Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Hájek (* 1960)

• narodil se 14. května 1960 v Praze

• v roce 1964 se s rodiči přestěhovali do Jablonce nad Nisou

• v roce 1968 otec odmítl invazi vojsk Varšavské smlouvy

• absolvoval Fakultu stavební ČVUT v Praze

• v letech 1984–2000 působil v libereckém divadle

• vyučoval v hudebních školách v Jablonci a v Tanvaldě

• v listopadu 1989 se zapojil do revolučního dění

• převážel informační letáky, studenty a herce

• v jejich jabloneckém bytě vzniklo Občanské fórum

• od roku 2000 pracoval pro Strojírenský zkušební ústav v Jablonci nad Nisou

• v době natáčení (2024) žil v Jablonci nad Nisou

Jakmile se Petr Hájek dozvěděl o brutálním zásahu proti studentům na Národní třídě 17. listopadu, rozhodl se okamžitě aktivně zapojit do revolučního dění. Podílel se na distribuci tiskovin, svým autem vozil studenty i herce na besedy s veřejností a přímo v jeho bytě vzniklo Občanské fórum. Během napjatých dní se mu dokonce podařilo společně s kamarádem vniknout na jabloneckou radnici, vylézt nahoru na věž a navzdory silné průtrži ji omotat obří československou vlajkou.

Němce pověsili hlavou dolů a zapálili pod ním oheň

Petr Hájek se narodil 14. května 1960 v Praze, kde bydlel s rodiči a bratrem až do roku 1964, kdy byl otec v rámci zaměstnání v Podniku zahraničního obchodu Jablonex přeložen do centrály v Jablonci nad Nisou a jeho rodina ho následovala na sever Čech. Pamětník tak trávil své dětství zvláště v přírodě a na horách. S rodinou často chodili na výlety a zamilovali si okolí jablonecké přehrady.

Protože se oba rodiče Petra Hájka narodili v roce 1937, zažili druhou světovou válku. Synovi občas vyprávěli o různých událostech. Dozvěděl se tak například, že jeho dědeček za války pracoval v nuselské továrně, kde se vyráběly budíky do vojenských letadel. Čeští dělníci včetně dědečka občas prováděli různé sabotáže pomocí magnetu, čímž dokázali vyřadit celou výrobní sérii.

“Z vyprávění vím, že dědu jednou chytili a šíleně jej zmlátili. Kamarádi jej donesli domů, byl úplně bez sebe. Táta pak vzpomínal, jak na konci války viděl Němce, visícího na pouliční lampě hlavou dolů, a Čechy, kteří pod ním pálili oheň. Doslova jej pekli, měl na sobě prý nějakou ceduli. V důsledku toho jsem měl strašně dlouho děsivé černobílé sny, pořád se mi zdálo o válce a o tom, jak mě pronásledují Němci v přilbách,” popisuje pamětník.

Táta měl jako ultrapravičácký živel problém sehnat práci

Jako osmiletý chlapec zažil Petr Hájek také vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, která přijela do Československa potlačit údajnou kontrarevoluci. V dětském věku tomu sice moc nerozuměl, ale velmi dobře vnímal negativní emoce dospělých. Viděl, jak babička i její sestra v kuchyni brečí, že je válka, a pak s nimi šel do města, aby zkusili sehnat nějaké zásoby. Před obchodem se tísnily davy lidí, a aby nedošlo k rabování, zadním vchodem se vydávaly základní potraviny. Na náměstí před radnicí se pak podepisovaly různé petice a prodávaly se české vlaječky z korálků.

Petici proti okupaci mezitím v Jablonexu podepsal i otec pamětníka a rozjel se i do Liberce, kde byla 21. srpna situace kritická. Stal se svědkem dění na náměstí a viděl, jak sovětský tank narazil do podloubí. Někdo jej však vyfotil, z čehož měl později velké nepříjemnosti. “Ta fotka se dostala do Jablonexu a na jejím základě tátu vyhodili z práce i ze strany. Byl označen za ultrapravičácký živel a dokonce mu nabízeli emigraci, což odmítl. Nemohl pak strašně dlouho sehnat práci. Přiživoval se jako pomocný dělník, pomáhal v Liberci na nádraží vykládat vagony nebo pracoval v různých JZD,” vzpomíná.

Protože měl otec pamětníka obchodního ducha, podařilo se mu nakonec vypracovat na obchodního zástupce v jednom JZD nedaleko Jablonce nad Nisou. V rámci podniku začal také organizovat různé výlety do zemí východního bloku nebo tábory pro děti.

Na gymnázium jsem se dostal jen díky přímluvě profesorů

S politickými problémy otce však souviselo, že měl Petr Hájek problém dostat se na dobrou střední školu. Za to, že se z osmé třídy dostal na gymnázium, vděčil zřejmě přímluvě několika profesorů, se kterými se otec znal z pěveckého sboru Janáček.

Podobně jako otec se i pamětník ve volném čase hojně věnoval hudbě. Odmalička chodil do hudební školy na housle i zpěv a samozřejmě cvičil i doma. Kromě toho dělal na střední škole v rámci střediska vrcholového sportu atletiku, dokonce se jako junior stal mistrem republiky v běhu na 400 metrů.

Po maturitě v roce 1978 bylo jeho snem studovat hudbu na konzervatoři. Věděl ale, že by měl problém se na školu dostat, a proto nakonec zvolil Fakultu stavební ČVUT v Praze.

Bránili jsme národ se smyčcem a houslemi v ruce

Během studia na vysoké škole Petr Hájek dál závodil za atletický oddíl Liaz Jablonec, večery pak věnoval muzice. Hrál ve dvou komorních orchestrech na poloprofesionální bázi a s přáteli založili swingovou kapelu Blue Grass Band, kterou později museli kvůli politické korektnosti přejmenovat na Modrotisk. Texty písní samozřejmě podléhaly kontrole. Větší problémy ale nikdy neměli, protože většina písní byla hlavně o lásce. Pod záštitou Socialistického svazu mládeže se zúčastnili i několika soutěží a festivalů.

Dva roky také chodil každou středu na tak zvanou Vojenskou katedru se specializací na ženijní činnost, zakončenou pětitýdenním vojenským soustředěním. Jako pro umělce by však pro Petra Hájka bylo nepříjemné strávit tolik času bez nástroje, a proto dělal všechno pro to, aby se standardnímu cvičení vyhnul a dostal se do Armádního uměleckého souboru. To se mu díky pevné vůli a pravidelnému cvičení podařilo a během vojenské služby se profesně velmi zdokonalil.

“Rázem jsem se ocitl mezi nejlepšími umělci z republiky. Byl to profesionální umělecký soubor, kde byl symfonický orchestr, pěvecký sbor, balet, taneční kapela nebo herecká složka. Svoji vlastní četu měli dokonce i akademičtí malíři. S vojnou to nemělo v podstatě nic společného. Bránili jsme národ se smyčcem a houslemi v ruce,” dodává se smíchem.

I stěny v divadle měly uši, herci se báli mluvit o politice

Protože už během studií pamětník věděl, že se místo stavařiny chce věnovat raději hudbě, hned po získání inženýrského diplomu se v roce 1984 přihlásil na konkurz do libereckého divadla. Brzy poté se dostal i na brněnskou konzervatoř, kde jej rovnou přijali do druhého ročníku. Kromě toho vyučoval na hudební škole v Jablonci nad Nisou a v Tanvaldu, či příležitostně jezdil hrát do východního Německa v rámci doprovodného orchestru. Jak sám dodává, neměl kvůli pracovním i rodinným závazkům příliš možností zajímat se před listopadem 1989 více o politiku.

“Po představení jsem mezi herce moc nechodil. Od roku 1986 jsem byl ženatý a pospíchal jsem domů. Navíc se v divadle každý bál pustit hubu na špacír. I stěny tam měly uši. Maximálně jsme doma poslouchali Hlas Ameriky,” vzpomíná Petr Hájek.

V listopadu 1989 se mi totálně změnil život

Do víru událostí se dostal až po 17. listopadu 1989, kdy se v divadle okamžitě a bez rozmyslu zapojil do práce nově vzniklého revolučního výboru. “Najednou se ve mně něco zlomilo,“ vzpomíná. „Říkal jsem si, že táta proti nim bojoval a s bráchou jsme se nedostali na školy, které jsme chtěli. Měl jsem malou dceru a chtěl jsem něco udělat.”

Okamžitě také sedl se dvěma kolegy do auta a jeli na Václavské náměstí, kde se nacházelo improvizované centrum, poskytující informace a tiskoviny. Na měsíc se mu pak zcela změnil život a nedělal nic jiného, než že pendloval mezi Jabloncem nad Nisou, Libercem, Prahou či Brnem a vozil letáky nebo revoluční bulletin Informační servis. Později se informační centrum přesunulo do galerie Mánes.

Při distribuci tiskovin využíval mimo jiné zkušeností a kontaktů z doby, kdy brigádně dělal poštovního doručovatele. Informační servis se později přejmenoval na Týdeník Respekt a popisoval nejen aktuální dění, ale i nepravosti, které postupně vycházely najevo.

 “Fungovali jsme jako kameloti. Nabízeli jsme ‚Respekt‘ za pár drobných a byli jsme opravdu hrdinové, protože lidé nám hlásili, že jdou policajti. Tak jsme vždycky někam zapadli. Nezvažovali jsme riziko, jednali jsme přirozeně,” popisuje listopadové dny pamětník.

V našem bytě vzniklo Občanské fórum

Kromě distribuce tiskovin vozil Petr Hájek i umělce nebo studenty na besedy s občany do divadel v Jablonci nad Nisou a v Liberci. Jak vzpomíná, jezdilo se hlavně v noci a v listopadu 1989 téměř nespal. Když při řízení cítil, že se o něj pokouší mikrospánek, okamžitě zastavil a začal běhat kolem auta, aby se probral. Vyčerpanost byla velká a měl strach, aby nezpůsobil vážnou nehodu.

Do listopadového dění se aktivně zapojila i pamětníkova manželka Libuše a přímo v jejich bytě dokonce vzniklo Občanské fórum. “Jednoho večera, kdy jsem se těšil, že se konečně vyspím, k nám moje žena přivedla pro mě tehdy úplně neznámé lidi. Jednou se tam objevil i člověk, o kterém jsme všichni věděli, že je u Státní bezpečnosti, a ten nám nabízel, že bude všechno zapisovat na stroji, abychom měli nějakou dokumentaci. Samozřejmě jsme jej vyhnali,” dodává.

K Občanskému fóru se později přidalo více lidí a sdružení se z kapacitních důvodů přesunulo do jabloneckého divadla. Na shromážděních často promlouvala žena pamětníka Libuše Hájková a manželé s sebou brávali i svoji roční dceru, jejíž první věta byla ‘Nemám ráda komunisty’. Společně také jezdili na manifestace do Prahy, s nějakým rozháněním se ale dle pamětníka nesetkali.

V Jablonci nad Nisou vystoupil během listopadových dní také Václav Havel, se kterým za Občanské fórum jednala manželka pamětníka. Dokonce vedle sebe stáli a zpívali státní hymnu. Občas se ale mezi členy fóra vmísil strach. To když se například dozvěděli, že se údajně vyzbrojují Lidové milice a chystá se zásah.

Na věž radnice jsme připevnili obří trikoloru

Jednou se Petru Hájkovi a jeho kamarádovi Tomáši Marčíkovi podařil husarský kousek, když dokázali tajně proniknout na věž jablonecké radnice, vylézt nahoru a připevnit zde obří trikoloru, kterou ušily jejich manželky a která zde později visela asi dva měsíce. “Měli jsme s sebou horolezecké vybavení, vylezli jsme až úplně nahoru a trikolorou omotali celou věž radnice. Byla strašná vichřice, padaly kroupy, lítala voda, bylo to šílené a ta obří trikolora ušitá z prostěradel s námi hrozně cloumala,” vzpomíná.

Nadšení z listopadových dní však pamětníka do jisté míry opustilo poté, co se do Občanského fóra začali ve velkém hlásit lidé, o kterých se vědělo, že jsou zarytí komunisté a bývalí příslušníci Státní bezpečnosti. Tehdy Petr Hájek pochopil, že jeho místo v politice nebude, protože není schopen s takovými lidmi jednat. I když měl lukrativní nabídku odejít do Prahy od pozdějšího pracovníka ministerstva vnitra Viktora Parkana, rozhodl se zůstat v Jablonci a dál se věnovat hudbě. Vrátil se tak k výuce na základních uměleckých školách, ke studiu na konzervatoři a hraní v divadle. Politiku pak již sledoval jen zpovzdálí.

V roce 2000 odešel z libereckého divadla a přijal místo ve Strojírenském zkušebním ústavu v Jablonci nad Nisou, kde se podílel na vydávání certifikací na sportovní potřeby podle státních norem. Mimoto stále působil jako houslista na volné noze a hrál v několika kapelách různých žánrů. V době natáčení (2024) žil v Jablonci nad Nisou.