Ladislav Havrda

„A přišel rok s datumem 21. srpna. To znamená 1968. My jsme byli na puťáku v Českém ráji a měli jsme kamarády, kteří s námi potom natáčeli ten film z okupace. Toto bylo natáčeno z okna mého rodného domu. To je vstup invazních vojsk. A musím tedy říci, že jsme nevěřili tomu varování, co tedy může přijít. A Vlasta Macků, to byl bratr našeho kameramana, ten řekl: ‚Hoši, byli tady Rusáci, byli tady Poláci, byla tady Varšavská smlouva a jsou soustředěni za hranicemi. To nevěští nic dobrého. Číhají tady prostě na nás.‘ Ten potom skončil v Kanadě, ten Vlasta Macků. A blížil se jednadvacátý srpen, netušili jsme nic. Normálně pracovní den. V noci začaly houkat letadla, hluk a začaly jezdit obrněná vozidla. V první fázi nejezdily tanky. To byly obrněnce, ty BVP dneska, jak máme něco podobného. A ráno, když jsme vstávali, tak jsme zjistili, že to je ucpaná Skalice armádou. Pak byla pauza, protože v Náchodě byla postavená barikáda. Tam teda jsme se jeli s mým kamarádem Jirkou Skořepou podívat, protože byl starší a bylo to něco úděsného, protože Náchod se postavil doslova na odpor, tam lidi je nepustili. U ČSAD tamto hořelo, bylo to strašné. Tak jsme se vrátili a hnedka jsme se tady rozhodli odstraňovat značky. Na popud toho štábu, který tady pracoval ve Skalici, takže to bylo zorganizováno velice rychle. Bylo to obrovské napětí. A na nádraží všude jsme sundávali mapy. A když jsme sundávali značky, tak na nás volal, tady byl štáb na městském národním výboru, tady na náměstí, a tam nám řekli: ‚Kluci! Od Náchoda jedou tanky! Rychle pryč!‘ Tak jsme schovali kleště, všechno a valily se tanky. Bylo to něco příšerného. Kravál. Hluk. Lidi nevěděli vůbec, co se děje. Most byl obsazený vojskem. U muzea – tam se vyvracely obrubníky. Asi takhle teda jsem prožíval ten začátek okupace tady, co tedy bylo v tom roce 1968.“

„Od roku 1957 jsem chodil do českoskalické školy, a tam mně učila paní učitelka Kotlandová, ale také jsme měli pana učitele Krtičku, který byl výborný člověk a ředitel Muzea Boženy Němcové. A jednoho dne, bylo to před Vánoci, k nám přišel do třídy a tenkrát nám zahrál na housle koledy. To datum bylo to zajímavý, protože to bylo v roce 1959, a pak najednou pan učitel Krtička doslova zmizel ze školy… nevěděli jsme nejdříve, co se děje… věděli jsme, že se něco děje ve Skalici… ale tam? To došlo tak daleko, že v mé ulici byla obšancována radnice a v té radnici se našly zbraně, které tam údajně soustřeďoval pan učitel Krtička za účelem rozpoutání kontrarevoluce a vystoupení proti komunistickému režimu. Což nebyla pravda. Pana učitele Krtičku jsme od té doby neviděli, měli jsme ho strašně rádi. A pan učitel Krtička spolu s dalšími obviněnými, jako byl pan učitel Jiřička, generál Kolařík, což byl taky Skaličák, a pan Příbrzský, tak dostali těžké tresty za velezradu zhruba okolo dvaadvaceti let nepodmíněně. A pak tedy přišel rok 1962, to byla amnestie a dostali se na svobodu. A ač byl zakladatel Muzea Boženy Němcové, pan učitel Krtička, tak do muzea nesměl, měl zakázáno pracovat v kultuře. A když se otevírala stará škola a expozice, tak nesměl být účasten. A já jsem se jako malý kluk tohodle účastnil a my jsme si říkali, kdo ví, jestli uvidíme pana učitele Krtičku. A táta do mne šťouchnul a říkal ano, tamhle je, a tam už byli policajti a odváděli ho pryč. Bylo to strašně deprimující. A to bylo takové antré už od doby, co začal člověk brát rozum.“