Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Ukryté zbraně werwolfu
narozen 8. června 1954 do národnostně smíšeného manželství
otec Václav Havránek Čech, matka Terezie Rauerová Němka
otec uprchl z pracovního nasazení v organizaci Todt
dětství prožil v Hanušovicích
vyučil se zedníkem
pracoval při bourání starého Mostu a Prunéřova
pracoval u státních lesů v Hanušovicích
v okolí Hanušovic opakovaně nalezl ukryté bedny werwolfu
v době natáčení v roce 2023 bydlel v Hanušovicích
Zdenek Havránek se celý život pohyboval ve lesích v okolí Hanušovic, v oblasti, kde se po poválečném odsunu německých rodáků zcela změnila struktura obyvatelstva. V odlehlých osadách procházel neobydlená stavení a dvakrát přitom narazil na ukryté bedny werwolfu, organizace, která po porážce nacistického Německa vyvíjela partyzánskou a sabotážní činnost zejména v českém pohraničí.
Zdenek Havránek pochází z národnostně smíšeného manželství. Matka Terezie Rauerová, rodačka z Hanušovic (německy Hannsdorf), byla německé národnosti, otec Václav Havránek byl Čech a pocházel z převážně Němci obydleného Liberce. Za druhé světové války otce povolali do organizace Todt. Ta vznikla v roce 1938 v nacistickém Německu na popud Fritze Todta. Podílela se na výstavbě mnoha vojensky strategických staveb, a to nejen v Německu, ale i v obsazených zemích. Václava Havránka údajně poslali na stavbu dálnic v okolí Stuttgartu. Během spojeneckých bombardování města se mu s jedním Italem podařilo uprchnout a dostat se až do Olomouce. Následně odjel do Hanušovic, kde si jako vyučený řezník skvěle ovládající němčinu našel hned práci.
Zdenek Havránek nezná podrobnosti, a tak ani netuší, jak se otci podařilo vyhnout úřadům a případnému zatčení. Ještě v období války se prý provdal za Terezii Rauerovou, matku pamětníka. Někdy v roce 1944 se jim narodila dcera Eva, o rok později syn Václav, poté Renata a Isolda a nakonec 8. června 1954 nejmladší Zdenek.
Stejně jako v jiných obcích a městech v Sudetech i v Hanušovicích výrazně převládalo německé obyvatelstvo. V roce 1946 většina z nich musela nastoupit do transportů mířících do Německa. Právě nejspíš kvůli sňatku s Čechem mohla matka zůstat. Do odsunu Němců nezařadili ani jejího otce Franze Rauera, který jako zaměstnanec lesů bydlel v dnes již zaniklé hanušovické samotě Na Vinici. Zůstat mohly i dvě matčiny sestry Berta a Hedvika, které se ale stejně v 50. letech do Západního Německa odstěhovaly. V Hanušovicích bylo prý víc takových rodin a Zdenek Havránek vzpomíná, že v jejich ulici na konci obce žilo několik Němců. U Havránků se i po válce mluvilo německy a malý Zdeněk češtinu nepotřeboval ani v ulici. Krátce před nástupem do školy se ale situace změnila. „Otec mi zakázal mluvit německy, abych se domluvil ve škole,“ dodává pamětník.
Zdenek se velice rychle česky naučil. Přesto měl kvůli své poloviční německé národnosti ve škole potíže. Nepřijali ho ani do Jiskry, tak následně do Pionýrské organizace Československého svazu mládeže, který děti a mládež vychovával v duchu marxismu-leninismu. Přestože se jako ostatní děti těšil na připnutí odznáčku a přivázání rudého šátku, byl vyňat z připravené řady spolužáků.
Blízkost lesa Zdenka stejně lákala ke zcela jiným koníčkům. Od třinácti let pytlačil, za finanční odměnu střílel sojky pro hajného a už ve dvanácti si pořídil kulomet. V za kopcem stojící osadě Lužná (dříve Velviz, německy Pföhlwies) totiž na půdě jednoho stavení s kamarádem našli bednu werwolfu. „Byla tam celá bedna zbraní… Granáty, dráty … Já jsem si vzal lehký kulomet, pušku mauser, nějaký šavle, náboje,“ vzpomíná Zdenek Havránek, který dodává, že v bedně byly i pancéřové pěsti. Za domem si pak zkoušel střelbu z kulometu: „Tady za barákem jsme měli starej pařák na vaření brambor. Postavil jsem ho až tamhle k lesu a střílel do něj. On pochodoval a já měl radost, že jsem se trefil.“ Z nedaleké silnice ale střelbu zaslechl příslušník Sboru národní bezpečnosti a Zdenek tak musel zbraně odevzdat na služebnu v Hanušovicích. „Ale pistole a dvě sklenky nábojů jsem si nechal. Na druhý den jsem někde šel, matka mi spravovala postel a našla to tam. Vzala to a hodila do řeky Moravy,“ dodává Zdenek Havránek, který měl kvůli svému divokému dětství na vysvědčení opakovaně sníženou známku z chování.
Po ukončení základní školní docházky se Zdenek Havránek vyučil zedníkem. Během praxe utrpěl vážný úraz oka, což ho vyřadilo z vojenské evidence a nemusel projít základní vojenskou službou. Pracoval pak jako šamotář v elektrárně v Komořanech a jako zedník na různých místech republiky, mimo jiné na Mostecku při bourání Prunéřova nebo starého Mostu, jež musely ustoupit těžbě hnědého uhlí. „Byly tam nádherný baráky, úplná umělecká díla, a všechny komunisté zrychtovali,“ dodává.
V roce 1973 Zdenkovi Havránkovi zemřel otec a poté i matka. Vrátil se proto do Hanušovic, kde převzal rodinný dům. Jako lesní dělník a posléze zedník na středisku služeb pak pracoval u státních lesů. V druhé polovině 70. let se oženil s Dášou Venenou. Z předchozího vztahu má jediného syna Aleše.
Zdenek Havránek se celý život pohyboval v lese. Dostal se tak do mnoha zapadlých a neznámých míst na Hanušovicku. „Já jsem furt něco vyzvídal, zjišťoval. Teď má každý minohledačku, ale já jsem to hledal podle určitých indícií, třeba kaplička..,“ vypráví Zdenek Havránek a pokračuje sdělením, že i v sedmdesátých letech se v pohraničních oblastech daly najít ukryté věci po odsunutých Němcích. Popisuje nález z tehdy neobydleného a dnes již neexistujícího stavení v osadě Vlaské: „Tam byla stará stodola a pod stodolou byla mlata, jak zajížděly vozy. Byly tam nacpané vozy a pluhy. Já jsem tam zalezl a říkal jsem si, že by tam mohlo být něco zakopaného. Vytáhl jsem jeden vůz ven a vzadu jsem ťukal tyčí a znělo to dutě. Tak jsem kopal a kopal, ale už jsem to nedokopal. Přijel jsem tam asi za čtrnáct dní a zůstala tam jenom bedna dvakrát dva metry, metr vysoká werwolfácká bedna a samý wehrmacht razítka, hákový kříž a orlice.“
Další podobný objev zažil v lesích mezi osadou Františkov a zaniklou osadou Josefová nedaleko Branné. Při tahání klád vytrhli z kořenů divoce rostoucí jeřabinu, pod níž se objevila bedna se zbraněmi.
Zdenek Havránek se o politiku nezajímal. Přesto ho prý na konci roku 1989 nadřízený poslal na školení pro budoucí kandidáty komunistické strany. Přesnou dataci této události dnes již nezná, ale nejspíš to bylo krátce před nebo těsně po 17. listopadu 1989, kdy zásah proti demonstrantům na Národní třídě vedl k událostem, které zapříčinily pád komunistického režimu. „Jel jsem do Šumperka a bylo nás tam asi čtyřicet v místnosti. Nikdo nevěděl, co to obnáší. Zkrátka je tam poslali z různých zaměstnání. Byl asi tak třetí den a přišel člověk z Ostravy a začal nám promítat pornokazety, což tady skoro nikdo neznal… Mysleli jsme, že nám bude přednášet nějaké komunistické ideje a místo toho tohle… Pak nám řekli, ať jedeme domů. Asi za týden na to začali cinkat klíčema,“ vzpomíná Zdenek Havránek, který ale události kolem sametové revoluce nijak neprožíval a do revolučního dění se nezapojil. U lesů pracoval i po pádu komunismu a zůstal až do odchodu do penze. V době natáčení v roce 2023 stále bydlel ve svém domě u lesa na konci Hanušovic.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)