„No a potom vznikl KRAB, ten založil Břéťa Kramářů, to byl učitel na pokračovací škole hned vedle pasáže. A jeho ředitel byl kamaráda, tak nám dovolil zkoušet v tělocvičně. Tak jsme tam zkoušeli, seděli na žíněnkách a hráli. Když to potom šlo, hráli jsme tiskáče, a když nám šly, tak Břéťa Kramářů se znal s Vlachem, jel do Prahy a dovezl originál partitury od Vlacha. Partitury. A to jsme každý dostal jednu skladbu nebo dvě skladby a museli jsme to rozepsat na jednotlivé štymy. To dalo hroznou práci. To byla samá transpozice. A pak se dělaly zkoušky hlasů jednotlivých nástrojů a pak se to dávalo dohromady. A bylo to jak jeden, to bylo výborný. Měli jsme trumpěťáka, který byl jako profík, měli jsme altistu, který byl jako profík, bubeník byl profík a přitom to byli amatéři, ale měli profi vědomosti a znalosti.“
„Na jedné se všechno odevzdávalo, na druhé jste se museli svlékat do naha, na třetí vás oholili, kdekoliv jste měli chlupy, oholili, ostříhali dohola. Ve čtvrté byla velká káď s nějakým hajzlem, tam jste musela skočit a ponořit se i s hlavou, tam byla nějaká dezinfekce. A mokrý jste stál, než to na vás v tom mrazu uschlo. Pak jste dostal plátěný spodky po nějakém nebožtíkovi, košili a kabátek a kalhoty. A zase jste stál v tom průvanu v chodbě, až když byl ten celý transport vybavený, tak teprve jste mohl jít štrůdlem.“
„Napřed nás ubytovali v místnosti, kde nás bylo osm nebo deset. Nebylo tam nic, ani deka. Spali jsme na holé zemi v tom, co jsme měli na sobě. Vím jenom to, že jsme byli všichni plní vší. Jenomže mě ty šatní vši nežraly. Odtamtud jsme chodili k výslechu na gestapo. Výslech byl jednoduchý. ,Udělal jste to?‘ Řekl jsem, že ne, a bác, až jsem odletěl. Tak jsem to udělal třikrát a pak jsem kývl a bylo to. Pak nás dali do správního vězení do velmi malé cely s pryčnami, kde nás bylo osm. Když se jeden obrátil, tak se museli obrátit všichni, páč mohli ležet jen na boku kvůli místu. Zase bez ničeho, jenom to, co jste měli na sobě. O jídle se nedá vůbec mluvit. Dostal jste zeleninový vývar a malej, úzkej krajíček chleba. Jak byly ty vojenský komisárky. Suchý, bez ničeho. Nebo jenom černé kafe bez té takzvané polévky.“
„Stála tam skála a v jejím sousedství bažiny. Celá ta skála se zplanýrovala. My jsme chodili na levou stranu a druhá část tábora chodila na druhou stranu. Všechno se dělalo ručně. Majzly, páky, kladiva, palice, vidle, lopaty a všechno se nosilo v rukách. Někdy se to podařilo rozbít palicí na menší kusy. Když se to nepodařilo, tak už jste měl toporo na zádech, protože jste to nemohl unést. Už tam byl esesák, který řval a mlátil vás palicí. Takže tu chycenou páteř mám možná ještě z toho. Nosili jsme to přes cestu do té části, kde se zasypávaly bažiny, protože tam měl být mládežnický tábor – Hitlerjugend tábor.“
„V lágru byl takzvaný krankenrevir – nemocniční revír – a byl tam i takzvaný splittergraben. Šlo o zákop přikrytý deskama a na nich písek. V tom zákopu byly takový dlouhý lavice a na tom se sedělo v době náletu. Když někde poblíž spadla bomba, tak se na nás sypal písek. Bohužel mám na to smutnou vzpomínku. Měl jsem kamaráda z Bochoře, který se mnou spal na stejné posteli. On spal v přízemí, já navrchu. Onemocněl a byl na tom krankenlagru, a když zahoukal alarm, tak jsme všichni letěli do krytu, do těch splittergrabenů. Byl to kryt akorát proti střepinám bomb. Šel s náma a pak říkal: ,Sakra, já musím jít do bunkru, co přísluší krankenreviru.‘ Tak tam šel a bunkr dostal plnej zásah, takže z něj nic nezbylo. Za pár dní jsem na záchodě našel prst. Zjistil jsem, že to byl jeho, poněvadž na prstě byl prsten, který jsem mu předtím dělal na brusce z desetifenikové mince.“
„My jsme neměli šanci. Raději jsme nechodili do města, protože oni měli co chvíli ty svoje pochody, na nichž nosili svoje standarty. Říkali, že je to Turnerverein – sportovní spolek, ale přitom to byla Hitlerova mládež. Když jste tam byli na chodníku a oni šli v průvodu a nesli ty svoje fangle, tak po chodnících šli jejich vyvolení rváči a sráželi každému klobouk z hlavy. Dostal jste facku a shodili vám klobouk. Musel jste jim projevovat úctu. My Češi jsme měli nejlepší náladu, když probíhala první mobilizace a narukovali chlapi ze Slovácka. Takový ty vazby, jak na moravském Slovácku. A ordneři začali provokovat. Na lýtkách nosili bílý štulpny. Šla parta tří chlapů, a jak to viděli, tak jednoho sbalili, chytli a obrátili vzhůru nohama a rozřezali mu to bajonetem. Jenže na druhej den měli zákaz vycházení. Česká policie nesměla nic dělat, tak to bylo nařízený. My jsme nesměli provokovat, a oni mohli všechno.“
„Ráno jsem šel na záchod a tam byli dva, tři, čtyři mrtví. Seděli na místě a vykrváceli konečníkem. Když nebylo žrádlo, tak se pila voda a tam byla strašně olovnatá voda. Obsahovala moc olova, a to způsobovalo vykrvácení. Nevěděl jsem, co a jak, ale vodu jsem pít musel. Musel jsem to udělat silnou vůlí. Jeden den jsem si dal jeden hlt, druhej den dva hlty, třetí den tři, a když mně to nic nedělalo, tak čtvrtej den už jsem se napil a zahnal jsem hlad alespoň žízní.“
Vladimír Hamal se narodil 14. ledna 1924 v Olomouci v národnostně smíšeném manželství. Otec byl Čech a matka Němka. Dětství prožil v pohraničním městě Šumperk. Navštěvoval české gymnázium a stal se svědkem útoků německých obyvatel na místní českou menšinu. Počátkem října krátce před obsazením města vojsky wehrmachtu rodina ze Šumperka uprchla a přestěhovala se do Přerova, kde také pamětník dokončil gymnázium. V den svých devatenáctých narozenin byl jako ročník 1924 totálně nasazen do Berlína, kde nastoupil jako brusič v továrně AEG. Sabotoval výrobu a kvůli hrozícímu prozrazení se pokusil v únoru 1944 o útěk domů. Zatkli ho ve vlaku a po měsíci a půl ve věznici ve městě Görlitz ho převezli do koncentračního tábora Gross-Rosen. Na sedm měsíců, které tam strávil, již do smrti nezapomene. Denně se stával svědkem hrůzných scén plných smrti a utrpení a na vlastní kůži zjistil, kam až vede lidská nesnášenlivost. Ke konci roku 1944 si ho vyžádalo vedení továrny AEG v Berlíně, protože tehdy již měli katastrofální nedostatek kvalifikovaných sil. Zažil tam několik spojeneckých bombardování, z nichž při jednom zahynul jeho dobrý přítel Bohumil Hraboň. Vladimír Hamal po něm nalezl jen prst s prstýnkem, který pro něj sám vyrobil z desetifenikové mince. V únoru 1945 pamětníka převezli do pobočné továrny v Brně, odkud ho kvůli zánětu okostice poslali domů. Stal se tam svědkem přerovského povstání a na vlastní oči viděl, jak z města odvážejí na popravu v Olomouci-Lazcích jedenadvacet odbojářů. Po válce nastoupil na Vysokou školu technickou Dr. E. Beneše v Brně, jenže když pak odmítl podepsat přihlášku do KSČ, ze školy ho v sedmém semestru vyloučili a titulu inženýra se dočkal až po pádu komunismu. Zemřel v Přerově 5. června 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
