Ing. Petr Hájek

* 1960

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • “Ještě tedy si vzpomenu, což si tedy myslím, to je moje největší pýcha asi a to byl opravdu asi i hrdinský skutek, kdy holky nám, jsme byli všichni mladí, kluci holky, tak nám ty naše manželky nebo partnerky ušily - nevím, kdo s tím přišel - ušily trikoloru, obří trikolóru, která na výšku měřila asi tři metry a byla strašně dlouhá. A tak jsme tehdy s kamarádem, Tomáš Marčík se jmenoval, to si vzpomínám naprosto přesně, tak jsme vylezli v Jablonci na věž radnice. A to taky jsme museli nějakým zadním vchodem, samozřejmě to nebylo povolené. Měli jsme s sebou horolezecké vybavení, protože on byl aktivní horolezec, měli jsme s sebou nějaká lana, karabiny, nějaké smyčky. Vylezli jsme až úplně nahoru na ten ochoz nad hodiny, nebo pod hodiny, teď nevím, jak to tam je, a touhletou trikolorou jsme vlastně celou věž omotali. Připevnili jsme to tam, já jsem ho tedy jistil, protože na škole jsem... jsem horolezec, takže jsem věděl, jak se to dělá, to nebyl problém. A pamatuji si, že byla příšerná vichřice, že létaly nějaké kroupy, strašný vítr a voda, pršelo vodorovně a bylo to úplně šílené s tím velkým hadrem, že byl strašný, s tou trikolorou, to byl vlastně hadr z prostěradel ušitý, tak to tam s námi cloumalo a prostě jsme to tam takhle udělali a ta trikolora kolem radnice, ta tam byla měsíc, dva měsíce, strašně dlouho."

  • “Občanské fórum vzniklo u nás v kuchyni – měli jsme už jenom další pokoj, jenom takovou obývákovou ložnici – v jednom ze dvou pokojů vzniklo Občanské fórum – v Jablonci, a pak už se přesunulo do městského divadla, a to už bylo zase za pomoci libereckých kolegů, kteří… měl jsem i kontakty a pak už se na nás nabalilo víc dobře smýšlejících lidí v té době, kdy se otevřelo divadlo a tam už sedělo lidí víc. Na jevišti hovořili pražští herci a divadlo bylo neustále plné. Byla tam spousta lidí. Já jsem tedy nikdy neseděl ani na jevišti, ani jsem nebyl v hledišti, nic. Byl jsem buď někde za šálou, bokem od forbíny, nebo jsem koukal zezadu mezi diváky, protože jsem zase potřeboval jet do Prahy. Opravdu to bylo z mé strany hodně hektické, že jsem pořád takhle jezdil. Ale přesně si pamatuji – nedávno jsem, aniž bych věděl, že tady takhle budu hovořit – nedávno jsme si vzpomněli s jedním kamarádem na situaci, kdy tam seděli představitelé jabloneckého Občanského fóra na jevišti, plné hlediště lidí, a: kdo by chtěl ještě pracovat jako v nějakém tom výboru, nebo kdo by chtěl něco udělat? A to nebylo už úplně na začátku revolučních dní, to už bylo trošičku dál, dejme tomu o týden, čtrnáct dní pozadu. A teď jsme viděli, že jdou na jeviště po těch schůdkách, co jsou hozené takhle bokem vedle divadelní lóže, že tam chodili lidé, kteří byli zarytí komunisté. Věděli jsme, že to jsou estébáci, že to jsou hajzlíci, a už se tam hlásili. No, tak to jsem už tenkrát pochopil, že moje místo asi nebude v politice, že prostě nejsem schopen, a mám to dodneška, že nejsem schopen být politikem a hovořit nebo jednat s lidmi tohohle druhu, jak jsem před chvilkou říkal.”

  • “Nerozuměl jsem tomu, ale bylo u nás antikomunistické ovzduší. Táta na ně strašně nadával. Vždycky, když bylo mistrovství světa v ledním hokeji, když jsme hráli proti Rusákům, tak u nás byly velké fanouškovské večery. V ten osmašedesátý zrovna u nás byla sestra mojí babičky, to byla zase maminka matky, čili to byla moje prateta, sestra té babičky. A já jsem ráno přišel do kuchyně a obě dvě ty ženské, které zažily obě dvě války, jak první, tak druhou světovou válku, tak brečely, a že je válka. Já jsem jako osmiletý kluk vůbec nevěděl, co se děje a co to znamená. A šli jsme tedy do města. Jablonec měl to štěstí oproti Liberci, že tam ty okupační jednotky nedorazily. Nebyly tam žádné tanky, žádné obrněné transportéry, nestřílelo se tam, pokud já vím. No ale takže jsme šli do města právě po té Palackého třídě, jak jsem před chvilkou říkal, a nahoře na Horním náměstí, dneska na Horním náměstí, předtím to bylo Náměstí Rudé armády, a dodneška se říká na Ruďáku, takže jsme šli na ten Ruďák, tam byla samoobsluha, tam byly šílené fronty. A ty dvě staré dámy, i když ono jim bylo nějak, no, kolem těch sedmdesáti, tak měly zkušenosti z těch válek dvou předchozích, okamžitě si tam stouply do fronty a skutečně byl hlavní vchod u té prodejny zavřený a dávalo se zboží, okamžitě to byly nějaké příděly, mouka, máslo, chleba, ze zadních dveří. To jsem nepochopil, proč to takhle bylo, asi že by tam rabovali, nebo nevím, takže ten obchodník, tedy on to byl státní obchod, jestli to byl Pramen, já nevím. Takže to tam takhle korigovali. No a pak jsme šli, to bylo Horní náměstí, nebo-li ten Ruďák, a pak jsme šli na náměstí, které je prostřední, to bylo vlastně náměstí Míru. Tam tedy bylo velké srocení lidu, tam byli řečníci a podepisovaly se různé petice. A protože jsme město bižuterie, a byli jsme, tak prodejci bižuterie, korálkáři, začali okamžitě prodávat, to si pamatuji, vlaječky udělané z korálků. Rozdávaly se trikolory a právě tyhle korálkové vlaječky.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 08.10.2024

    (audio)
    délka: 01:35:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na věž radnice jsme připevnili obří trikoloru

Petr Hájek v roce 2024
Petr Hájek v roce 2024
zdroj: Post Bellum

Petr Hájek se narodil 14. května 1960 v Praze. Poté, co byl otec v rámci zaměstnání v podniku zahraničního obchodu Jablonex přeložen v roce 1964 do centrály v Jablonci nad Nisou, se na sever Čech odstěhovala celá rodina. V roce 1968 však otec pamětníka kvůli protisovětským postojům a nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy o lukrativní práci přišel. I přesto se jeho synu Petru Hájkovi podařilo nastoupit na gymnázium a po maturitě na stavební průmyslovou fakultu do Prahy. Během studií se aktivně věnoval atletice a hrál ve dvou komorních orchestrech. Po ukončení studií v roce 1984 úspěšně absolvoval konkurz a získal zaměstnání v libereckém divadle. Zde se také po 17. listopadu 1989 aktivně zapojil do revolučního dění, když fungoval jako spojka mezi Libercem, Prahou a Brnem, kde mezitím dokončoval hudební konzervatoř. Věnoval se hlavně distribuci tiskovin, vozil informační letáky, studenty či herce a fungoval jako příležitostný kamelot předchůdce týdeníku Respekt. V bytě Petra Hájka a jeho manželky Libuše rovněž vzniklo jablonecké Občanské fórum. Aktivní politice se nicméně pamětník věnovat nechtěl, protože mu vadilo, že se v ní stále angažují bývalí komunisté. Po uklidnění revolučního dění se tak opět vrátil ke svému běžnému životu, hraní v divadle a učení v hudebních školách v Jablonci nad Nisou a v Tanvaldě. V orchestru libereckého divadla byl činný až do roku 2000, kdy se rozhodl pro změnu zaměstnání a začal pro Strojírenský zkušební ústav v Jablonci nad Nisou testovat sportovní potřeby. V době natáčení (2024) žil v Jablonci nad Nisou, věnoval se stále svému povolání, byl aktivním hudebníkem a sportoval.