Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hauerland (* 1954)

• narozen 6. května 1954 v Kroměříži

• otčím Jiří Kopřiva politický vězeň

• v letech 1968 až 1970 byl pamětník v junáckém oddílu v Jeseníku

• tramp

• pracoval jako elektrikář v řetězárnách v České Vsi

• po pádu komunismu otevřel v Jeseníku obchod s elektronikou

• inicioval otevření muzea historických motocyklů v České Vsi

• díky jeho úsilí a financím byl v roce 2010 slavnostně odhalen památník obětem komunismu v centru Jeseníku

• v době natáčení v roce 2024 bydlel v České Vsi

V roce 2010 byl v centru města Jeseník slavnostně odhalen památník obětem komunismu. Jeho realizaci inicioval a financoval Jiří Hauerland, což obnášelo několikaleté jednání s tamními zastupiteli. Svého snu se přesto nevzdal. Motivovala ho k tomu ztráta paměti mnohých z občanů, kteří relativizovali totalitní ráz komunistického režimu, jenž má na svědomí miliony zničených životů, ale také osobní zkušenost formovaná Skautem, trampingem a otčímem – politickým vězněm Jiřím Kopřivou.

Maminka si vzala politického vězně

Jiří Hauerland se narodil 6. května 1954 v Kroměříži jako jediné dítě rodičům Františkovi a Marii. V jeho dvou letec se rodiče rozvedli. Jiří zůstal u matky, která získala práci v lázních v Jeseníku, kam se také přestěhovali a kde pamětník prožil dětství. Někdy kolem roku 1960 se maminka znovu provdala – za propuštěného politického vězně Jiřího Kopřivu. Jiří Hauerland ale bohužel netuší délku ani konkrétní důvod jeho uvěznění. Vzpomíná jen, že k nim na návštěvu často jezdili skauti a zároveň otčímovi spoluvězni.

Formoval ho Skaut a tramping

Během krátkého období obnovení skautingu byl Jiří v letech 1968 až 1970 jeho členem v Jeseníku. Stihl se zúčastnit dvou letních táborů v obci Lipová-lázně, než s nástupem normalizace komunistický režim Junáka opět rozpustil. Československo tehdy již dva roky okupovala sovětská vojska a tyto jednotky mimo jiné sídlily i v jesenických kasárnách. Vyhlídky do budoucna nebyly růžové, což Jiří intenzivně vnímal, a závan svobody hledal v občasném poslechu rádií Luxembourg a Svobodná Evropa a ve výletech do přírody. „Každý víkend jsem byl na horách někde pod širákem,“ dodává pamětník.

Jiří Hauerland byl nejprve organizován v tábornické unii a později do hor vyrážel jako tramp. V Jeseníku bylo tehdy několik trampských skupin. Pamětník patřil do komunity tzv. Bílých vlků, kteří měli symbolické sídlo na Bysterské chatě pod horou Šerák. Vzpomíná, že chatu tehdy obýval lesní dělník přezdívaný Honza Čechoslovák, s nímž tam občas trávili víkendy. „Měl tam jednoho nebo dva koně. Vždycky čtrnáct dní dělal v lese, stahoval dřevo. Pak dostal peníze, tak šel do obchodu, dal tam polovinu platu a druhou polovinu platu za týden propil v hospodě. A jak se šlo nahoru, tak tam je hned kousek od cesty hájenka, tak tam se šel vždycky vyspat na seně nebo ho našel hajný někde v lese, třeba v příkopě pod sněhem. On to všechno přežil. My když jsme tam přišli, tak záleželo, co měl zrovna za éru. Samozřejmě jedl psy, tak všude kolem byly psí kůže a my jsme je vždycky zakopali, uklidili. On týden střízlivěl, týden chlastal a dva týdny dělal.“

Svobodomyslnost trampů a jejich život bez řádu nezapadaly do tehdejších představ o spořádané a jednolité normalizační společnosti. Jejich zjev a odlišný styl oblékání dráždily orgány státní moci, a její zástupci je proto často na nádražích legitimovali. Asi nejznámější osadou na celém Jesenicku byla osada Mickey Mouse u Zlatých Hor. „Tam už byli chlapi takoví starší, drsňáci. A tam když byl potlach, tak byl problém se tam dostat, protože policajti vás už tady v Jeseníku vyhodili z vlaku, abyste se tam nedostal.“

Páni už vymřeli, soudruhu

Jiří Hauerland se vyučil elektrikářem pro řetězárny v České Vsi, kam také nastoupil do zaměstnání a kde kromě dvouleté vojenské služby pracoval až do roku 1990. Nikdy nevstoupil do komunistické strany a nahlas vyjadřoval své protirežimní názory, což mu i vzhledem k dělnické pozici nepřinášelo v práci výraznější potíže. Jak sám vzpomíná, měl toho tehdy nad hlavu, stavěl dům, živil svou rodinu a k tomu po zaměstnání a o víkendech pracoval na tehdy zcela běžných fuškách neboli melouchách. V době určitého uvolnění v druhé polovině osmdesátých let, kdy Michail Gorbačov v Sovětském svazu zavedl ekonomické reformy, se dokonce Jiří Hauerland pokusil zlegalizovat fušky a na úřadech se zaregistrovat jako živnostník. „Už ani nevím, na který jsem šel odbor. Seděl tam takový chlapík. Teď tam přijdu, zaťukám a říkám: ‚Pane, prosím vás, chtěl jsem se zeptat, teď už se to tak povoluje a my máme hodně práce pro nějaké podniky a nedalo by se, že bych si udělal nějakou živnost?‘ Tak oni to všelijak psali – smlouva o dílo. Vždycky se v tom nějak bruslilo. A on říká: ‚Pane, páni už vymřeli, soudruhu. Dneska už jsou samí soudruzi.‘ Říkám si: ‚Tak s tebou nic nenadělám.‘ A šel jsem pryč.“

Do Jeseníku dováželi elektroniku z Prahy

Pád komunismu v roce 1989 přijal Jiří Hauerland s nadšením a účastnil se většiny demonstrací v Jeseníku. Hned následující rok podal výpověď v řetězárnách, aby využil nabízejících se možností, a začal podnikat. S nevlastním bratrem pro tyto účely zakoupili zdevastovaný dům v Jeseníku, který vlastními silami opravili. „Spravili jsme dům a pořád jsme nevěděli, co v něm budeme dělat,“ vzpomíná na podnikatelské začátky Jiří Hauerland, kterému také chyběly finance. Nakonec před Vánocemi roku 1991 otevřeli obchod s elektronikou, o kterou byl obrovský zájem, ale chybělo zboží. Nejprve proto jezdili nakupovat tehdy extrémně drahé videorekordéry do Prahy, jejichž cena se rovnala třem měsíčním výplatám. Přesto je v Jeseníku obratem prodali. I objednávání zboží z továren mnohdy znamenalo skoro nepřekonatelný problém. Všechno se řešilo přes telefon, který tehdy vlastnilo jen pár vyvolených. Na přidělení linky se čekalo i několik měsíců, a tak se veškeré hovory zpočátku řešily na poště. Hovory ale šly přes ústřednu. „Hovor se objednával a čekali jste i půl dne, než vám zavolali.“ Díky digitálním technologiím se ale o několik měsíců později celý proces značně zjednodušil.

Aktivity Jiřího Hauerlanda nekončily jen podnikáním. Jako sběratel inicioval otevření muzea historických motocyklů v České Vsi a díky jeho úsilí a financím byl v roce 2010 slavnostně odhalen již avizovaný památník obětem komunismu v centru Jeseníku. „Když jsem viděl, jak bolševici zvedají hlavy a v televizi mluví jak v padesátých letech a jak lidi zapomínají, jak to bylo, tak jsem chtěl ten pomník na viditelném místě, aby to mělo smysl,“ dodává na závěr Jiří Hauerland, který v době natáčení v roce 2024 bydlel se svou manželkou Hanou v České Vsi.