„Má sestra, která byla primus matematické olympiády, o dva a čtvrt roku mladší. Odmaturovala samozřejmě. Primus. Přijímací zkoušky na medicínu. Primus. Nepřijali ji v Brně. Takže tatínek se vydal za panem rektorem. To byl tehdy František, se myslím jmenoval, Trávníček. Jestli by to nešlo nějak zařídit, aby ona mohla. A ten na něho řval. A řval na něho: ´Vy si myslíte, že když se plazíte v kostele po kolenách, že vaše dcera bude studovat medicínu?!´ Já teda jsem nikdy tatínka se plazit po kolenou neviděla. Taky nevím, jak by se po kolenou plazil. Se, myslím, plazí po břichu, ne? On byl sice češtinář, ale asi on se plazil po kolenou, nevím před kým. Kdo ví. Takže Marta studovala, se dostala do Olomouce. Tam přišlo velice brzy udání, že ji musí vyloučit kvůli náboženství. Ale tam byl rektorem tenkrát profesor Vejdovský a ten řekl: ´Napíšete z rozhodnutí rektora, bude tady dál studovat.´ Takže ona vystudovala v Olomouci. Ovšem tatínka kvůli tomu náboženství strašně pronásledovali a v roce 1969, když se vrátil, ne, počkejte, v roce 1970, se vrátil z ročního pobytu ve Spojených státech na Rochesterské univerzitě, tak ho prostě vyhodili, že měl jít dělat nějakého laboranta někam a prostě to.“
„To si pamatuju moc, moc, moc, moc dobře. Pana Zahradníčka. Protože maminka mě jednou k nim vzala, to on už byl… On měl Jeníčka, já vím, ten umřel nedávno, Honza Zahradníček. A pak měl dvě holčičky: Zdislávku a myslím Kláru. A maminka ty děti ošetřovala. A vím, že jednou i mě vzala s sebou k paní Zahradníčkové, jak je rozbalovala a prohmatávala a tak. No a to jsme se dozvěděli, že ho odvedli od jedněch našich známých, to byly Hlouchovi. To byl doktor Hloucha a jeho paní. On byl tehdy bratr budějovického biskupa, který byl samozřejmě vězněn. Že Jana odvedli a že ho teda soudili. A on byl na dlouhá léta odsouzen. A já si pamatuju jednu strašnou věc. To jsme byli tehdy zase jednou v Petrovicích a byly prázdniny a sklánělo se léto. Nějaký letní den, kdy v Petrovicích byl klid. Teta se strejdou si sedli chvilku ven na lavičku a pak teta šla sypat slepicím nebo něco takového. Teď zvonil telefon v Petrovicích. Tam ty telefony, ty byly ještě na kliku. Já jsem tam nikdy telefon nebrala. Kolik mně to bylo let? To jsem musela být v prvním nebo v druhém ročníku, já vám neřeknu ta data. Já jsem ten telefon vzala a volali z nemocnice v Třebíči, jestli je tam paní doktorka Pojerová, moje maminka. Já jsem říkala: ´No není, ale co se děje?´ ´Tady leží paní Zahradníčková s dětmi. Ty dvě už jsou mrtvé.´ A aby přijela. A já jsem teda řekla, že jí zavoláme do Brna. A vyšla jsem ven a strejda říkal: ´Co je ti? Jsi úplně bledá.´ Čili já jsem se dozvěděla jako jedna z prvních, co se tam stalo. Strejda volal do Brna. Maminka prostě, já nevím, jestli do té Třebíče jela, ale oni tenkrát se otrávili houbami. Zřejmě si spletli zelenou muchomůrku s nějakou holubinkou a snědli to. A všichni byli otrávení a paní Zahradníčková a ten Jeníček se z toho dostali a ty dvě holčičky zemřely. A z vězení pana Zahradníčka pustili na jejich pohřeb, ale neřekli mu, oč jde. A náš tatínek ho čekal v Brně na nádraží, na pátém nástupišti, a říkal, že když ten Zahradníček vystoupil z vlaku, tatínek mu to chtěl nějak sdělit a on prý řekl: "Jsou mrtví, Jaroušku, viď?" [tatínek byl Jaroslav]. Tohle. No a naši byli na tom pohřbu a Zahradníček se zas musel vrátit do vězení."
„Dvacátého listopadu 1944 spojenci bombardovali Brno. Na návštěvě u mého tatínka tehdy byl jeho velký přítel a přítel rodiny. To jméno znamená něco v literatuře. Byl to básník František Halas. A tehdy houkaly sirény tak, že všichni obyvatelé domů sešli do krytu. Všichni utíkali dolů do krytu. I můj tatínek vyzýval tu Anežku [jejich hospodyni], která ještě něco vařila, aby šla také. A ona pořád chtěla něco dodělávat. A on stál dole. My jsme bydleli ve třetím patře. Já bych dosud dokázala namalovat plán toho bytu. A stál pod schody dole a volal na ni, aby šla. A ona pořád nešla. A teď padla bomba. Tatínka to zranilo, zasypaly ho schody, ale ne nějak vážně a Anežku to zabilo. Nalezl ji můj bratranec, když odhoukaly sirény, on vyběhl do hořícího bytu, který začal hořet zřejmě, že někde zůstal, někdy v jiném bytě, puštěný plyn a našel Anežku, už její ohořelý trup. Dovedete si představit, patnáctiletý kluk, co to s ním udělalo. A my jsme tohle všecko se doslechly v těch Petrovicích. Tatínka odvezli potom do nemocnice. Maminka sem jela. Převezly ho do nemocnice do Třebíče. A tatínek, když se z toho všeho dostal, tak si vyčítal, že zavinil smrt té Anežky tím, že na ní nebyl dost přísný, aby šla. A vyprávěl, že když utíkal jako jeden z posledních dolů do toho krytu, tak že proti němu stoupala černě oděná žena. A toto vykládal i mým dětem. Čili všichni si to pamatují, co jim dědeček vyprávěl. A ta se po tatínkovi pořád dívala. Nikdo ji neznal a nikdy tam nebylo její tělo nalezeno. Čili tímto bylo poznamenáno mé dětství, strachem a tady tím hrozným útokem.“
Dagmar Halasová se narodila 9. listopadu 1938 v Brně do lékařské rodiny Jaroslava a Anny Pojerových. Její rodina se přátelila s Františkem Halasem, Janem Zahradníčkem, Bohuslavem Reynkem a dalšími osobnostmi české literatury. Konec války prožila u tety a strýce v Petrovicích na Vysočině, její otec však zůstal v Brně, kde přežil bombardování. Po maturitě v roce 1955 začala studovat románskou filologii, obor francouzština-rumunština-španělština na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, promovala v roce 1960. Jako jedna z prvních se dozvěděla o tragickém úmrtí dcer Jana Zahradníčka Kláry a Zdislavy po otravě houbami v roce 1956, protože její matka Anna děti Zahradníčkovy jakožto pediatrička ošetřovala. V roce 1963 se provdala za Františka X. Halase, syna slavného básníka, kterého znala už z dětství. Od roku 1969 pracovala v Moravské galerii v Brně. Později, v roce 1980, manžele Halasovy oslovil profesor Stanislav Krátký, aby přeložili obsáhlou Jeruzalémskou bibli. Nabídku přijali. Do překladu, který až do pádu komunistického režimu probíhal v utajení, byl zapojen i Dominik Duka. Tato mise byla dokončena v roce 2009. Manželé Halasovi žili v letech 1990-1999 v Římě, kde František X. Halas působil jako první československý, později český velvyslanec u Svatého stolce. V roce 2022 žila v Brně. Zemřela 20. května 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!