Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumila Havránková (* 1927  †︎ 2022)

• narodila se 17. listopadu 1927 v Liberci ve smíšené česko-židovské rodině

• 1938 – rodina po záboru Sudet utekla z Liberce do Prahy

• po studiu na reálce (pouze dva roky) se vyučila kožešnicí

• rodinu postihla protižidovská nařízení a omezení

• stýkala se se členy sionistické organizace Hašomer Hacair

• 3. března 1943 odjela transportem do ghetta v Terezíně

• žila v Jugendheimu (dětském domově) a poté v Mädchenheimu L-410 (dívčím domově)

• pracovala v truhlárně a v zemědělství

• někdy během 1.–2. května 1945 utekla z Terezína do Prahy

• vystudovala dvouletou grafickou školu, obor fotografie

• pracovala v redakci Rudého práva, pak jako knihovnice v Encyklopedickém institutu Československé akademie věd a v podniku zahraničního obchodu VELAZ (Velkochov laboratorních zvířat)

• zemřela 5. prosince roku 2022

Uprchlíky ve vnitrozemí

Bohumila Havránková se narodila 17. listopadu 1927 v Liberci v tehdejším Československu do smíšené židovsko-české rodiny. Tatínek, po kterém měla židovský původ, ji nechal spolu se sestrou zapsat do židovské matriky: „Tím pádem jsme se také staly těmi, které pak zařadili do transportů podle norimberských zákonů. (...) Takže se nás dotkla všechna ta nařízení. (...) Ale jinak jsme doma měli Ježíška, Vánoce, měli jsme každý rok krásnou vysokou jedličku a také Mikuláše. Do synagogy, co si pamatuji, jsme chodili jednou za rok. To byl svátek, kterému jsme jako děti říkaly bonbonkový. Chodily jsme i na náboženství, ale moc si z toho nepamatuji.“

Maminka byla katolického vyznání, ale do kostela nikdy nechodila, zatímco tatínek navštěvoval synagogu hlavně na Vysoké svátky. Sám tatínek byl velkoobchodníkem a k tomu ještě vlastnil maloobchod. Pamětnice odmalička lyžovala a chodila do Sokola, kde byla vychovávána k vlastenectví. Vzpomíná, že než se německé obyvatelstvo zfanatizovalo, bylo v pohraničí německo-české soužití celkem bezproblémové: „Jako malá holka jsem si hrála s německými dětmi na ulici, mluvily jsme německy a nikdo to nerozlišoval. Potom děti byly tak zfanatizované. To bylo dost otřesné. Němci dělali podobné srazy, které Hitler dělal v Německu, a v průvodu kráčely po ulicích. Pak atmosféra tak houstla, že děti, které si s námi hrály na ulicích, začaly nosit oblečení jako Hitlerjugend a začaly po nás házet koňské koblihy a podobně.“

Mezi českými dětmi se pak mluvilo o tom, že ten kdo opustí pohraničí je vlastizrádce, pokud si někdo umane, že by odjel do vnitrozemí. Rodina Pickových se nakonec k odjezdu rozhodla. Tatínek měl totiž sestru ve Vídni a věděl, co se dá očekávat. Z velkoobchodu ještě stačil do Prahy odvézt zboží i zařízení bytu a Bohumila Havránková ještě stačila dokončit obecnou školu a složit přijímající zkoušky na gymnázium.

Před transportem

V Praze rodina neměla byt, a tak zpočátku všichni bydleli ve skladišti, kde bylo složeno zboží a nábytek. Lidé prý celkově byli hodní, ale ne vše bylo ideální. Pamětnice začala docházet do reálky v Karlíně a zde se poprvé setkala s antisemitismem: „Já jsem si do té doby vůbec neuvědomovala, že bych byla jiná. Tam se holky bavily o Sokolu, já jsem se jich ptala, kam chodí cvičit, že bych také ráda chodila, a ony mi řekly: ‚Nevím, jestli tě vezmou, když jsi Židovka.‘ To bylo v roce 1938. Takže jsem si najednou uvědomila, že jsem asi někdo jiný. Do té doby jsem to nepociťovala.“

„Navíc v domě, kde jsme dostali byt, nad námi bydleli nájemníci, kteří byli vůči nám hrozně nepřátelští. Pořád na náš pokřikovali: ‚Ta banda židovská, přistěhovalecká.‘ To byl takový hezký byt, ale měl balkon do dvora, tam se věšelo prádlo a několikrát se stalo, že nám prádlo něčím polili.“

Bohumila Havránková byla nešťastná a ve škole se začala zhoršovat. Tatínek chtěl emigrovat do Kanady, ale od svého záměru nakonec upustil. Maminka pak rozhodla, že se dcery budou učit řemeslu. Sestra tak šla ke švadleně a pamětnice se učila u kožešníka na Žižkově.

Poté začala navštěvovat Hagibor, což bylo jediné hřiště povolené pro židovské děti. Náhle se ocitla mezi ostatními dětmi s „podobným“ osudem: „Tam jsme hodně sportovali. Ale chodili jsme všude pěšky, protože se vůbec nesmělo jezdit tramvají. Tak si představte, že jsem chodila až na Hagibor pěšky. Ne každý den, ale dost často.“

Styky s Hašomer Hacair

Na Hagiboru získala Bohumila Havránková kontakty na sionistickou organizaci Hašomer Hacair. Jednalo se o levicové hnutí, které mělo za úkol připravit židovskou mládež na budoucí usazení v tehdejší Palestině. Vedoucím byl Vojtěch Feuerstein, který přivedl pamětnici k levicovému myšlení: „Například jsem přišla domů a povídám tátovi: ‚Jestlipak víš, proč vůbec je válka? To jsou vlastně boje o trhy.‘ Prostě marxistické školení. On na mě koukal: ‚Kde jsi k tomu přišla?‘ Když jsme chodili v neděli na Hagibor někdy i na celý den, tak jsme dělali komuny. Každý si přinesl jídlo, dali jsme ho na hromadu a pak se rozdělovalo.“

Situace poté dospěla dokonce k tomu, že židovské děti prakticky neměly možnost, kde se scházet. Bohumila Havránková tak vzpomíná, že koutem na hraní se později stal i starý židovský hřbitov na Žižkově, nynější Mahlerovy sady.

Transport do Terezína

Kamarádi z Hagiboru však začali být zařazováni do transportů a chodili se s ostatními loučit. V té době prý ještě nikoho nenapadlo, že z těchto dětí přežije válku jen zlomek: „Vůbec jsme neměli představu, co to je Terezín, ale nějaké zprávy se sem musely dostat, protože jsme chodívali na Židovskou obec, kde například věděli, že je v Terezíně tyfus, a obec zařídila naše očkování. To byla veliká výhoda. Ale bylo to až koncem roku 1942. Jinak jsme samozřejmě neměli tušení, jak tam vypadá.“

Předvolání k transportu se pak také roznášelo ze Židovské obce a k transportu se měla jednoho dne dostavit i Bohumila Havránková se sestrou: „Máma nám ušila takové spací pytle z lehounkého peří. Také jsme měly všechno obarvené. Rodiče nám nechali ušít i ruksaky. Těch padesát kilo samozřejmě nikdo neunesl. Potom nás mladých už bylo strašně málo, takže jsme se paradoxně do Terezína docela těšily. Představovaly jsme si, že to bude něco jako pionýrský tábor.“

Pamětnice byla transportována dne 3. března 1943 do Radiopaláce, dnešního Veletržního paláce. Lidé zde museli odevzdat cennosti a každý dostal přidělené místo na zemi s matrací. Bohumila Havránková vzpomíná, že se zde všeho štítila, nechtěla ležet na zemi a i záchody prý byly příšerné. Poté se putovalo do stanice Praha-Bubny, odkud se jelo vlakem do Bohušovic a do Terezína.

„Šlojskou“ do Terezína

Po příchodu do Terezína museli lidé projít takzvanou šlojskou a „berušky“, ženské dozorkyně, procházely zavazadla. Poté byli nově příchozí ubytováni v kasárnách s tříposchoďovými kavalci. Zde byli asi tři dny.

„Tam mě nejvíce šokovaly latríny. To bylo prostě něco příšerného, prkna s dírou vedle sebe, za zády zase z prken překližka, z jedné strany muži a z druhé ženy. To pro mě byl hrozný šok. Bylo to v době, kdy byla v Terezíně veliká tyfová epidemie. Takže všude byly, nechci říct plakáty, ale vytištěné výstrahy, umrlčí lebka a ‚Achtung Typhus gefahr.‘“

V době příchodu Bohumily Havránkové byl Terezín přelidněný, a tak ji nejprve dali do Jugendheimu s mladšími dětmi a až poté do Mädchenheimu L-410. Poté přišla do pokoje číslo 17, kde prý byl výborný kolektiv. Nejprve pracovala v rámci takzvaného Hundertschaftu v truhlárně, nosila prkna a pracovala i v nočních směnách, a poté byla zařazena na zemědělské práce: „To jsme chodily z Terezína ven. Chodil s námi vždycky četník. Tam jsme se dostaly k různé zelenině. Třeba jednou jsme pracovaly s rajčaty, tak jsme se jednak najedly, ale jednak jsme je pašovaly dovnitř do ghetta, a sice tak, že jsme je my holky nosily v podprsence.“

Problémem však bylo, pokud jídlo u některé z pracujících nalezla „beruška“. Nakonec se Bohumila Havránková dostala i k pěstování bource morušového, což však bylo zcela výjimečné, a netrvalo dlouho.

„Ale nejvíce nás trápilo, že jsme měli štěnice a blechy na ubytovně. Ty byly všude a zejména v létě to bylo velice obtížné. Nedalo se spát. Ovšem každý vyfasoval dvě matrace, takže jsme si někdy v létě vzaly matrace ven na dvůr a tam jsme spaly.“

Pamětnice navíc v Terezíně dostala těžký zápal plic a onemocněla. Celkem prý byla nemocná asi tři měsíce: „Když jsem se z toho zápalu plic dostala, tak jsem dostala hnisavou angínu. Ale každý tam byl nemocný. Hodně lidí mělo žloutenku a podobně. Nebyly žádné léky.“

Bohumila Havránková v Terezíně také hrála házenou. Také si pamatuje, když měla přijet komise z Mezinárodního červeného kříže, aby se přesvědčila o uspokojivých životních podmínkách: „Taky jsem tam byla, když dělali to zkrášlování. Představte si, že nás z našeho heimu odstěhovali do jiného a každý pokoj dostal různě barevné prostěradlo a ručník. Jedny zelené, další zase jiné, abychom to měli připravené, kdyby náhodou přišli až do pokojů.“

Lidé prý měli neustále strach z nemocí a z transportů, ačkoliv prý nevěděli, kam transporty směřují. Bohumila Havránková pocházela ze smíšeného manželství a tak byla ušetřena dalšího transportu. Toto nařízení se netýkalo chlapců. Ke konci války poznala, jaké měla štěstí. To se totiž začali do Terezína vracet lidé z koncentračních táborů: „Přijeli ve strašně zuboženém stavu. Tehdy už byla vlečka vybudovaná až do Terezína, přijížděli v otevřených vagonech a byli v příšerném stavu. Chtěli jsme jim dát jídlo, ale říkali nám, abychom se k nim nepřibližovali a abychom jim jídlo nedávali, že stravu musí dostávat po malých dávkách.“

Podobné utrpení se však vyhnulo tatínkovi pamětnice. Sám měl být zařazen do transportu do Terezína na jaře v roce 1945, ale ležel v nemocnici, byl těžce nemocný, a nikam jet nemohl. Ke konci války, prvního nebo druhého května, se Bohumila Havránková rozhodla, že z Terezína uteče. S kamarádkou uprchla do Bohušovic a koupila si lístek na vlak do Prahy: „Když vlak konečně dojel do Prahy, byl hlášen letecký nálet. Dojeli jsme jen do Bubenče a pak všichni utíkali se schovat někam do krytu. Tak jsme se dostali do jednoho sklepa v nynější ulici Jugoslávských partyzánů. Tam lidé seděli v krytu, tak jsme tam vlezly také. Nás nechali, divně se na nás dívali a ráno nám řekli, že jsme Židovky a že musíme pryč. Nedalo se nic dělat, musely jsme odejít. Praha byla v ulicích úplně liduprázdná. My jsme rázovaly přes Letnou, sešly jsme dolů na most a tam nás chytil německý voják: ‚Co tam děláme, kde jsme se tam vzaly a tak dále.‘ My jsme něco blekotaly, že jdeme ke strejčkovi.“

Němec je propustil, a tak skutečně odešly ke strýci. Nakonec se rozešly a pamětnice zamířila k rodičům. Před jejich domem ležel mrtvý člověk a doma našla v bytě pouze tatínka, ostatní obyvatelé domu byli ve sklepě. Sestra po skončení války odešla z Terezína ke známému doktorovi v Roudnici nad Labem a domů přišla později.

Fotografkou po válce

Přestože měla Bohumila Havránková styky se sionistickým hnutím Hašomer Hacair, po válce ji prý ani nenapadlo, že by odešla do Palestiny. Vstoupila však do Svazu české mládeže: „Myslela jsem si, že nás čeká světlá budoucnost a že podobné hrůzy, které jsme zažili, se již nikdy nebudou opakovat. My jsme stále měli naději, že se vše lepší, že vše jde kupředu. Například přestaly existovat potravinové lístky a body, tak jsme si mysleli, že to všechno bude čím dál lepší a že vývoj jde správným směrem.“

Ve Svazu české mládeže se také seznámila se svým budoucím manželem. Hned po válce šla na grafickou školu do oddělení pro fotografy a absolvovala dvouleté studium. Poté hledala zaměstnání, které našla v redakci Rudého práva. Uvažovala i o studiu na Filmové fakultě Akademie múzických umění: „Ale v redakci Rudého práva mi řekli, že mě nepustí a že mě potřebují. Potom jsem se vdala, byla jsem těhotná a z Rudého práva mě vyhodili. Řekli, že jsem buržoazního původu a že mám příbuzné v zahraničí. To už byly procesy s Rudolfem Slánským. Tak mě vyhodili a ještě mi řekli: ‚Chtěla jsi jít studovat, tak teď můžeš.‘“

Poté byla pamětnice dlouho doma s dětmi a nakonec získala zaměstnání jako knihovnice v Encyklopedickém institutu Československé akademie věd a v podniku zahraničního obchodu VELAZ (Velkoobchod laboratorních zvířat), který se zabýval – mimo jiné – chovem laboratorních zvířat vyváženého do kapitalistických zemí. V současnosti žije Bohumila Havránková v Praze.