Nikdy už nebylo hůř než za nacismu, kdy popravili tatínka
Ludmila Hájková, rozená Mráčková, se narodila 13. dubna 1929 v Praze do rodiny železničáře Viléma Mráčka a jeho ženy Ludmily. Žili v dělnické čtvrti v Holešovicích, otec pracoval jako hradlař na nádraží v Praze-Bubnech. Před obsazením republiky nacisty se Vilém zapojil do polovojenské skupiny záložních vojáků Branného sboru čs. motoristů, který se připravoval na případný protinacistický odboj. V roce 1939 začal spolupracovat s odbojovou skupinou Obrana národa. Měl na starosti distribuci protinacistického časopisu V boj. Ludmile bylo deset let, když časopisy roznášela pod kabátem rodinám po Holešovicích. V září 1940 Viléma Mráčka zatklo gestapo. Dva roky ho věznili a mučili a 5. listopadu 1942 ho v Berlíně popravili. Ludmila v té době chodila na gymnázium, ale jako dcera nepřítele Říše z něj ve čtrnácti letech musela odejít. Dostala pracovní příkaz jako totálně nasazená do Němci spravovaného ČKD ve Vysočanech (za války přejmenovaného na Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG). Pracovala zde jako dělnice u strojů, uklízečka a svačinářka až do konce války. V březnu 1945 zažila americký nálet na Vysočany, který poškodil i závody ČKD. V době Pražského povstání pomáhala v Červeném kříži ošetřovat raněné. Po válce se na gymnázium nevrátila, ale nastoupila na obchodní akademii v Karlíně a poté pokračovala ve studiích na Vysoké škole ekonomické. Vyznávala levicové názory a vstoupila do Komunistické strany Československa. Po okupaci roku 1968 byla ze strany vyškrtnuta pro nesouhlas s Invazí vojsk Varšavské smlouvy a tím skončilo její zaměstnání v podniku zahraničního obchodu. Pracovala jako obchodní referentka v Centrotexu a poté na Národním výboru hlavního města Prahy v ekonomickém odboru.