„Jak jsem přišel do Prahy, ty vole, to bylo něco, to jsem nezažil v životě. Nevím. Jak jsme tam letěli, jsem ještě nebyl v takové zimě. V takové zimě! A my jsme jen viděli bílé – bílé – bílé – bílé. Já jsem myslel, že prší. A ne! Ale to nepršelo! Pak jsem viděl... Pak jsem vzal ten sníh, ale ani jsem nevěděl, že sníh existuje. Jsem to vzal, jsem to chtěl dát do pusy. Hmmm. To byl takový zážitek, že jsme vypadali, jako že jsme blbci z Afriky.“ – „A co jste myslel, že to je?“ – „Jsem nevěděl, co to je. My jsme vypadali jako blbci! Jak jsme tam šli. Protože tam byla zima, nám byla zima. Pak já jsem myslel, že to je cukr! Poprvé jsem myslel, že to je cukr. Jsem to vzal do pusy a tohleto a pak: ‚Co to je?! To je voda, nebo co?‘ Tak jsem myslel, že to je cukr. Protože já vím, že cukr je bílý. A jak jsme tam vletěli, jsem myslel, že to je cukr, ale to nebyl cukr! Takhle to bylo. To byl zážitek. Vypadali jsme jako blbci.“
„Země, kterou jsme neznali, pro nás... Namibie, to je pro nás něco jiného. My jsme tam nežili, my jsme byli v Angole v buši. Ale když řekli, že půjdeme do Namibie, pro nás to bylo něco jiného. Protože pak naše učitelky tam říkaly: ‚Namibie. Ty brďo. Kluci, dávejte si pozor. V Namibii je AIDS.‘ Protože ony to četly, že v Namibii hodně lidí mají AIDS, řekly třicet procent. Dávno to tak bylo, že v Namibii bylo AIDS. A my jsme říkali: ‚Ne. Naše země je jenom Česká republika.‘ Ta, jak jsme dospívali, republika, kterou jsme znali. I jsme už neznali něco jiného. Jenom já vzpomínám, že jsem byl v buši, ale to bylo podle mě tak ostré, že jsem zažil tam v táboře. Letadla, bombardování, tyhlety věci. Jak jsem byl v České republice, tak jsem myslel, že tam budu žít, až zemřu. Ale takhle to nebylo. Pak Namibijci takhle a pak řeknou: ‚Půjdeme do Namibie.‘ A takhle. A pak jsme šli zpátky do Namibie. Neměli jsme nic co dělat. Protože jsme byli mladí, děti, to byl rozkaz, jsme dostali, že máme jít zpátky.“
„V těch Bartošovicích, to bylo něco jiného. Vždycky v Africe jsou tam ty tradiční chatrče. A jak jsme tam přišli, tak oni říkali, že to je vesnice, tak to bylo něco jiného. Elektřina – my jsme neměli elektřinu, jak jsme byli v exilu. Tam nebyla elektřina, možná jenom náš prezident a ministři byli v elektřině, ale my jsme nebyli. My jsme používali lampy. Hmmm. A jak jsme tam přišli, ty vole, bílé... I ty pokoje, kde jsme spali. Tohleto všechno bílé. To bylo něco jiného. To bylo, jako že jsi v Disneylandu. To bylo něco ohromného. Ani jsem nevěděl, že to takhle bude. Protože jak jsme byli v táboře... jak si teďkon dávám věci dohromady, jak jsme byli v táboře v Angole, Zambii a pak jsem přišel do nějakého prostředí, kde je zima, když jsem myslel, že to je cukr. Ale to nebyl cukr, to byl sníh. A pak jsem přišel do nějakého zámku a pak jsem dostal nějaký pokoj a pak ta voda. Jak jsme se sprchovali a tohleto. A jak jsme se sprchovali v Angole? My jsme se jenom sprchovali s rukama. Máš tam nějaký... jak se tomu říká?“ – „Lavor? Umyvadlo?“ – „Jo, nějaké takové umyvadlo a pak rukama tohleto. Ale tamhle to bylo něco jiného. To bylo něco úžasného. Protože já jsem nevěděl, že to tak bude. My jsme nevěděli, že jsou země, které jsou vyspělé takhle.“
Jafet Veshiinge Haundjodjo se narodil 26. července 1976 v namibijském exilovém táboře Nyango v Zambii. Po pár letech byl přesunut do tábora Lubango v Angole, kde jako malé dítě zažil v roce 1983 bombardování jedné z osad patřících k táboru jihoafrickou armádou. V roce 1985 odletěl spolu s dalšími 55 namibijskými dětmi do Československa v rámci internacionální pomoci ČSSR marxistickému hnutí SWAPO. To se po osvobození Namibie stalo vládnoucí politickou stranou. Roky 1985 až 1988 prožil se skupinou namibijských dětí na zámku v Bartošovicích na Novojičínsku. V letech 1988 až 1991 žil se skupinou namibijských dětí v bývalých lázních v Prachaticích. V roce 1991 se na žádost namibijské vlády spolu s dalšími dětmi z Prachatic a Považské Bystrice vrátil do vlasti. Do České republiky odjel díky speciálnímu stipendiu pro „namibijské děti” po dokončení střední školy za vysokoškolským studiem. Získal bakalářský titul ve zdravotnictví na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. V roce 2022 žil v Namibii a pracoval jako vedoucí zdravotních sester na klinice ve věznici Gobabis Correctional Facility.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
