Ing. Petr Hájek

“Občanské fórum vzniklo u nás v kuchyni – měli jsme už jenom další pokoj, jenom takovou obývákovou ložnici – v jednom ze dvou pokojů vzniklo Občanské fórum – v Jablonci, a pak už se přesunulo do městského divadla, a to už bylo zase za pomoci libereckých kolegů, kteří… měl jsem i kontakty a pak už se na nás nabalilo víc dobře smýšlejících lidí v té době, kdy se otevřelo divadlo a tam už sedělo lidí víc. Na jevišti hovořili pražští herci a divadlo bylo neustále plné. Byla tam spousta lidí. Já jsem tedy nikdy neseděl ani na jevišti, ani jsem nebyl v hledišti, nic. Byl jsem buď někde za šálou, bokem od forbíny, nebo jsem koukal zezadu mezi diváky, protože jsem zase potřeboval jet do Prahy. Opravdu to bylo z mé strany hodně hektické, že jsem pořád takhle jezdil. Ale přesně si pamatuji – nedávno jsem, aniž bych věděl, že tady takhle budu hovořit – nedávno jsme si vzpomněli s jedním kamarádem na situaci, kdy tam seděli představitelé jabloneckého Občanského fóra na jevišti, plné hlediště lidí, a: kdo by chtěl ještě pracovat jako v nějakém tom výboru, nebo kdo by chtěl něco udělat? A to nebylo už úplně na začátku revolučních dní, to už bylo trošičku dál, dejme tomu o týden, čtrnáct dní pozadu. A teď jsme viděli, že jdou na jeviště po těch schůdkách, co jsou hozené takhle bokem vedle divadelní lóže, že tam chodili lidé, kteří byli zarytí komunisté. Věděli jsme, že to jsou estébáci, že to jsou hajzlíci, a už se tam hlásili. No, tak to jsem už tenkrát pochopil, že moje místo asi nebude v politice, že prostě nejsem schopen, a mám to dodneška, že nejsem schopen být politikem a hovořit nebo jednat s lidmi tohohle druhu, jak jsem před chvilkou říkal.”

“Nerozuměl jsem tomu, ale bylo u nás antikomunistické ovzduší. Táta na ně strašně nadával. Vždycky, když bylo mistrovství světa v ledním hokeji, když jsme hráli proti Rusákům, tak u nás byly velké fanouškovské večery. V ten osmašedesátý zrovna u nás byla sestra mojí babičky, to byla zase maminka matky, čili to byla moje prateta, sestra té babičky. A já jsem ráno přišel do kuchyně a obě dvě ty ženské, které zažily obě dvě války, jak první, tak druhou světovou válku, tak brečely, a že je válka. Já jsem jako osmiletý kluk vůbec nevěděl, co se děje a co to znamená. A šli jsme tedy do města. Jablonec měl to štěstí oproti Liberci, že tam ty okupační jednotky nedorazily. Nebyly tam žádné tanky, žádné obrněné transportéry, nestřílelo se tam, pokud já vím. No ale takže jsme šli do města právě po té Palackého třídě, jak jsem před chvilkou říkal, a nahoře na Horním náměstí, dneska na Horním náměstí, předtím to bylo Náměstí Rudé armády, a dodneška se říká na Ruďáku, takže jsme šli na ten Ruďák, tam byla samoobsluha, tam byly šílené fronty. A ty dvě staré dámy, i když ono jim bylo nějak, no, kolem těch sedmdesáti, tak měly zkušenosti z těch válek dvou předchozích, okamžitě si tam stouply do fronty a skutečně byl hlavní vchod u té prodejny zavřený a dávalo se zboží, okamžitě to byly nějaké příděly, mouka, máslo, chleba, ze zadních dveří. To jsem nepochopil, proč to takhle bylo, asi že by tam rabovali, nebo nevím, takže ten obchodník, tedy on to byl státní obchod, jestli to byl Pramen, já nevím. Takže to tam takhle korigovali. No a pak jsme šli, to bylo Horní náměstí, nebo-li ten Ruďák, a pak jsme šli na náměstí, které je prostřední, to bylo vlastně náměstí Míru. Tam tedy bylo velké srocení lidu, tam byli řečníci a podepisovaly se různé petice. A protože jsme město bižuterie, a byli jsme, tak prodejci bižuterie, korálkáři, začali okamžitě prodávat, to si pamatuji, vlaječky udělané z korálků. Rozdávaly se trikolory a právě tyhle korálkové vlaječky.”