Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Naděžda Halásková (* 1927  †︎ 2022)

• narodila se 18. srpna 1927 v Měcholupech u Žatce

• rodným jménem Kovárníková

• v roce 1930 rodina přesídlila do Brandýsa nad Orlicí

• otec byl zahradník

• po dvouleté obchodní škole nastoupila na dráhu do pokladny

• 5. května 1945 zažila boje květnového povstání v Brandýse nad Orlicí

• němečtí vojáci při nich zabili 15 místních obyvatel

• v roce 1949 se vdala za Josefa Haláska, narodily se jim tři děti

• od roku 1960 pracovala ve škole jako skupinová pionýrská vedoucí v Chocni

• v letech 1961–1982 provozovala v oddíle TJ Spartak Choceň pěší, lyžařskou i cykloturistiku

• v rámci výkonnostní turistiky dostala v roce 1971 od ÚV ČSTV titul mistr turistiky

• zemřela 23. května 2022

Naděžda Halásková se narodila 18. srpna 1927 v Měcholupech u Žatce. Otec Čeněk Kovárník (1898–1970) byl v zámku zahradníkem a maminka Vlasta (1906–1990) svému muži vypomáhala. V roce 1930 se rodina přestěhovala do Brandýsa nad Orlicí. Bratr Milan se narodil v roce 1933 a sestra Libuše v roce 1929. Obecnou a měšťanskou školu vychodila Naděžda v Brandýse nad Orlicí.

Když bylo pamětnici jedenáct let, byla na prázdninách ve Vídni. „Teta neuměla slovo česky. Jeden známý mě zavezl do Znojma, tam mě posadil na autobus a ve Vídni na mě čekal strýc – tatínkův bratr – kterého jsem viděla jen jednou v životě.“ Naďa se od třetí třídy učila němčinu, takže základní slovní výbavu měla, a ve Vídni se hodně naučila. Teta a strýc vlastní děti neměli, a tak chtěli, aby u nich dívka zůstala. „Teta říkala, že bych musela opakovat učivo. Jenže já jsem myslela, že bych musela od první třídy znovu do školy, a tak jsem raději jela domů.“ 

Všechny děti Kovárníkovy musely v zahradnictví pomáhat. Hlavně před Dnem památky zesnulých, tzv. Dušičkami: „Tatínek objednával nějaké umělé květy a doma jsme dělali z krepového papíru růže, kaly a hyacinty. Celý říjen jsme připravovali materiál na výrobu věnců a kytic na hroby. Pořád bylo co dělat.“ Lidé chodili do zahradnictví pro zeleninu, přes léto jezdil tatínek na trhy do Brandýsa na náměstí, kde prodával zeleninu a nakupoval jiné výrobky, třeba máslo. V zahradnictví měli Kovárníkovi také velkou králíkárnu, kde krmili králíky odřezky ze zeleniny. Maminka pak rodině připravovala králičí maso na různé způsoby – jako rizoto, smažený řízek, svíčkovou nebo třeba guláš.

Čeněk Kovárník během svého života pracoval v zahradnictví v Brandýse nad Orlicí, kde byl v nájmu snad u evangelické farnosti. Po znárodnění v roce 1948 si pronajal pozemek a v roce 1956 se přestěhovali do Holic do zahradnictví pod komunálními službami. Poté pracoval v Ústí nad Orlicí v zahradnictví pod hřbitovem a nakonec zakládal pařeniště a skleníky v malém zahradnictví v Ústí nad Orlicí pod Roškotovým divadlem. Staral se o květinovou výzdobu a výsadbu na veřejných prostranstvích v Ústí nad Orlicí.  

Brandýs na konci války

Rodinné zahradnictví fungovalo v Brandýse i během druhé světové války. „Tatínek měl obavy, aby se někdo z nás neprořekl, že posloucháme cizí rozhlas… Pamatuju si, že jsme chodily se sestrou pro mléko do jednoho statku ve Rvišti-Kališti. A jednou, když jsme se vracely domů, Němci stříleli po našich lidech. Schovaly jsme se za kamenným plotem u fary a viděly jsme, jak přes tatínkovu zahradu utíkali lidi. Jeden chlapík tam zůstal chvilku viset na drátěném plotě. Tak jsme měly strach, aby se mu něco nestalo. Když to ustalo, uháněly jsme domů. Naši měli strach, kde jsme. Byly to někdy krušné chvíle…“

Tento incident popisuje Jiří Padevět v knize Krvavé finále: 5. května 1945 bylo v Brandýse nad Orlicí německými jednotkami zabito patnáct lidí, většinou v sokolovně a nejbližším okolí. Během dopoledne byly ve městě vyvěšovány vlajky, zatírány německé nápisy a z lazaretního vlaku na nádraží odnášeny zbraně a další materiál. Revoluční národní výbor vydal rozkaz, aby se všichni muži do šedesáti let shromáždili na náměstí, pokud možno ozbrojeni. V odpoledních hodinách přijel od Pardubic ozbrojený vlak, obsazený jednotkou Waffen-SS. Místní obyvatelé byli na nebezpečí upozorněni místním rozhlasem, a tak se stáhli z ulic. Posádku v budově sokolovny asi nikdo neupozornil. Německá posádka vlaku rychle obsadila nádraží. Při obsazování sokolovny byli zastřeleni čtyři lidé, jedenáct pak uvnitř sokolovny. Jednotka vzala dvacet rukojmí a odvezla je do Ústí nad Orlicí, kde měli být muži zastřeleni, ale velitel jiné německé jednotky popravě zabránil. Dne 8. května se konal pohřeb obětí, 9. května večer se ve městě objevily první jednotky Rudé armády. (Krvavé finále, str. 456/457.)

V pionýrské organizaci

V letech 1942–1944 absolvovala Naděžda dvouletou obchodní školu ve Vysokém Mýtě. Poté nastoupila do nákladní pokladny v Ústí nad Orlicí, po roce přešla do osobní pokladny a v červenci 1945 do osobní pokladny v Brandýse nad Orlicí, kde obsluhovala také telegraf. Zde se seznámila s budoucím manželem, výpravčím Josefem Haláskem (1922–1990). V roce 1949 se vzali a brzy po sobě se jim narodily tři děti: dvě dcery a syn. V roce 1955 odešla pamětnice do zaměstnání – vařit do mateřské školy v Chocni – syna zatím hlídala babička. Zde pracovala dva roky.

V roce 1960 se mladá rodina Haláskových přestěhovala do Chocně. Naděžda nastoupila do pionýrského domu a pak do školy jako skupinová vedoucí pionýrské organizace. „Měla jsem na starosti víc než deset pionýrských oddílů, proškolovat oddílové vedoucí, předsedy oddílů a přidělovat úkoly.“ Po čtyřleté přestávce, kdy tuto pozici na školách zrušili a kdy Naděžda jezdila jako průvodčí na dráze, nastoupila zpět na školu Komenského do Chocně. Aby mohla učit, udělala si krátké školení a šest hodin týdně vyučovala po dvou hodinách výtvarnou, hudební a tělesnou výchovu. 

Přitom jezdila do Ústí nad Orlicí na okresní výbor SSM, kde byla okresní rada Pionýrské organizace. Tam dostávala plány práce a pokyny k práci s dětmi. Pamětnice pak tyto informace předávala vedoucím oddílů. Připravovali se na různé akce, jako průvod na 1. máje, na politická výročí (VŘSR, osvobození), k nimž pořádali besedy nebo stáli čestnou stráž, sbírali léčivé rostliny a druhotné suroviny. „O prázdninách jsme jezdili s dětmi na letní tábory a k tomu jsme všechno museli znát, tak nás proškolovali v účetnictví a administrativě. Mívali jsme až padesát dětí.“

Pionýrská organizace Socialistického svazu mládeže (PO SSM) byla masovou volnočasovou organizací pro děti a mládež od 6 do 15 let. Řízena byla vládnoucí Komunistickou stranou Československa, vznikla v roce 1949 a v roce 1970 byla reorganizována. Výchovný systém PO SSM vycházel z jednotné výchovy dětí a mládeže v duchu marxismu-leninismu. Pionýři byli vychováváni k socialistickému vlastenectví a k úctě k Sovětskému svazu, podle jehož vzoru (Komsomol a jeho PO) se československá pionýrská organizace vyvíjela. Činnost PO SSM byla provázána se školou.

Ačkoli se jednalo o organizaci, která směřovala do svazácké a posléze komunistické budoucnosti, jak rádi zdůrazňovali různí političtí představitelé na svazáckých či stranických schůzích a jak se prezentovala v tisku, ve skutečnosti vždy záleželo na člověku, který děti vedl. Na povahových a morálních kvalitách konkrétního vedoucího záviselo, zda a nakolik byly děti vystaveny politické indoktrinaci, anebo jen pod zástěrkou pionýrské organizace dělaly zájmovou činnost. V okresním tisku Jiskra Orlicka byla vyzdvihována pionýrská brigádnická výpomoc na úpravách okolí měst a vesnic, obvykle u příležitosti politického výročí, sběr druhotných surovin, zájezdy k vojákům do sovětské posádky, hlídky u hrobů sovětských partyzánů, slavnostní sliby, účast na pionýrských aktivech atd.

V praxi děti často bez významnějšího politického podtextu chodily do sportovních, výtvarných nebo přírodovědných kroužků, hrály divadlo, jezdily pod stan či na vodu. Vždy záleželo na konkrétním člověku, jak prokličkuje mezi tlakem z vyšších míst a tím, co chce skutečně s dětmi dělat a předat jim. Politika však v pionýrské organizaci přítomna byla. Na rozdíl od skautské organizace, která při výchově mládeže kladla důraz na obecné zásady humanismu, demokracie, svobody a morální kvality člověka.

Pionýrská organizace zaznamenala rozkvět hned po reorganizaci v sedmdesátých letech. Podle Jiskry Orlicka bylo evidováno v okrese Ústí nad Orlicí:

V roce 1970 – 1129 pionýrů v 57 oddílech.

V roce 1971 – 2120 pionýrů ve 124 oddílech.

V roce 1972 – 4860 pionýrů v 272 oddílech.

Od roku 1973 do roku 1975 se organizovanost dětí v pionýrské organizaci zvýšila téměř o dalších 30 procent.

Turistika na celý život

V Chocni ve škole se Naděžda spřátelila s jednou kolegyní z učitelského sboru a společně začaly dělat pod hlavičkou Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV) turistiku. Byla členkou Klubu českých turistů, vedla děti v turistickém oddíle, běhala orientační závody. Plánovala různě náročné pěší a cyklistické trasy pro děti i dospělé, pokaždé jinam. Jezdilo se na běžných jízdních kolech, většinou bez přehazovačky. I pamětnice měla kolo Favorit bez přehazovačky, brašny si šila sama z tuhého plátna.

V turistickém oddíle TJ Spartak Choceň byla od roku 1961 do roku 1982. S dětmi dělala pochody „100 jarních kilometrů“ nebo „Poznej svůj okres“. Jezdila s nimi na Šumavu, na jižní Moravu nebo na Slovensko, nocovala ve stanových základnách v Tatrách, odkud společně podnikali pěší túry. Naděžda sama pak dělala výkonnostní turistiku – zápočtové cesty, ke kterým vedla obsáhlý dokumentační materiál – popis trasy a průběhu cesty, seznam účastníků, mapy, fotografie, evidence kilometrů atd. Po splnění předepsaného rozsahu tras obdržela v roce 1971 od Ústředního výboru ČSTV čestný titul Mistr turistiky za vynikající úroveň v provádění turistiky.

Některé z cyklistických výletů, které pamětnice absolvovala:

1.–23. července 1967, NDR, 53 dospělých lidí, celkem ujeli 1604 km.

16.–25. června 1972, České středohoří, tři lidé ujeli 629 km.

4.–22. srpna 1975, Rumunsko, pět osob: p. Halásková, Doležal, Šindlar, Vích, Svatoš, ujeli 1241 km.

3.–8. července 1978, Českomoravskou vysočinou s dětmi, celková délka trasy 265 km.

1.–7. července 1979, Českomoravskou vysočinou s dětmi, celková délka trasy 306 km.

7.–16. srpna 1982, Českomoravskou vysočinou s osmi dětmi.

Naděžda Halásková se vedle turistiky bavila i ručními pracemi, šila, spravovala, pletla a také pekla a vařila. Hleděla si svého, jak říká, a do ničeho se nehrnula. V SSM ani jiné organizaci nebyla, pouze ve Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP) v Brandýse. Vzpomíná, že připravovali program k různým výročím, dělali besedy, chodili po vesnici a hráli na kytaru. „Zpívali jsme častušky, ale většinou české národní písně, hráli jsme humorné scénky… prostě aby se lidi bavili.“

Do důchodu odešla v roce 1981, v době natáčení rozhovoru žila pamětnice v Domě pokojného stáří sv. Kryštofa v Ústí nad Orlicí. Na stěně jejího bytu visí vlastnoručně vyrobené obrázky z vylisovaných květin. V krabici u stolu je narovnáno třicet právě upletených panáčků a dvacet pletených šatiček na panenky, každé jiné. „To dělám pro dceru, ona pracuje někde s dětmi, tak to potřebuje… Já jsem se nikdy v životě nenudila a nenudím se ani teď.“