentračních táborech a překotné evakuace vězňů, takzvané pochody smrti. V lednu 1945 byl jeden takový pochod vypraven z koncentračního tábora Gross-Rosen. „Kdo neudržel tempo, toho zastřelili. Když jsme se zastavili na jedné farmě, rozhodl jsem se, že se pokusím oddělit od skupiny. Bylo tam také mnoho Němců, kteří prchali před americkou armádou. Začal jsem tedy mluvit německy a předstíral jsem, že jsem jeden z nich. Takto jsem se dostal až na vlak, který jel do Prahy.“

Vlastní rodina a pocit štěstí

Brzy ráno přijel do Prahy a pokusil se dostat do bytu, kde dříve s rodiči bydleli. Lidé, kteří se tam mezitím nastěhovali, se ale báli. Kdyby se provalilo, že Herberta schovávají, hrozilo by jim veliké nebezpečí. Vyzkoušel tedy ještě staré rodinné známé, které pojilo dobré přátelství s jeho rodiči. Krásovi, jak se přátelé jmenovali, svolili k tomu, že Herberta ukryjí u sebe doma. „V jejich koupelně jsem našel nějaký dezinfekční prostředek. Nalil jsem si to na mé tetování z Osvětimi a snažil jsem si to sedřít z kůže hadrem, což se mi podařilo. Měl jsem velký strach, že kdyby mě odhalili a někdo by to viděl, byl by to velký problém.“ Když v květnu skončila válka, chodil každý den do rádiových stanic, kde hlásili jména pohřešovaných lidí. „Vždycky jsem tam přišel a nahlásil jméno mého otce, bratra a matky, a že byli naposledy spatřeni v Osvětimi.“ S matkou se nakonec shledal o několik týdnů později. „Jednoho dne jsem se vrátil ke Královým, u kterých jsem stále zůstával. A paní Králová mi řekla, že pro mě má překvapení. Stála tam moje matka. Nikdy na to nezapomenu. Vrátila se z Bergen-Belsenu spolu se svou sestrou Hildou. Jejich třetí sestra byla v té době stále živá a zůstávala v Terezíně. Andělé strážní musí být skuteční.“

Pro Herberta bylo velmi náročné zbavit se nenávisti, kterou pociťoval k Němcům. Prožitky z koncentračních táborů se také silně podepsaly na jeho víře. „Ztratil jsem víru v Boha. Jsem rád, že moje děti a vnoučata to mají jinak, ale já už nedokážu věřit. Nemůžu pochopit, že tolik lidí muselo prožívat takové útrapy a na celém světě neexistovala síla, která by to uměla zastavit. Nerozumím tomu. Říká se, že špatné zážitky vás udělají silnějším. U mě to tak nebylo,“ vysvětluje. Vůbec nejhorší pak podle jeho vlastních slov bylo vědomí toho, že v krematoriích se každý den spalují další a další mrtvá těla.

Herbertova matka měla tetu, která žila v San Franciscu. Neznala ale její přesnou adresu. „Poslala dopis, na kterém bylo jen jméno, San Francisco a Spojené státy americké. Museli jsme mít velké štěstí na pošťáka, protože ten dopis doručili.“ Po několika vyměněných psaních se rozhodli, že společně s matčinými sestrami emigrují do USA. V prosinci roku 1946 se přes Německo, Dánsko a Švédsko vydali do New Yorku. Poté pokračovali dva dny vlakem přes Chicago a Oakland do San Francisca. Herbert zpočátku neuměl anglicky. I přesto si prostřednictvím příbuzných dokázal sehnat práci jako pomocník v jedné firmě. „Uklízel jsem a dělal různé práce ve skladu. K tomu nepotřebujete umět jazyk,“ popisuje začátky v nové zemi. Jazyk si postupně zdokonalil na večerní škole a začal pracovat v obchodním řetězci Macy’s. Během krátké doby dokázal povýšit z pozice skladníka až na obchodního zástupce. „Bylo mi dvacet jedna let a jel jsem na služební cestu do New Yorku. Tam jsem potkal svou budoucí ženu v jednom z distribučních center.“ V roce 1956 se vzali. Mezitím se přihlásil k výcviku v americké armádě a získal občanství. V Macy’s zůstal Herbert celkem devět let. „Jeden můj kamarád na mě stále naléhal, že bych se měl pustit do vlastního podnikání. Tak jsem v roce 1958 otevřel obchod s dětským zbožím ve městě San Rafael v Kalifornii.“ Se ženou měl tři dcery a celkem deset vnoučat. „Nakonec se to tedy obrátilo k dobrému. Myslím, že vím, co je to štěstí.“ Mezi sousedy a zákazníky jeho obchodu byl Herbert Heller velmi oblíbený. Zemřel 7. srpna 2021.