Vladimír Hanzel

„Během hodiny matematiky na mě spolužačka sykla, ať jí dám půjčené desky Beatles. S těžkým srdcem jsem je vytáhl z aktovky a podával jí je. Učitel Dlouhý si toho všiml, přiběhl k nám, desky nám vzal a povídá: ,Zabavuje se, bude vráceno na konci školního roku.‘ Já jsem byl jako opařený. Přišlo mi, že to Lence nemůžu udělat. O přestávce jsem šel s těžkým srdcem do kabinetu matematiky a říkal jsem si: ,Nějak ho musím obměkčit, vysvětlit, že desky nejsou moje, ale Lenky, že jí je tatínek přivezl z Paříže, že to je pro mě strašně nepříjemná věc.‘ Sumíroval jsem si řeč a cestou ke kabinetu jsem slyšel povědomé zvuky. Když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že učitel tam sedí s gramofonem a pouští si desky. Zaklepal jsem, on se trošku lekl a provinile se na mě podíval. Já zablekotal část toho, co jsem měl připraveno, ale on mě zarazil a zeptal se: ,Můžu si to nechat do zítřka?‘“

„Svazáci festival pojmenovali ,Písní za mír‘. Když jsem to své budoucí ženě zkritizoval, řekla mi: ,Jestli vám ten název připadá hloupý, festival se bude jmenovat jinak.‘ A já odvětil: ,On zas tak hloupý není. Naopak! Je to potřeba vzít doslova. V polovině festivalu bude mírová píseň.‘ Na dalším ročníku jsem z kazety pustil Give Peace A Chance od Lennona, lidi se přidali a zpívali s ním, to bylo dobré. Rok nato jsem pustil Sun City, píseň proti apartheidu v Jihoafrické republice. To bylo spojeno s tím, že jsem napsal článek do Gramorevue, ve kterém jsem apartheid poťouchle přirovnal k situaci v Československu – v roce 1948 hrstka lidí v Jihoafrické republice opanovala právo všem vládnout, což představovalo paralelu k dění u nás. Lidi tehdy byli zvyklí hledat mezi řádky a vím, že hodně čtenářů text zaujal.“