„Já přilezu do toho bílýho domu a tam stojí ten Láďa Merhaut a vedle něj dva metry pět centimetrů vysokej Vladimír Boudník. Kterej teda na mě koukal jako píchlý kolo, protože teď si nebyl jistej. Takže jsme kolem sebe chodili asi tři čtyři měsíce, než jsem ho vzal domů k sobě do ateliéru. To nebyl ateliér, to bylo tři krát tři metry a tam jsem bydlel s rodinou. Ve dvaceti letech jsem se oženil a byl jsem tam s manželkou, ale měl jsem tam současně ještě ateliér. Takže tam jsem ho přived a on říká: ‚Ježiš, tady já jsem byl!‘ A maminka říkala: ‚Jé, pane Boudník, co vy tady děláte?‘ Teď jsme se domluvili, že on s tou tetou Helenou nějakej čas žil a že mě vlastně hlídali. Takže my jsme se vlastně znovu stali starýma známýma a Vladimír mě okamžitě vzal k sobě do ateliéru, půjčil mně satinýrku – no, půjčil, dal mně satinýrku – a ukázal mi, jak se to všechno dělá, ta radost. Takže za pět minut jsme vypadli z toho jeho ateliéru, kterej měl na tom Žižkově. Šli jsme k Jíšům do restaurantu, kde jsme popíjeli ta desítková piva. Takže moje grafické vzdělání je pět minut u něj v ateliéru. Špičkou boty vytáhnul jednu desku zpod postele, kterou zatřel barvou, kterou tam měl rozdělanou. Z umyvadla vytáhl lupen papíru, jak říkal Hrabal, a tím přikryl tu matrici – nebo matici – přikryl jí filcem, protože se to musí přikrýt nějakou textilií, projel jí těma válcema a na druhý straně vyjel ten lupen, kterej když on sám poprvé uviděl a rozprostřel ve svých rukách, tak žasnul. A to umění žasnout mi zůstalo prakticky dodneška.“
„Asi tři dny před jeho smrtí si mě nechal zavolat k Dunglovi do tý místnosti, kde ležel – na tu intenzivní péči. Tam jsme spolu měli poslední rozhovor. Ten rozhovor zněl v tom, že vlastně… Poprvně v životě mi začal tykat – do té chvíle on byl pro mě doktor, já byl pro něj pan Hamera. Tady mi začne říkat ‚Oldo‘, to jsem byl překvapený. Už byl na tom dost blbě s těma haksnama a těmahle věcma. Monika Zgustová mu přinesla nějakou přiblblou pražskou vodku za to, že jí povolil vytisknout nějakou knížku, která byla ještě blbější, ale to vůbec nevadí. Říká: ‚Oldřichu, otevři ten noční stolek.‘ Já to otevřel a tam byla ta vodka. On říká: ‚Otevři to!‘ Tak jsem to otevřel a on říká: ‚Jako v Rusku, nech mi půlku na noc.‘ No, tak jsem to vzal a šoup jsem to tam, tu půlčičku. On říká: ‚Dej to zase zpátky.‘ Tak jsem to zavřel, dal jsem to zpátky do stolu a on se ke mně naklonil, protože tam byl ředitel Vodička, kterej ho tam připravoval, že ho bude holit, nebo co. Ten ho tam opruzoval nepřetržitě. On se ke mně nějak naklonil a spíš jsme si tak jen napůl povídali, napůl jsme si koukali do očí. On mě vzal za ruku, hladil mi takhle ten hřbet tý ruky a říká mi: ‚Oldo, byli jsme kluci krasopisný. A teď už běž.‘ Tohle bylo naše poslední rozloučení, za tři dni nato skočí údajně z toho okna.“
„Kompletní výtisk včetně knihařských prací. Právě proto jsem se zdokonaloval, zdokonaloval, až jsem byl nejlepší, takže jsem mohl dělat úplně všechno. Taky to bylo výhodný, protože často když mě sbalila policie, tak prostě říkali: ‚Kdo s vámi na tom spolupracoval?‘ Tak já jsem se usmál a říkal jsem: ‚Sám jsem to dělal.‘ Oni říkali: ‚To vám nevěříme.‘ Takže mě estébáci vzali do tiskárny cenin, kde mně nařídili, abych to teda předvedl. Tak jsem to tam teda předvedl a oni museli zkonstatovat, že to teda vlastně jako umím. A dokonce ve finále, poté, co se pořád opakovaly tyhle scény, tak mě nějakej náčelník vzal stranou a říkal mi, jestli bych nechtěl pracovat v tiskárně cenin. Tak jsem mu říkal, že teda rozhodně ne.“
Oldřich Hamera se narodil 3. března 1944 v Úvalech u Prahy. Jeho rodina byla po únorovém puči perzekvována a on sám byl kvůli svému původu terčem šikany ve škole. Útěchu nacházel v houževnatosti svých prarodičů a v četbě dobrodružné literatury. Už od základní školy se zajímal o přírodní vědy, jeho dědeček jej mezitím učil instalatéřině. Začal také chodit do výtvarného kroužku. Kvůli léčení nádoru na jazylce strávil dlouhou dobu v nemocnici, kde začal s kreslením odborných lékařských ilustrací. Po dokončení základky mu režim znemožnil další studium, vyučil se proto strojním zámečníkem. Koncem 50. let se zapojil do vznikajícího ochranářského a krajinářského hnutí. Během povinné vojny utrpěl dva těžké úrazy. Při léčení druhého z nich poznal svoji pozdější ženu. Po návratu nastoupil do ČKD, kde se seznámil s umělcem Vladimírem Boudníkem. Díky němu se dostal ke grafice a tzv. explosionalismu, stejně jako k Bohumilu Hrabalovi, mezi jehož nejbližší přátele poté Oldřich dlouhou dobu patřil. Během normalizace působil v tiskárně, kde publikoval samizdat, mj. jako první vydal Máchovy intimní deníky. Kvůli těmto aktivitám se dostával do stále větších problémů s StB, když jej příslušníci například shodili ze schodů a přivodili mu vážné zranění. Po sametové revoluci pracoval jako grafik, ilustrátor a především restaurátor. Považoval se za pokračovatele českého informelu. Oldřich Hamera zemřel v listopadu roku 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
