„Zlobil jsem, zlobil. Poslal mě taťka jednou do hospody k Šefendrovům pro pivo. On rád pivo ze džbánku, ale do hospody moc nechodil, jenom když měli schůzi od hasičů nebo nějakou zábavu. Kamarád šel se mnou a teď jsem přišel s tím džbánkem domů a za chvíli mě taťka volal: ,Vendo, pojď sem.‘ - ,Co, tati?‘ - ,Byls u toho, když ti točil pivo?‘ A já povídám: ,Byl.‘ - ,No že mi schází půllitr piva. Já chtěl litr a půl a mám ho jenom litr.‘ A já tak koukal a povídám: ,Tati, on Fanda byl se mnou a já ti to upřímně řeknu, my jsme cestou trochu upíjeli.‘ On na to: ,Tak to Šefendrovi nemůžu nic dělat, ale pojď sem.‘ A ohnul si mě přes koleno a pár jsem jich dostal přes prdel.“
„Desátýho června na vypálení Lidic, na zlikvidování Lidic, si mě pozvali k soudu! Což jsem vůbec nepochopil proč. Věděl jsem asi. Ale když mi to opravdu řekli, tak jsem byl úplně raněný mrtvicí. Protože řekli, že o děvče se stát postará, protože je to dcera kulaků, a že budou vystěhovaní do pohraničí. Že si ji nemusím brát, protože je kulačka, a já že jsem dítě z Lidic. Že stát se o dítě postará. Já když jsem to slyšel, tak jsem se nakonec skoro rozbrečel a jasně jsem jim řekl, že je desátého června, aby si to uvědomili, den, kdy jsem přišel o rodiče a o všecko, O dědečka, o babičku... Teď že mám rád děvče, s kterým mám dceru, a že bych si ji nesměl vzít?! Že s tím absolutně nesouhlasím! Odešli - a za čtvrt hodiny přišli: svatba byla povolena.“
„Když nám dali pušky, já jsem ji nechtěl, a tak jsem ji takhle odložil. Hodem. A řekl jsem si v duchu a řekl jsem to i nahlas česky, že nechci být vojákem. Nevím, co mě to tenkrát napadlo, protože jsem o Lidicích nic nevěděl, ale prostě už jsem nechtěl být Němcem.“
„My jsme v tom druhém výcvikovém táboře zažili jednu hrůznou věc. Jeden Polák tam cosi provedl, nevím už co, a pak utekl. Co on to provedl? A pak nakonec utekl. A oni ho chytli a za to, že to byl už starší kluk - já tam byl skoro nejmladší - tak on se popral myslím s nějakým dozorcem a utekl. A oni ho chytli a pro výstrahu mu usekli hlavu před námi, přede všema. Čistě poprava. A bylo řečeno: Kdo nebude poslouchat a bude vzdorovat, stane se mu totéž.“
„Kluci, co jsem s nima bydlel, tak najednou jeden přiběhl: ,Máš okamžitě přijít k veliteli do kanceláře.‘ Já říkám: ,Ježiš, co jsem zase provedl? Nevíš, co chce?‘ - ,Nevím,‘ povídá, ,jenom nařídil, abys k němu okamžitě přišel.‘ Tak jsem se sebral a jdu tam. Přišel jsem do kanceláře a on říká polsky: ,Tady si sedni.‘ Ptám se: ,Co jsem zase provedl?‘ On povídá: ,Tentokrát nic.‘ A vzal dvě fotografie, položil je přede mě a říká: ,Wenzel, víš, kdo je na té fotografii? Poznáš tam někoho?‘ A ona školní fotografie. Já na ní byl, tak jsem ukázal: ,To jsem já!‘ A kouknu na druhou fotografii a to byla fotografie mamky a taťky. Já povídám: ,No, to je maminka a tatínek!‘ On bouchl do stolu a říká: ,Sakra, seš to ty.‘ Zaťukal a vešla paní do té kanceláře a říká: ,Venoušku, Vašku Hanfovic, to seš ty. Dobře, že ses poznal.‘ No a těma dvěma fotografiemi jsem dokázal, že jsem to já.“
Václav Hanf pochází z lidické rodiny horníka Václava Hanfa a jeho ženy Anny, rozené Kubelové. Syn Václav se narodil 5. června 1934. Měl dvě starší sestry, Marii a Annu. Po vypálení Lidic 10. června 1942 odcestoval Václav Hanf s ostatními dětmi do Lodže. Zásluhou svých sester byl připojen k malé skupince dětí, které měly jít na převýchovu. Byly převezeny do Puschkau. Václava se ujala rodina Straussových, která předtím adoptovala i jeho sestru Annu. Protože s ním náhradní rodiče měli výchovné potíže, zřekli se ho a malý Václav pokračoval do tábora SS v Oberweisu a následně do výcvikového tábora Hitlerjugend v Maria-Schmoll. Po kapitulaci Německa byl odvezen do shromažďovacího tábora v Rakousku, kde ho 23. prosince 1945 nalezla pátrací skupina s Josefinou Napravilovou. Protože během války přišli sourozenci o oba rodiče, rozdělila si je širší rodina. Václav žil u strýce v Hřebči. Vyučil se elektrikářem v Poldovce a v 17 letech se rozhodl nastoupit do armády jako voják z povolání. Tehdy poznal svou budoucí ženu. Čekali spolu dítě, ale nastaly potíže v Lidicích. Lidičtí se postavili proti tomu, aby si vzal dceru „kulaka“. Byl dokonce na 10. 6. (den neblahého výročí) předvolán k soudu, kde ho nutili, aby ukončil poměr se svou snoubenkou. Václav to odmítl a soud mu nakonec povolil sňatek. Nesměl ale pokračovat v poddůstojnické škole a byl zařazen k Pomocným technickým praporům. Když se vrátil k rodině, odstěhovali se s manželkou, jejími rodiči i malou dcerkou na Karlovarsko. Václav Hanf vystřídal různá zaměstnání. V 90. letech vybudovali Hanfovi v Jizerských horách penzion. Pamětník zemřel v únoru roku 2017.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
