Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Hanzel (* 1951)

• nar. 27. ledna 1951 v Bratislavě

• pochází z židovské rodiny

• ve třinácti letech začal sestavovat vlastní rádiové přijímače

• díky vysílání zahraničních stanic objevil rockovou a bigbeatovou hudbu

• na přelomu 60. a 70. let se stal členem pražského klubu Olympic

• v 70. letech vstoupil do Jazzové sekce a Sekce mladé hudby

• krátce působil ve Federálním statistickém úřadu

• vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK

• živil se jako programátor, doučoval matematiku

• v 80. letech spoluorganizoval hudební festival v Lipnici nad Sázavou

• po sametové revoluci se stal osobním tajemníkem Václava Havla a hlavním organizátorem hudebního dění na Pražském hradě

V rodině Vladimíra Hanzela (nar. 27. ledna 1951 v Bratislavě) se do konce 60. let o mnoha věcech nemluvilo. Jako syn komunistického historika a novinářky se malý Vladimír marně snažil zjistit, proč velká část rodiny zahynula v koncentračním táboře; zakázaná byla i témata spojená s politikou. „Když probíhaly procesy a v rádiu o někom říkali, že zradil vlast, zklamal a tak dále, matka protestovala: ,My ho přeci známe, je to slušný člověk!‘ A otec jen udělal: ,Pšt! Před dětmi o tom nemluv.‘ A přešli do němčiny nebo jidiš, abychom jim nerozuměli.“

Nevídané obzory se před Vladimírem otevřely přibližně ve třinácti letech, kdy si začal stavět vlastní rádiové přijímače. Jak postupně zdokonaloval jejich konstrukci, naladil čím dál větší množství stanic. Nejdříve sledoval zejména zahraniční zpravodajství a takto se dozvídal o mnoha věcech, o kterých oficiální média v Československu mlčela; jednou však v československém vysílání Svobodné Evropy zachytil tříhodinové pásmo věnované současné hudbě. Jako první zazněla skladba od Beatles. „Byl jsem z toho paf. Do té doby mě hudba nezajímala – a najednou jsem jí propadl. Z rocku a bigbeatu se stal můj velký koníček.“

Pořad Hudební odpoledne Svobodné Evropy Vladimír Hanzelka později poslouchal i v polské a maďarské verzi, začal se učit hrát na kytaru a shánět gramofonové desky. První nahrávky Beatles získal od spolužačky, jejíž tatínek pobýval během pracovní cesty v Paříži, a zamiloval si je natolik, že by si je byl nejraději nechal. Jednoho dne je však musel vrátit – a tehdy se ukázalo, že o západní hudbu mají živý zájem nejen mladí lidé. „Během hodiny matematiky na mě Lenka sykla, ať jí desky dám. S těžkým srdcem jsem je vytáhl z aktovky a podával jí je. Učitel Dlouhý si toho všiml, přiběhl k nám, desky nám vzal a povídá: ,Zabavuje se, bude vráceno na konci školního roku.‘ Byl jsem jako opařený. Přišlo mi, že to Lence nemůžu udělat. O přestávce jsem šel s těžkým srdcem do kabinetu matematiky a říkal si: ,Nějak ho musím obměkčit, vysvětlit, že to je pro mě strašně nepříjemná věc, že desky nejsou moje, že je Lence přivezl tatínek z Paříže…‘ Sumíroval jsem si řeč a cestou ke kabinetu jsem zaslechl povědomé zvuky. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že učitel tam sedí s gramofonem a pouští si desky. Zaklepal jsem, on se trošku lekl a provinile se na mě podíval. Já zablekotal část toho, co jsem měl připraveno, ale on mě zarazil a zeptal se: ,Můžu si desky nechat do zítřka?‘“

Režim se vymezoval proti mně, ne já proti němu

Hudba nicméně nebyla jediným Vladimírovým zájmem. „Koncem 60. let se děla spousta zajímavých věcí, například vyšla řada knih, které předtím vyjít nemohly. Byl jsem knihomol, četl jsem Literární noviny, znal jsem Dva tisíce slov a spisovatele Karla Pecku nebo Josefa Škvoreckého. V té době jsem více vnímal i politiku, byla mi bližší než dřív, ale příliš jsem se neangažoval. A také rodiče se se mnou začali více bavit,“ vypočítává pamětník.

V době pražského jara vstoupila Vladimírova maminka jako ekonomická novinářka do týmu Oty Šika, zatímco tatínek se stal zástupcem ředitele Ústavu marxismu-leninismu, spadajícího pod ÚV KSČ. Obě tato pracoviště se po vstupu vojsk Varšavské smlouvy dostala do hledáčku nových mocipánů; paradoxně tak došlo k tomu, že přestože Vladimírovi rodiče byli komunistickému režimu vždy věrní, po srpnu 1968 je úřady vnímaly jeho nepřátele.

V době nastupující normalizace Vladimír dokončoval Střední všeobecně vzdělávací školu v Arabské ulici. Jeho třída byla zaměřená na programování a obsluhu počítačů, proto se Vladimírovi po maturitě podařilo získat místo ve Federálním statistickém úřadu. Na novém pracovišti však dlouho nepobyl – na konci nového školního roku nastoupil na Matematicko-fyzikální fakultu UK, po studiu se živil jako programátor a doučoval matematiku.

Na přelomu 60. a 70. let se Vladimír Hanzel seznamoval s lidmi, kteří stejně jako on milovali folkovou a rockovou hudbu, a téměř denně navštěvoval pražský klub Olympic. „Klub vedli Šimek a Grossmann; koncerty se konaly na hlavní scéně ve Spálené ulici a v Divadle Sluníčko v ulici Na Příkopech, často se hrálo na obou scénách současně. Byla tam velká koncentrace lidí podobného zaměření. I když jsme zabrousili na politiku, měli většinou dost podobné názory jako já, což spolu nepřímo souviselo: komunisté moderní hudbu neměli rádi. Ne že by byla zakázaná, ale kapely tohoto druhu u nás měly potíže; nejdříve si musely změnit názvy – všechny se totiž jmenovaly anglicky, pak hudebníci museli skládat zkoušky z politických otázek, aby mohli vystupovat. To všechno jsem vnímal jako útok na sebe: vrchnost mi brala muziku, kterou jsem měl rád. Režim se vymezoval proti mně, ne já proti němu. Klub Olympic zanikl, spousta kapel se rozpadla nebo zkazila, takže jsem měl zlost.“

Z hudebního nadšence profesionálním publicistou

V polovině 70. let Vladimír Hanzel zjistil, že ve Skotsku funguje zásilková služba, která za příznivé ceny nabízí desky Rolling Stones, Beatles a dalších známých skupin. S pomocí své první tchyně, která žila ve Švédsku, si pak nahrávky objednával, a došel-li balíček v pořádku, část z desek si nechal, zbylou číst nahrál na magnetofon a prodal. „Ceny byly takové, že když prodal polovinu desek, vydělal si víc, než stály všechny desky dohromady.“

Vladimírův bývalý spolužák a novinář Josef Vlček jej v 70. letech pozval do Jazzové sekce. Krátce nato Vladimír vstoupil také do Sekce mladé hudby a čím dál víc se věnoval hudební publicistice, díky tomu osobně poznal řadu domácích umělců.

Po rozvodu se svou první ženou se v polovině 80. let Vladimír Hanzel seznámil se svou druhou manželkou Jarmilou, která v Lipnici nad Sázavou organizovala hudební festival. Ta jej začala přemlouvat, aby se publicistice věnoval profesionálně, zapojila jej do organizace festivalu a svěřila mu přípravu programu. „Svazáci festival pojmenovali ,Písní za mír‘. Když jsem to své budoucí ženě zkritizoval, řekla mi: ,Jestli vám ten název připadá hloupý, festival se bude jmenovat jinak.‘ A já odvětil: ,On zas tak hloupý není. Naopak! Je to potřeba vzít doslova. V polovině festivalu bude mírová píseň.‘ Na dalším ročníku jsem z kazety pustil Give Peace A Chance od Lennona, lidi se přidali a zpívali s ním, to bylo dobré. Rok nato jsem pustil Sun City, píseň proti apartheidu v Jihoafrické republice.“ Později zazněla například Hutkova píseň Náměšť, kterou publikum přijalo s nadšením, v září roku 1988 v Lipnici dokonce krátce veřejně vystoupil Václav Havel. Na festivalu navíc účinkovali další zakázaní autoři, a tak není divu, že se akce roku 1988 konala naposledy.

Na konci 80. let již Vladimír Hanzel platil za odborníka na současnou hudbu. Na doporučení Petra Dorůžky se Vladimír Hanzel zaregistroval jako hudební kritik a publicista; pak si od něj disident Karel Pecka vyžádal pojednání o folku pro samizdatový časopis Obsah. Článek nazvaný Folkové rozjímání od Obsahu převzaly Svědectví a Svobodná Evropa, načež jej dostal k posouzení Václav Havel; krátce nato se s Václavem Havlem Vladimír Hanzel poznal osobně a stal se takříkajíc jeho dvorním odborníkem na hudbu. Toto přátelství pokračovalo i poté, co byl Václav Havel zvolen prezidentem – po sametové revoluci se Vladimír Hanzel stal hlavním organizátorem hudebního dění na Pražském hradě.