Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Haňková (* 1925)

• narozena 20. května 1925 v Praze

• od roku 1927 žila ve Žďáře nad Sázavou

• v roce 1928 vznikla fotografie, na níž je s prezidentem Masarykem a která se stala předlohou pro poštovní známku

• v roce 1944 maturovala na gymnáziu v Pardubicích

• v roce 1950 emigrovala s manželem do Bavorska

• v roce 1951 odešli do USA

• vyučovala jazyky na střední škole v Kalamazoo

• v roce 2022 žila v USA v Kalamazoo

Píše se 17. červen 1928 a Žďár na Moravě se chystá na velkou slavnost. Město má navštívit první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Na tribuně při slavnostním ceremoniálu se pak shodou okolností objeví tehdy tříletá Eva Neugebauerová (později provdaná Haňková). Fotografie, na které ji v náručí drží prezident Masaryk, se stala natolik populární, že podle ní vznikla i poštovní známka. „Tenkrát bylo ve vzduchu spoustu optimismu. Ne že by všechno bylo perfektní, ale sunulo se to správným směrem. Republika zkrátka byla báječná. Když prezident Masaryk přijel do Žďáru, lidé byli šťastní a bylo to na nich vidět. Vládla dobrá vůle a myslím, že to na tom obrázku ulpělo, že je to na něm stále vidět – ten optimismus. Proto se lidem tolik líbí,“ domnívá se Eva Haňková.

V Masarykově náruči

Přišla na svět jako Eva Neugebauerová 20. května 1925 v Praze a s prezidentem Masarykem se vlastně poprvé „setkala“ už v porodnici. „Narodila jsem se ve vojenské nemocnici. Můj tatínek byl totiž tenkrát důstojníkem Československé armády a tamní porodnice pečovala též o manželky důstojníků. Asi dva dni po mém narození navštívil nemocnici prezident Masaryk, protože mimo jiné velice podporoval všechny nemocnice, které se zapojily do péče o matku a dítě,“ vzpomíná Eva Haňková a dodává, že její otec po nějaké době aktivní vojenskou činnost ukončil, ale vždy zůstal rezervním důstojníkem Československé armády.

Poté, co otec vstoupil do civilního zaměstnání, koupili rodiče parní pilu ve Žďáře na Moravě (dnes Žďár nad Sázavou). K pile patřil i pozemek s prostorným domem, kam se rodina nastěhovala v roce 1927. Brzy došlo k oné Masarykově žďárské návštěvě, z níž pochází slavný snímek. V kyjovském kroji, který jí pro tuto příležitost ušila babička, stála tehdy tříletá Eva s maminkou pod tribunou na žďárském náměstí. Když se objevil obdivovaný TGM, kdosi ji prý vyzval, zda by nevylezla nahoru na pódium a nepředala panu prezidentovi kytičku. Vylézt všechny schody na tribunu jí dalo spoustu práce. „Když jsem se tam dostala, někdo z činovníků okolo prezidenta si mě všimnul a podal mě Masarykovi do náručí. Prezident se mě ptal, jak se jmenuji a kde mám maminku.“ V ten okamžik situaci někdo vyfotil.

Ve Žďáře na Moravě navštěvovala Eva Haňková obecnou školu. „Byla to taková prastará budova. Vybavuji si záplavu červených kytek v oknech a útulno. Moc se mi tam líbilo a dostala jsem v ní dobré základy,“ říká. Poté nastoupila ke studiu na pardubické gymnázium a bydlela u své babičky. Když byla v sekundě, vyšla známka s obrázkem z Masarykovy žďárské návštěvy. Jejím autorem byl český grafik a rytec Bohumil Heinz. „Odvedl na ní skvělou práci. S jejím vydáním 7. března 1938 k nedožitým Masarykovým narozeninám se na mě strhla lavina pozornosti,“ říká Eva Haňková a popisuje, jak do školy dostávala hromady dopisů s žádostí o podpis nebo dokonce o rozhovor. „Vzpomínám si, že jeden jsem skutečně poskytla. Pan ředitel gymnázia s tím ale musel souhlasit a vyžádal si být rozhovoru přítomen.“

Esesáci se odmítali vzdát

Rok 1938 byl ale osudný především jiným způsobem, a to nejen pro tehdy třináctiletou Evu. V září představitelé evropských mocností podepsali mnichovskou dohodu a Československo muselo podstoupit svá pohraniční území Německu. „Rodiče vlastnili parní pilu a některé její filiálky byly na jižní Moravě. Neměli vůbec tušení, co se tam stalo s jejich zaměstnanci. Tatínek tehdy sedl do auta a dostal se na místo někudy po venkovských cestách. Bylo hrozné, jak nás dali Hitlerovi, a on si hned druhý den zabral, co chtěl,“ vzpomíná.

Za rok na to vypukla druhá světová válka. „Byla to velmi těžká léta, ale nějak jsme je přežili,“ shrnuje Eva Haňková. Hladem prý netrpěla, byť nedostatek pociťovali. Válka v lidech probudila to nejhorší, ale i to nejlepší, takže si pomáhali navzájem. V Pardubicích Eva Haňková prožila bombardování, několik lidí, které znala, bylo popraveno za heydrichiády. Strašný byl i samotný konec války ve Žďáře. Místní posádka SS se totiž odmítala vzdát a na rozdíl od německé armády, s níž prý vycházeli relativně dobře, se esesáci ještě v posledních chvílích krutě mstili a civilisté se před nimi museli skrývat.

„8. května se ve Žďáře strhla střelba a boje trvaly až do 10. května. Bylo to něco strašného. Pamatuji se, že jsem se schovávala v nějakém příkopu vedle cesty. Všude kolem hořelo a nade mnou esesáci. Myslela jsem si, že to nepřežiju. Dokonce jsem měla vidiny, jako mívají lidé těsně před smrtí,“ vypráví Eva Haňková a děkuje za to, že nakonec ze všeho vyvázla ve zdraví. Do Žďáru pak dorazila Sovětská armáda. „I u nás na pile bydlelo asi šest ruských vojáků. Obdivuji maminku, jak si věděla rady s jejich ubytováním a se vším okolo. Hned na úvod jim rázně řekla, že jestli z nich přijde někdo ožralý, bude muset spát venku. A tak to také bylo. Naštěstí se chovali celkem slušně, a tak tam také nějaký ten týden zůstali,“ vzpomíná.

Došlo jim, že jsou v Bavorsku

Své první zaměstnání získala v pardubické poradně pro volbu povolání pro učně. Práce s mládeží se jí zalíbila, a tak se rozhodla studovat jazyky v pražském Ústavu moderních řečí. Ráda by bývala jazyky učila, k tomu už ale v Československu nedošlo – jak říká, „nevlezla totiž do partaje“. V roce 1948 tak pracovala v exportním oddělení firmy Meopta, která se zabývala výrobou optických přístrojů. „Po válce bylo všechno rozbité a vypadalo to beznadějně. Postupem času se to zlepšovalo a zdálo se, že by všechno mohlo dobře dopadnout. Pak ale přišel komunistický puč v roce 1948 a bylo jasné, že je konec,“ říká k poválečnému vývoji.

S komunisty její rodina ani ona samotná nikdy nesympatizovala. Byli „informovaní“ a věděli, co je sovětský bolševismus zač. Po komunistickém puči sebrali jejím rodičům nejprve pilu, později i dům. „Snažili se uchytit, kde se dalo, ale když se jim podařilo získat zaměstnání, přišly čistky a ztratili práci mezi prvními,“ vypráví. Tatínek dělal jako bývalý důstojník československé armády nejčastěji různé silniční práce, maminka po určitý čas prodávala v prodejně mléka.

Celá rodina uvažovala o emigraci. Bylo to ale složité a riskantní, a tak se k útěku nakonec odhodlala jen Eva s manželem Ladislavem, za kterého se provdala v roce 1948. „Tenkrát jsme bydleli v pronajatém bytě v Praze. Odcházeli jsme jen s tím, co jsme měli na sobě. Byt jsem nechala otevřený. Říkala jsem si, že máme tři možnosti: buď nás zavřou, zastřelí, nebo to přežijeme a budeme mít nový život. Byly to strašné chvíle,“ popisuje, co jí v těch dnech běželo hlavou.

Ladislav se jako zemědělský inženýr směl v rámci pracovních cest pohybovat i v pohraničí – díky tomu trochu znal Šumavu, což sehrálo svou roli v tom, že se rozhodli přejít přes šumavskou hranici do Bavorska. Evin bratr Mikuláš, který původně plánoval utéct s nimi, si nakonec vše rozmyslel. Měl nastoupit na vojnu, a kdyby ho chytili, byla by to zřejmě přitěžující okolnost. Rozhodl se proto raději vojenskou povinnost splnit. Netušil tehdy, že jako syn podnikatele a bývalý skautský vedoucí skončí  u nechvalně proslulých Pomocných technických praporů. „Z vojny ho nepustili, poslali ho do dolů. Tam byl několik roků,“ shrnuje pozdější bratrovy osudy v 50. letech Eva Haňková.

30. září 1950 tak jen Eva s Ladislavem odjeli vlakem do Srní, ubytovali se a jednoho rána asi po třech dnech vyrazili k hranici. Měli obrovské štěstí: byla mlha, v níž se ztratili. Do zakázaného pohraničního pásma vstoupili v šest hodin ráno, hranici do Bavorska překročili ve tři odpoledne. Šli rychle, přestože pásmo bylo velmi zarostlé a šlo se snadno ztratit. Spoléhali jen na mapu a kompas. Slyšeli motorky pohraničníků, naštěstí nevěděli, že je kdosi udal a pohraničníci již po nich pátrají. Když krajina začala být upravená, došlo jim, že jsou v Bavorsku.

Z lesa se vynořili u bavorské vsi Buchenau, němečtí pohraničníci je pak vzali na stanici a sepsali s nimi protokol. „Měli spoustu otázek. Potom nám dali deky a nechali nás v kanceláři přespat. To se nám už spalo dobře. Už jsme se nemuseli bát.“

Do Ameriky

Pár dní strávili v uprchlickém táboře Valka v Norimberku. Místo nemělo mezi uprchlíky zrovna dobrou pověst, k bydlení tam lidem sloužily pouhé šatny bývalého stadionu. „Byl tam ale celkem pořádek, který tam dost udržovala německá policie,“ poznamenává Eva Haňková. Ta se po pár dnech přesunula i s manželem do Frankfurtu nad Mohanem, kde již žili manželovi příbuzní. „Tam jsem získala místo u United Nations. Pracovala jsem na umisťování a přesídlování uprchlíků. Znala jsem jazyky, takže jsem mohla číst a třídit jejich dokumenty,“ vysvětluje. Díky jejímu zaměstnání si mohli pronajmout pokoj v polorozbitém domě. „Byl rozbombardovaný, ale dalo se tam bydlet. Měli jsme jednu místnost, ale měli jsme pocit: už bydlíme! Už jsme se cítili jako Frankfurťáci.“

Manžel si našel práci brzy po ní a zůstali tam asi rok, než byla kladně vyřízena jejich žádost o americké vízum. S tou jim pomohla přítelkyně z Pardubic Zdeňka Galecká, která dřív v Praze pracovala na americkém velvyslanectví a po převratu samotná uprchla přes železnou oponu. S vízem „v kapse“ se vydali do Brém, odkud se měli přeplavit přes oceán. „Nalodění se ale o nějakou dobu pozdrželo, protože naše loď se střetla s argentinskou lodí, která se potopila. Ta naše americká byla po srážce velmi poškozená a my museli čekat, než bude opravená a schopná vyplutí,“ popisuje komplikace a doplňuje, že po tu dobu s manželem pracovali, kde jen to bylo trochu možné. Pracovali pak i poté, co se jejich loď konečně vydala na cestu. „Manžel u sanity a já v kanceláři. Když byly vyřízeny všechny úřední záležitosti pasažérů s naloďováním, seděla jsem v kiosku a prodávala cukrovinky a cigarety,“ vzpomíná.

Plavba přes Atlantik trvala třináct dní, zažili během nich i pořádnou bouři, kdy se vlny jako hory tříštily o loď, oceán řval, loď skřípala a lidem se dělalo zle. Nakonec ale šťastně připluli do New Yorku a ještě týž den pokračovali autobusem do města Cedar Rapids ve státě Iowa. Tam měli svého „sponzora“, resp. zaměstnavatele, který manželovi předem přislíbil práci na farmě, což bylo nutnou podmínkou pro získání víza. V Cedar Rapids navíc žila početná česká komunita. „Bylo to příjemné město. Nechyběla tam ani česká knihovna nebo divadlo. Získala jsem tam prakticky ihned místo v bance a manžel později práci ve svém oboru – v zemědělském inženýrství. Měli jsme tam i pěkný byt a já byla spokojená,“ dodává.

V Americe se jim v 50. letech narodily dvě děti: syn Ladislav a dcera Jana. S malými dětmi si Eva přivydělávala překládáním, a i když si oba v USA nostrifikovali své diplomy, museli také znovu studovat. V roce 1959 se kvůli tomu odstěhovali do Kalamazoo v Michiganu. Manžel Ladislav tam pak získal místo u farmaceutické firmy a Eva učila jazyky na střední škole, a to včetně angličtiny.

Teprve po roce 1960 začala fungovat korespondence s Československem a oni svým příbuzným mohli alespoň psát. Evini rodiče je přijeli do USA navštívit v roce 1967 a v roce 1971 se poprvé od emigrace mohla do Československa podívat i Eva. Po více než dvaceti letech se shledala s bratrem a sestrou, všimla si ale také poničené přírody nebo toho, jak moc si zdejší lidé na vše stěžují.

Její tatínek zemřel v listopadu 1989 těsně před sametovou revolucí. Jeho pohřeb ještě nestihli, ale brzy po Vánocích se do staré vlasti rozjeli. Tehdy se Eva Haňková osobně setkala s dalším československým prezidentem – tentokrát s Václavem Havlem.

Setkání jim prý zařídila Věra Čáslavská, s níž Evin manžel projednával možnost amerických stipendií pro československé studenty. „Byli jsme pozvaní na Hrad a přijal nás prezident. Václav Havel zaznamenal, jak můj manžel naše setkání fotografuje, a přes rameno k němu prohodil: ‚Ale zvedat ji nemusím, viďte?‘“ vzpomíná Eva Haňková.