Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Haňková (* 1925)

• narozena 20. května 1925 v Praze

• od roku 1927 žila ve Žďáře nad Sázavou

• v roce 1928 vznikla fotografie, na níž je s prezidentem Masarykem a která se stala předlohou pro poštovní známku

• v roce 1944 maturovala na gymnáziu v Pardubicích

• v roce 1950 emigrovala s manželem do Bavorska

• v roce 1951 odešli do USA

• vyučovala jazyky na střední škole v Kalamazoo

• v roce 2022 žila v USA v Kalamazoo

Píše se 17. červen 1928 a Žďár na Moravě se chystá na velkou slavnost. Město má navštívit první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Na tribuně při slavnostním ceremoniálu se pak shodou okolností objeví tehdy tříletá Eva Neugebauerová (později provdaná Haňková). Fotografie, na které ji v náručí drží prezident Masaryk, byla populární natolik, že se stala i vzorem pro pozdější poštovní známku. Eva Haňková ale není „pouze“ holčička ze známky. Do jejího pozdějšího života se nesmazatelně otiskly následné dramatické dějinné události 20. století.

Podali mě Masarykovi do náručí

Eva Haňková, rozená Neugebauerová, se narodila 20. května 1925 v Praze. Poprvé se s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem setkala krátce po svém narození. „Narodila jsem se v pražské vojenské nemocnici. Můj tatínek byl totiž tenkrát důstojníkem Československé armády a tamní porodnice pečovala též o manželky důstojníků. Asi dva dni po mém narození navštívil nemocnici prezident Masaryk, protože mimo jiné velice podporoval všechny nemocnice, které se zapojily do péče o matku a dítě. To jsem se vlastně setkala s prezidentem Masarykem poprvé,“ vzpomíná Eva Haňková a dodává, že její otec po nějaké době aktivní vojenskou činnost ukončil, ale vždy zůstal rezervním důstojníkem Československé armády.

Poté, co otec vstoupil do civilního zaměstnání, koupili rodiče Evy Haňkové parní pilu ve Žďáře na Moravě (dnes Žďár nad Sázavou). Tam se také rodina odstěhovala, když pamětnici byly dva roky. O rok později se setkala s prezidentem Masarykem znovu. „Když jsme ve Žďáru žili asi rok, přijel tam na návštěvu prezident Masaryk. Babička mi k té příležitosti ušila kyjovský kroj. Celá republika, všichni lidé byli tenkrát tak šťastní. A myslím si, že to je na tom obrázku vidět. To je asi ten důvod, proč se stal tak populární,“ vysvětluje.

Tříletá Eva Haňková stála se svojí maminkou pod tribunou na žďárském náměstí, když se objevil československý prezident. „Přišel tam také pan řídící Jindra se svými žáky a pamatuji si, že s mou maminkou chvíli rozmlouval. Pak přišli oba za mnou s tím, jestli bych nevylezla nahoru na podium a nepředala panu prezidentovi kytičku,“ pokračuje Eva Haňková a dodává, že jí později rodiče vyprávěli, jak jí dalo jako malé holčičce spoustu práce vylézt všechny ty schody vedoucí na tribunu a jak na ni byli pyšní. „Když jsem se tam dostala, někdo z činovníků okolo prezidenta si mě všimnul a podal mě Masarykovi do náručí. Prezident se mě ptal, jak se jmenuji a kde mám maminku,“ přibližuje pamětnice. V ten okamžik situaci někdo vyfotil, a tak vznikl slavný snímek.

Myslela jsem si, že to nepřežiju

Ve Žďáře na Moravě Eva Haňková navštěvovala obecnou školu. „Byla to taková prastará budova. Vybavuji si záplavu červených kytek v oknech a útulno. Moc se mi tam líbilo a dostala jsem v ní dobré základy,“ popisuje pamětnice. Poté nastoupila ke studiím na pardubické gymnázium a bydlela u své babičky.  Když byla na nižším stupni gymnázia, v sekundě, vyšla známka, jejíž motivem byl obrázek z Masarykovy návštěvy ve Žďáře na Moravě. Autorem známky byl český grafik a rytec Bohumil Heinz. „Odvedl na ní skvělou práci. S jejím vydáním 7. března 1938 k Masarykovým narozeninám se na mě strhla lavina pozornosti,“ říká Eva Haňková a popisuje, jak do školy dostávala hromady dopisů s žádostí o podpis nebo dokonce o rozhovor. „Vzpomínám si, že jeden jsem skutečně poskytla. Pan ředitel gymnázia s tím ale musel souhlasit a vyžádal si být rozhovoru přítomen,“ upřesňuje.

Rok 1938 byl ale osudný především jiným způsobem, a to nejen pro tehdy třináctiletou Evu. V září představitelé evropských mocností podepsali mnichovskou dohodu a Československo muselo podstoupit svá pohraniční území Německu. „Rodiče vlastnili parní pilu a některé její filiálky byly na jižní Moravě. Neměli vůbec tušení, co se tam stalo s jejich zaměstnanci. Tatínek tehdy sedl do auta a dostal se na místo někudy po venkovských cestách. Bylo hrozné, jak nás dali Hitlerovi a on si hned druhý den zabral, co chtěl,“ komentuje pamětnice. Za rok na to vypukla druhá světová válka. „Byla to velmi těžká léta, ale nějak jsme je přežili,“ říká Eva Haňková a vzpomíná na jedny z nejtěžších momentů jejího života, kterými byly dny 9. a 10. května 1945. „8. května se ve Žďáře strhla střelba a boje trvaly až do 10. května. Bylo to něco strašného. Pamatuji se, že jsem se schovávala v nějakém příkopu vedle cesty. Všude kolem hořelo a nade mnou esesáci. Myslela jsem si, že to nepřežiju. Dokonce jsem měla vidiny, jako mívají lidé těsně před smrtí,“ líčí pamětnice a děkuje za to, že nakonec ze všeho vyvázla ve zdraví. Do Žďáru pak dorazila Sovětská armáda. „I u nás na pile bydlo asi šest ruských vojáků. Obdivuji maminku, jak si věděla rady s jejich ubytováním a se vším okolo. Hned na úvod jim rázně řekla, že jestli z nich přijde někdo ožralý, bude muset spát venku. A tak to také bylo. Naštěstí se chovali celkem slušně, a tak tam také nějaký ten týden zůstali,“ vzpomíná.

Odcházeli jsme jen s tím, co jsme měli na sobě

„Po válce bylo všechno rozbité a vypadalo to beznadějně. Postupem času se to ale zlepšovalo a vypadalo, že by všechno mohlo dobře dopadnout. Pak ale přišel komunistický puč v roce 1948 a bylo jasné, že je konec,“ pokračuje Eva Haňková. Její rodiče přišli o pilu. „Snažili se uchytit, kde se dalo, ale když se jim podařilo v nějakém zaměstnání uchytit a pak došlo na nějakou čistku, o práci přišli mezi prvními,“ připomíná. S manželem Ladislavem, za kterého se provdala v roce 1948, začali přemýšlet o emigraci. K definitivnímu útěku z komunistického Československa se rozhodli v roce 1950. „Tenkrát jsme bydleli v pronajatém bytě v Praze. Odcházeli jsme jen s tím, co jsme měli na sobě. Byt jsem nechala otevřený. Říkala jsem si, že máme tři možnosti: buď nás zavřou, zastřelí nebo to přežijeme a budeme mít nový život. Byly to strašné chvíle,“ popisuje, co jí prolétlo hlavou těsně před útěkem za hranice. Společně s manželem přešli hranice do Bavorska poblíž obce Srní na Šumavě.

Nějakou dobu s manželem strávili v uprchlickém táboře a pak se dostali do Frankfurtu nad Mohanem, kde se jim oběma podařilo získat zaměstnání. „Pracovali jsme u agentury Organizace spojených národů, která pomáhala emigrantům, kteří se potřebovali znovu někde usadit a začít nový život. Uměla jsem jazyky, tak jsem třídila dokumenty všech těch lidí. Bylo strašné vidět, kolik lidí bylo vyhnáno z domova. Všechno ztratili a snažili se vybudovat nový život. Viděla jsem, co všechno se může přihodit a co všechno se dá překonat. Těžké časy vám ukážou ty nejhorší stránky lidské povahy, ale i ty nejlepší,“ říká.

Lodí za oceán

Ve Frankfurtu, kde s manželem obývali jednopokojový byt, si po ročním pobytu podali žádost o americké vízum. Uspěli a vydali se do Brém, odkud je měla loď dopravit za oceán. „Nalodění se ale o nějakou dobu pozdrželo, protože naše loď se střetla s argentinskou, která se potopila. Ta naše americká byla po srážce velmi poškozená a my museli čekat, než bude opravená a schopná vyplutí,“ popisuje komplikace a doplňuje, že po tu dobu s manželem pracovali, kde jen bylo trochu možné. Když se konečně dostali na palubu a vypluli, pracovali i na lodi. „Manžel u sanity a já v kanceláři. Když byly úřední záležitosti všech pasažérů s naloďováním vyřízeny, seděla jsem v kiosku a prodávala cukrovinky a cigarety.“

Ve Spojených státech se nejdříve usadili v Cedar Rapids v Iowě, kde žila početná česká komunita. „Bylo to příjemné město. Nechyběla tam ani česká knihovna nebo divadlo. Získala jsem tam prakticky ihned místo v bance a manžel práci ve svém oboru – v zemědělském inženýrství. Měli jsme tam i pěkný byt a já byla spokojená. Nakonec jsme tam ale nezůstali. Nostrifikovali jsme si své diplomy a nakonec jsme se v roce 1959 odstěhovali do Kalamazoo v Michiganu. Manžel tam získal místo u farmaceutické firmy a já učila jazyky na střední škole, včetně angličtiny. Ještě teď bydlím v domě, do kterého jsme tam tenkrát poprvé vlezli,“ říká Eva Haňková. Společně vychovali dvě děti – syna Ladislava, který je uznávaným výtvarníkem, a dceru Janu, která stejně jako její matka učila na střední škole. „Teď už jsou oba na penzi a je jim dobře,“ směje se dnes osmadevadesátiletá Eva Haňková.

Eva Haňková se ale nesetkala pouze s prvním československým prezidentem Masarykem, ale také s prvním porevolučním prezidentem Václavem Havlem. S manželem se v devadesátých letech vydali na návštěvu do své domoviny. „Už si přesně nevzpomínám, při jaké příležitosti k tomu došlo, ale byli jsme pozvaní na Hrad a přijal nás prezident Havel. Václav Havel zaznamenal, jak můj manžel naše setkání fotografuje, a přes rameno k němu prohodil: ‚Ale zvedat ji nemusím, viďte?‘,“  vzpomíná se smíchem Eva Haňková. Své vyprávění zakončuje větou, která jí pomáhala v těžkých časech: „Všechno se dá vydržet a člověk má být vděčný za to, co má.“ V roce 2022 žila v americkém Kalamazoo.