Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Výslechy Státní bezpečnosti nebyly příčinou mé nemoci, ale spouštěčem
narozen 10. července 1957 v Prostějově
otec byl leteckým instruktorem v Československé lidové armádě
během vojenské služby prožil takzvanou „mazáckou vojnu“
z kariérních důvodů vstoupil do komunistické strany
roku 1986 se připojil k organizaci hudebního festivalu Folková Lipnice
od roku 1987 vedoucím Klubu mládeže Osma
po veřejném vystoupení Václava Havla podroben výslechům na Státní bezpečnosti
kvůli silnému tlaku ze strany bezpečnostních a stranických složek se psychicky zhroutil a byl opakovaně hospitalizován
v roce 2001 obdržel pozvání na Pražský hrad
i nadále se ambulantně léčí
Na pódiu hudebního festivalu Folkové Lipnice v roce 1988 veřejně promluvil disident Václav Havel. Jeho výstup je často uváděn jako jeden ze zásadních milníků 80. let, ale málokdo skutečně ví, jak se celá záležitost otiskla do osudu pořadatele Jana Hammera. O tom, že výslechy prováděné Státní bezpečností ho přivedly na psychiatrickou léčebnu. Nátlak způsobený celým komunistickým aparátem dal signál ke spuštění duševního onemocnění, s jehož následky se potýká dodnes.
„Víc jak deset let jsem hledal, kdo za to může a kdo mě tak poškodil. Nefungoval jsem pořádně ani doma. Kdyby k těm událostem a výslechům nedošlo, nemoc by se spustila i tak, ale pravděpodobně v nějaké mírnější formě. Komu dávat za vinu, že jsem nevydržel pár výslechů? Tak jsem hold nevydržel...“
Jan Hammer se narodil 10. července 1957 v Prostějově. S rodinou se často stěhovali, protože jeho otec Zdeněk byl vojenským pilotem Československé lidové armády. Vzápětí se stěhovali do Trenčína, později do Čáslavi a nakonec do Havlíčkova Brodu.
Vyrůstal v rodině loajální k tehdejšímu politickému zřízení – otec se stal v Čáslavi velitelem letky a byl členem komunistické strany – ale spíš než o politice se doma hovořilo o létání. V roce 1976 Jan Hammer odmaturoval na střední elektrotechnické škole v Kutné Hoře a absolvoval dvouletou vojenskou službu, která nejen pro něho, ale i pro mnoho jiných branců neznamenala nic jiného než podstoupit nutné zlo. Bez protekčních machinací nastoupil do poddůstojnické školy protivzdušné obrany státu na Slovensku a poté přešel do jižních Čech, kde sloužil ve Svatém Tomáši na Šumavě ležícím při československých hranicích. Na vlastní kůži tu zakusil šikanu a buzeraci, jakou si bažanti procházeli. „Dostal jsem tehdy hodně zabrat. Když jsem tam přišel, nastala mi mazácká vojna. Šikanovalo se různě, například někdo vám po chodbě rozlil kýbl s vodou a vy jste to musel zubním kartáčkem vyčistit,“ připomíná Jan Hammer oblíbené praktiky mazáků.
Po návratu do civilu pak chvíli pracoval v Československé televizi jako technik a v roce 1980 se oženil a natrvalo vrátil do Havlíčkova Brodu. K práci v bytovém družstvu, kde dělal elektrikáře, získal rodinný byt, později se stal mistrem a kvůli nabídce vedoucího provozovny vstoupil do komunistické strany. „Udělal jsem to vyloženě z prospěchu kvůli kariéře a dělal šéfíka. Chtěl jsem to mít v životě jednodušší, abych mohl pořádat folkové festivaly a nikdo si na mě nemohl vyskakovat.“
V té době se už několik let podílel na kulturním programu v havlíčkobrodském Julian baru, v místních svazáckém klubu pořádal koncerty, besedy nebo promítání. Proto se i od roku 1986 zapojil do folkového festivalu v Lipnici nad Sázavou, oficiálním názvem „Písní za mír“, který pořádala podniková organizace SSM ledečského Kovofiniše. Ke spolupráci ho tehdy přemluvila dramaturgyně festivalu Jarmila Poláková.
Od roku 1987 se Jan Hammer stal vedoucím Klubu mládeže Osma, seznámil se zde s Pavlem Šimonem a spolu začali zapáleně plánovat a připravovat kulturní program na dobu, kdy se měl klub otevřít. K tomu došlo po prázdninách v září roku 1988, zároveň se konal i festival Folková Lipnice, který zaštiťoval právě Klub mládeže a v první řadě Jan Hammer.
Lipnický amfiteátr v druhé polovině 80. let se pravidelně zaplnil tisícovkami návštěvníků a fanoušků folkové muziky, kteří sem přijeli, aby uviděli a uslyšeli například Vladimíra Mertu, Pavla Dobeše, ale i další zpěváky a kapely kritizující tehdejší režim. Vskutku geniální nápad, jak pod záštitou svazáků uspořádat festival se „spikleneckou atmosférou“, jak ho v září 1988 vystihl Václav Havel.
Úhlavní nepřítel komunistického režimu se toho roku neočekávaně objevil na prknech pódia a promluvil k folkovému publiku, stalo se tak poprvé po 19 letech od jeho posledního veřejného vystoupení. Samotná odpověď neobsahovala žádné provokativní prohlášení, prostě jen odpověděl na otázku moderátora Jana Rejžka, který se ho ptal, jak se na festivalu cítí. I to stačilo k pohromě, které Havlovo zjevení na okresním festivalu svazáků vyvolalo. „V ten okamžik jsem odešel z areálu, abych zaplatil autobusákům, aby i nadále pendlovali mezi Lipnicí a nádražím. Po cestě nazpět na mě vyběhl Charlie Koutný z Kejvavých koní, který se mnou pracoval v Klubu mládeže, a vykřikl: ‚Ty vole, na pódiu vystoupil Václav Havel!‘ Nepřišlo mi na tom zprvu nic zarážejícího. Když jsem ale pak kolem Havla uviděl chumel lidí, kterým se podepisoval, věděl jsem, že to, co bude následovat, nebude dobrý,“ vzpomíná Jan Hammer.
Hned příštího rána se měl Jan Hammer dostavit na služebnu okresního oddělení Státní bezpečnosti, která sídlila naproti jeho bydliště. „Člověk po těch všech zkušenostech věděl, že umí znepříjemnit život. Nebyl jsem žádný hrdina a byla ve mně malá dušička. Hlavou mi blesklo, co se stalo mému strýci, který se jako řadový straník účastnil mimořádného sjezdu a s nástupem normalizace sotva sehnal práci dělníka.“
Podle jeho svědectví výslech nevedli referenti okresního oddělení StB, ale vyšetřování převzala krajská správa v Hradci Králové. Záznam s vystoupením Václava Havla mu přehrávali tolikrát, že by jej mohl i dnes citovat zpaměti. Příslušníky zajímala především jména tváří, které se míhaly ve videozáběrech. Nešlo o jediný výslech. Pod tíhou strachu o budoucnost a existenci své rodiny se u něho projevilo duševní onemocnění.
„Zbláznil jsem se. Měl jsem neustálý pocit, že mě někdo sleduje. To se vám děje, když trpíte bipolární poruchou. O to víc, když mají okna hned naproti vám. Už jsem z toho byl tak jatej, že jsem doběhl pro toho estébáka Púčalu domů a v noci ho vytáhl ven. Znali jsme se už z dřívějška, tykali jsme si, a řekl jsem mu, ať mi vysvětlí, proč mě neustále sledují. Odpověděl mi, že v oknech služebny se sice svítí, ale to neznamená, že mě sledují. Pak už se to jen stupňovalo a došlo k mému zhroucení. To už je ale kapitola, která se nedá jednoduše vysvětlit. Výslechy byly určitě impulsem, ale ne příčinou mé nemoci,“ líčí Jan Hammer.
Osobně se však domnívá, že pokud by po folkovém festivalu nenásledoval dramatický spád, nemoc, která je původem vrozenou predispozicí, by se dostavila i tak, ale pravděpodobně v mírnějším měřítku.
Navrch přidali i jeho nadřízení, okresní komunisti a svazáci v čele s Jaroslavem Myslivečkem. Později do klubu přišlo i vnitřní nařízení adresované z Krajského výboru Socialistického svazu mládeže (KV SSM), které po událostech na Lipnici striktně diktovalo výčet interpretů, kteří nesmí v klubech podřízených KV SSM Hradec Králové vystupovat. Krom hudebníků byla taktéž zakázána spolupráce s Janem Rejžkem a dramaturgyní Jarmilou Polákovou (celé znění viz Dodatečné materiály).
Při jedné z dalších atak měl Jan Hammer vyhrožovat zabitím Jaroslavu Myslivečkovi, což potvrzuje i svědectví Pavla Šimona. Ještě v září 1988 byl Jan Hammer převezen do psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě. Léčba probíhala formou elektrošoků, která ho prý měla co nejrychleji zbavit prožitého traumatu. I když se paměť Janu Hammerovi po čase vrátila, ve fragmentech chyběly podrobnosti o jednotlivých časových úsecích. Vánoce toho roku sice prožil doma s manželkou a dětmi, ale v lednu 1989 se jeho stav natolik zhoršil, že byl znovu hospitalizován, což se v budoucnu ještě asi sedmkrát opakovalo.
Do klubu mládeže se nakrátko vrátil, ale pro znechucení, že nemůže pořádat své oblíbené hudební interprety, zaměstnání v říjnu 1989 opustil. Rozhodl se mimo jiné i proto, že během jeho hospitalizace došlo k propuštění kolegy Pavla Šimona.
Následky roku 1988 si Jan Hammer stále nese a dochází se ambulantně léčit. Jak sám přiznává „devadesátá léta bych nejraději smazal.“ Vystřídal řadu zaměstnání a po opakovaném pobytu v psychiatrické nemocnici mu úřady po roce 2000 nabídly trvalý invalidní důchod. Složité roky paralelně prožívala i jeho manželka a děti, bez jejichž podpory si zmiňovanou dekádu umí jen těžko představit.
V roce 2001 obdržel od Václava Havla pozvání na Pražský hrad, kde letmo stihli prohodit i pár slov o Folkové Lipnici. Za viníka zdravotních problémů by někdo mohl snadno označit Václava Havla a jeho vystoupení na Folkové Lipnici. Byl by to však zjednodušený, neobjektivní a nepravdivý výklad. „Vím, kdo to způsobil, tenhle blbý socialistický systém, který tu byl. To byl hlavní viník. Furt nás ohýbal. Abychom mohli vůbec něco organizovat, zakládali jsme svazácké organizace. Když jsem chtěl dělat šéfa, musel jsem vstoupit do strany,“ vypráví Jan Hammer. „Že si tam vystoupí nějaký človíček v zelený bundě a řekne pár slov, všichni z toho mají haló a pak vás semelou jak osušku. Kdyby prohlašoval něco buřičskýho, ale nic takového neřekl. Zaplatil jsem za to, ale Havel za to nemohl. Byl jsem jen malý kolečko, ve kterým to zaskřípalo…“
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Rostislav Šíma)