Ing. Samuel Jan Hejzlar

„A tatínkovi se udělalo velmi zle, a tak měl potom záchvat za záchvatem a odváželi ho do nemocnice. Jenomže, proč to tady takhle rozvíjím? Protože se stalo v roce 1962 – to jsme se s Danou brali a já jsem končil techniku a měl jsem jít do práce, do zaměstnání. A tatínka zjara pozvali do Střešovic do nemocnice, už ho znali z těch neurologických vyšetřování a tak dále, a tam mu nějak přišli na to středisko těch záchvatů v mozku. Při nějakém rentgenu dostal ten záchvat, a tak mu provedli trepanaci lebky a zasáhli operativně. Tehdy to bylo ještě takové primitivní. Dneska už se to dělá všechno laserem a tak, ale tehdy dokonce nějak zasáhli to Brocovo centrum, řečové, že se učil potom mluvit. Při naší svatbě to ještě pořád bylo takové, měl tady takovou díru na čele. On toho byl zbavený! A mohl zbytek života kázat v Chomutově jako kazatel, což bylo jeho původní přání. A tři roky byl v Bystrém, ze začátku, tam jsem se já narodil. No tak, pro mě to bylo takové napomenutí... Já jsem samozřejmě dávno zapomněl, že jako kluci jsme o to stáli tolik [o uzdravení tatínka], že bychom bývali byli i to kazatelství vzali: 'Pane Bože, kdyby se to...' Tehdy to bylo pro mě něco naprosto nepředstavitelného, že bych já někdy kázal evangelium, protože jsme viděli, jak je to v pohrdání. Jak tatínek ve skutečnosti, když jsme říkali, jaké má zaměstnání, že je kazatel, tak všichni koukali. Žádné takové pořádné zaměstnání tatínek neměl.“

„...si slíbili, že vynaložíme, podle daných možností, které jsme neznali tehdy, když jsme se vraceli v devětašedesátém, že vynaložíme prostě všechnu energii na to, abychom tady vytvořili prostor setkávání těch rozloučených lidí, nebo prostě těch, kteří chtějí být spolu. Tady bylo celé léto kolem 30 lidí. Vždycky po týdnu nebo po dvou týdnech se to střídalo. Takže to samozřejmě bylo velké vzrůšo pro pány policajty, ale hlavně pro ty estébáky. Oni to nedovedli pochopit. No, protože tady totiž tyhle stromy nebyly, tady to bylo hladké až nahoru k silnici a tam kolikrát zastavil trabant, diplomatický, a už to mířili na nás. To jsou prostě ty věci, co jsi mi tady ukázal [fotografie z ABS]. No, a to si furt mysleli, že já tady budu konspirovat nějaké protistátní činnosti a byli vlastně strašně rozčarovaní, že my tady furt zpíváme to aleluja, a furt žádná pořádná politika. Je to jenom ta Bible. To byly zvláštní doby, člověče, to už dneska těžko někomu z té mladé generace vylíčíš.“

„No a uběhlo pár dní a při jedné příležitosti, to si pamatuju, že vedle soused – Haužvic se jmenoval – to byla taková dvojvilka a on bydlel v té druhé straně, uklízel si uhlí. On to byl umělec, malíř, ale uklízel si hromadu uhlí a tatínek se tam s ním pustil do řeči. No a teď najednou vidíme, jak od tramvaje kráčí ten Kurt [syn gestapáka], samozřejmě Hitlerjugend, kudličku za pasem. A já jsem, trouba, říkal tatínkovi: ,To je on, co mě tak zmlátil.‘ No tatínek samozřejmě neodolal a vyrazil proti němu a říká mu, co to jako znamenalo a tak. Chtěl mu domluvit a on se tak jako nafoukl, tak mu tatínek dal dvě po hubě a on, načepýřený, odkráčel. No a to byl incident a oni byli tehdy Němci na své děti strašně cimprlich, tak tatínka sebrali. Čeští policajti přišli a říkali: ,To nemůže být kvůli tomuhle!‘ No, ale bylo to. Tatínka nejdříve chtěli přímo poslat na Pankrác, no a tatínek byl němčinář, tak samozřejmě rozuměl a říkal, že není nepřítel Říše, že má v Německu řadu přátel a věřících bratří. A Thomson [otec Kurta]: ,Tak to teda vypořádáme.‘ A teď tam tatínka dali na židli a teď mu tam začal: ,A počítejte!‘ A prostě ho zrychtovali tak, že byl oteklý, když přišel domů. No ale dopadlo to tedy, v Boží ochraně, dobře.“