Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumír Hájek (* 1920)

• narozen 23. 6. 1920 v Brně-Židenicích

• po obsazení Československa v březnu 1939 uprchl s kamarády do Polska

• v Polsku několik týdnů vězněni, poté zůstali v Katovicích až do německé invaze

• po vypuknutí války uprchli na východ, ukrývali se mezi volyňskými Čechy v obci Ulbarov

• z Volyně odešel dále do Sovětského svazu, v Rostově na Donu a Taganrogu pracoval až do roku 1941

• po napadení SSSR Německem vstoupil do Rudé armády

• nedaleko Kyjeva upadl do německého zajetí

• vězněn v německém zajateckém táboře Dárnice u Kyjeva, kde po propuštění musel zůstat jako tlumočník

• na konci roku 1944 návrat do Brna

• svědkem osvobození Brna v květnu 1945

„Kolikrát když na to vzpomínám, tak si říkám, hochu, tys měl víc štěstí než rozumu. A toho se držím. Být rozumný je jedna věc, ale mít štěstí, to je daleko víc. Protože jenom díky tomu, že jsem měl víc štěstí než rozumu, jsem se dostal z různých šlamastyk a všelijakých situací.“

Bohumír Hájek se narodil 23. června 1920 v dělnické rodině v Židenicích, které byly tehdy teprve čerstvě součástí Brna. Češi a Němci tu před válkou žili v souladu a bez konfliktů. Přátelili se mezi sebou, ženili a vdávali. Sám Bohumír ještě pamatuje večer u Jedovnického rybníka, kdy se česká a německá mládež společně sešly u ohně, zpívaly se písničky a hrálo na kytaru. Situace se ale na konci 30. let vyhrotila. „To až potom začali ti Němci blbnout, začali nosit bílé punčochy a děvčata dirndl. To když jsme nějakého toho kluka lapli, tak jsme mu ty ponožky sundali. Ale později už jsme se taky báli. Já jsem třeba chodil pěšky na Staré Brno, do gymnázia na Poříčí, a chodíval jsem kolem německé školy. Později jsem ji radši obcházel.“

Když byla v září 1938 vyhlášena všeobecná mobilizace, narukoval do armády i Bohumírův otec a odjel bránit pohraniční opevnění. Po návratu vzpomínal na sabotáže odvedených vojáků německého původu.

Bojové poblouznění tří kamarádů

V den okupace 15. března 1939 byl Bohumír právě v centru Brna. S obavami sledoval průjezd německé armády Masarykovou ulicí, náměstím Svobody až k brněnské radnici. Ve svých devatenácti letech už věděl, že zemi nečeká nic dobrého, a tak se spolu s dvěma kamarády rozhodli, že nezůstanou sedět s rukama založenýma v klíně. „Já, bratranec Josef Spáčil a kamarád ze školy Jara Berger jsme seděli na lavičce a najednou přišla řeč na to, že bychom měli jít do zahraničí. Tenkrát už panovala taková atmosféra. Vojáci a důstojníci utíkali za hranice, tradovalo se, že generál Lev Prchala se svým plukem odešel do Rumunska, a my jsme mluvili o tom, že bychom jako vlastenci měli jít taky do zahraničí. Dohodli jsme se, že opustíme republiku. Měli jsme představu, že pojedeme do Anglie nebo do Francie, protože bylo obecně známé, že se tam formují jednotky. Bylo to poblouznění.“ Bohumír napsal matce dopis, že jede pracovat do Německa, sbalil nejnutnější věci a 20. dubna 1939 s oběma kamarády vyrazili vlakem do Hodonína.

Rozhodli se přejít na Slovensko a odtud pokračovat na jih. Po setmění na hodonínském nádraží tajně naskočili do prvního vlaku a přejeli na území tehdejšího Slovenského státu. Než vlak dojel na nádraží v Holiči, z vagonu vyskočili a pěšky se vydali do Bratislavy. Od samého začátku se projevovalo, že útěk není připravený, že je to spíše klukovské dobrodružství a projev vzdoru než promyšlený krok k obraně vlasti. Kluci vlastně netušili, kam by měli jít ani co tam chtějí dělat. Spontánně se rozhodovali podle aktuální situace. V Bratislavě například upustili od původního záměru a místo na jih si koupili jízdenku do Žiliny a pěšky pokračovali na sever do Polska. Těsně před hranicemi, v blízkosti Čadce, je zastavila četnická hlídka. Přiznali se k úmyslu odejít za hranice, a hlídka je proto odvedla na stanici. Místo trestu jim však velitel poradil, kudy hranice bezpečně přejít, a dokonce jim dal jednoho strážného jako doprovod. Měli štěstí, velitel četnické stanice byl totiž Čech.

Když se dostali asi dvacet kilometrů do polského vnitrozemí, zhoršilo se počasí, začalo pršet a dostavil se také pocit vyčerpání a hladu. Bohumír tehdy rozhodl, že nejrozumnější v této situaci bude dojít do vesnice a požádat místní lidi o pomoc. V jednom statku jim opravdu dali najíst a nechali je odpočinout, sedlák ale informoval starostu a ten kluky nahlásil na policejní stanici. A tak skončili v místní věznici. „Tam se nic nedělo, byli jsme zavření, tři týdny jsme tam živořili a nikdo s námi nic nedělal. Když pak přišla kontrola, tak jsem se přihlásil, že jsem tady zavřený, že nevím proč a že jsem nic neudělal. Na druhý den přišel bachař a zavedl nás k soudu. Odsoudili nás za nelegální přechod hranice, ale protože jsme si to už mezitím odseděli, tak jsme hned byli volní.“

Hrdinové s lopatou místo pušky

Policisté posadili tři mladé Čechy na vlak a v městečku Milówka je předali polským pohraničníkům. Ale zase se na ně usmálo štěstí. „Jara měl letecké hodinky, které svítily, a to byla tenkrát velká vymoženost. Jednomu důstojníkovi pohraniční stráže se ty hodinky strašně líbily a chtěl je koupit. Řekl jsem Jarovi, ať mu je prodá s podmínkou, že nás nepředá německým pohraničníkům. Domluveno, Jara prodal hodinky asi za sto dvacet zlotých a my jsme se vyhnuli kontrole.“ Díky Josefovým kontaktům s vězněnými pašeráky navíc získali lístky na vlak a celá trojice vyrazila do Katovic.

Ale co dál? V jedné z katovických hospod jim chlapi poradili, že by bylo dobré přihlásit se na anglickém nebo francouzském konzulátu. Bohumír a jeho přátelé se rozhodli pro anglický a hned následující den se zapsali. Jejich pobyt v Polsku byl náhle legální. „Dozvěděli jsme se, že v Katovicích existuje organizace, která soustřeďuje emigranty. Sídlila v bývalé fabrice na kola. První noc jsme se tam šli vyspat a už jsme tam zůstali. Bylo nás tam asi tisíc uprchlíků. Židé, vojáci, Češi, interbrigadisté ze Španělska, směs lidí, kteří všichni utíkali před Němci.“ Dva transporty do Anglie odjely, ale Bohumír s přáteli stále zůstával na místě. Napadlo je změnit směr do Francie, ale tam by museli nejprve vstoupit do cizinecké legie, a tak od myšlenky upustili. Zvažovali i útěk do Švédska, i ten si však rozmysleli. V Katovicích dál čekali na transport, když náhle přišlo 1. září 1939 a Polsko bylo napadeno Německem. „K něčemu se schylovalo už předtím,“ vzpomíná pamětník. „V srpnu jsme chodívali kopat zákopy na okraj města. S lopatou na zádech jsme pochodovali ulicemi, zpívali jsme si české písničky a Poláci nás tenkrát obdivovali. Byli jsme hrdinové, ale s lopatou, ne s puškou.“ Hned 1. září bylo rozhodnuto, že všichni emigranti musejí být evakuováni dál na východ.

Z Katovic tedy postupovali pěšky na východ. Bylo to vyčerpávající. Bohumír později spočítal, že při útěku museli denně ujít asi padesát kilometrů. Cestou zasáhla přátele tragická událost: „Když jsme přecházeli přes Vislu, začalo bombardování a při něm zahynul Jara. To byla první oběť z našeho trojlístku.“

Mezi krajany na Volyni

Došli s bratrancem Josefem až na Volyň, kde se ukryli mezi volyňskými Čechy v obci Ulbarov. Na Volyň má Bohumír jen dobré vzpomínky. „Byli jsme ubytovaní u českého sedláka Vacka v Ulbarově. Potkali jsme tam jednoho člověka z Ostravy, byl od divadla a zorganizoval tam ochotnický soubor. Hráli jsme Vdavky Nanynky Kulichové nebo něco takového. Já jako muzikant jsem hrál v orchestru. A jezdili jsme po tamních českých dědinách, asi tři zájezdy jsme absolvovali. Na Volyni se ale nic nedělo, a tak jsme se po nějaké době rozhodli, že pojedeme dál do Ruska.“

Dvojice měla v plánu odjet do Rostova na Donu. Ve městě Sarny se ale rozdělili. „Bratranec Jožka byl automechanik a v Sarnech opravoval polské kořistní vozy, které Rudá armáda zabrala. Byl zaměstnaný a tím prvním transportem nejel. Chtěl jet tím druhým, že se potom setkáme. Ale už jsme se nesetkali. Já jsem jel do Rostova a on jel později do Stalingradu.“ Původní skupinka se tady definitivně rozpadla. Bohumír se spolu s dalšími uprchlíky vydal do více než sto kilometrů vzdáleného sovchozu. První dny tu pro ně žádnou práci neměli. Bylo o ně postaráno, učili se rusky, hráli fotbal, ale pracovat nechodili. Bohumír se spřátelil s dalšími Čechy, kteří se v sovchozu ocitli. „Byl tam můj vrstevník Jirka Mráček, Žid z Králova Pole, Bedřich Steinhardt, baťovák Karel Schreter nebo Žid z Prahy Willi Klein, šikovný kluk, na kterého tam letěla manželka politruka.“ Po téměř dvouměsíční aklimatizaci začal Bohumír pracovat v autodílně.

Mladí lidé zvyklí na městský život si ale v sovchozu nemohli zvyknout a postupně jim tu začalo být těsno. Rozhodli se tajně utéct do Taganrogu, stotisícového průmyslového města ležícího jen několik desítek kilometrů od Rostova. Začali pracovat ve fabrice vyrábějící potrubí a Bohumír později přešel za lepším výdělkem k vysokým pecím, kde tavil ocel.

Břitvu za chleba

Těžko říct, jak dlouho by u vysokých pecí zůstal, kdyby nepřišel 22. červen 1941, den, kdy Německo napadlo Sovětský svaz. „Za čtrnáct dní jsme se hlásili na vojenském komisariátu jako dobrovolníci do armády,“ vypráví Bohumír. „Jenomže co s námi? Zase lopatu, krumpáč a kopat tankové příkopy a zákopy. Flintu? Jedině že bys ji ukradl nějakému padlému vojákovi.“ Všichni dobrovolníci byli v Taganrogu naloženi na transport, který s nimi směřoval blíž k frontě, na území Ukrajiny. Dostali se však jen do města Něžin: „Přijeli jsme na nádraží, vyskočím z vagonu, abych si došel na záchod, ujdu pár kroků podél kolejí a najednou se dívám – tři letadla. Německé bombardéry začaly bombardovat nádraží. Stál tam vojenský vlak s dělostřeleckou municí a ty hilzny, když se to trhalo, to vydávalo takový strašný zvuk, to byla hrůza! To vstávaly hrůzou vlasy na hlavě!“

Po náletu byli všichni vojáci shromážděni a pokračovalo se v postupu. V nastalém zmatku se však ztratil Jirka Mráček, s nímž Bohumír od příchodu do sovchozu utvořil nerozlučnou dvojici. Oba kamarádi se už nikdy nesetkali. Vojáci se na určených místech zastavovali, kopali zákopy a postupovali stále na Kyjev, Borispol a dále směrem k Charkovu.

Jednoho večera bylo v okolí Bohumírovy jednotky rušno. Na horizontu byla vidět záře, hořely vesnice a nikdo nevěděl, co se děje. Tušili, že se dostali do obklíčení postupující německé armády. Večer se Bohumír s několika dalšími muži domluvil, že společně v noci utečou k partyzánům. Chtěli bojovat. Jenomže ostatní v noci odešli, a Bohumíra tam nechali. „Možná to bylo nakonec dobře, protože kdybych se tehdy dostal k partyzánům, už bych tady asi nebyl.“ Zbytek jednotky se chystal na cestu zpět do Kyjeva, kde se dalo schovat lépe než na venkově. Za vesnicí je však překvapila německá hlídka. Byli zadrženi a spolu s ostatními zajatci deportováni do tábora.

Při průchodu vesnicemi němečtí vojáci nutili zadržené vojáky běžet, aby eliminovali možnost spolupráce místních obyvatel se zajatci. „Tys musel běžet, nemohl ses zastavit. Já jsem měl perfektní břitvu. U plotu tam stál dědek, tak jsem si jako začal zavazovat boty, ukazoval jsem tu břitvu a že chci chleba. Hodil jsem mu ji, on to lapl a šel pryč. Pořád jsem si zavazoval boty, aby mě Němci neodehnali, a čekal jsem na ten chleba. Už jsem si říkal, že mě podvedl, že budu muset utíkat bez břitvy i bez chleba. Ale přišel, hodil mi takový malý bochánek, já lup ho za košilu a už jsem valil.“

První zastávkou na cestě do zajateckého tábora byl tzv. durchgangslager, jakási přestupní stanice, kde vězni přenocovali. Odtud si Bohumír odnesl také jednu z nejhorších vzpomínek své válečné anabáze. „Na nádvoří tam byly čtyři kuchyňské kotle a davy těch zajatců tam čekaly na jídlo. Nevím, jestli byli tak vyhladovělí, ale vznikl takový nápor na kuchyň, že když to viděli Němci, kteří za těmi kotli stáli se samopaly, tak začali do lidí střílet.“ Němci své zajatce nakonec dohnali až do zajateckého tábora v Dárnici nedaleko Kyjeva. Bohumír tehdy možná netušil, že v Dárnici byl zajatecký tábor už za první světové války a že zde nějakou dobu pobýval i jeho slavný krajan, spisovatel Jaroslav Hašek. Podmínky v lágru byly náročné i pro mladého a silného muže, jakým Bohumír byl. K jídlu dostávali polévku z nemyté řepy, s blátem usazeným na dně misky. Každý den ráno byl nástup, při němž dozorci vězně dělili do skupin a posílali na nejrůznější práce. Opravovaly se silnice, chodilo se na dřevo nebo na nádraží vykládali zboží. Smrt byla v lágru na denním pořádku, denně umíralo padesát až sto lidí. Nejen hladem, vyčerpáním nebo nemocí, ale i násilným způsobem. Nacisté se rozhodně se zajatci nemazlili.

Po několika měsících se Bohumír ocitl na pokraji svých sil a tušil, že jeho konec se nezadržitelně blíží. Až doposud v lágru před Němci tajil svůj český původ i perfektní znalost němčiny. Jednoho večera se však rozhodl jít s pravdou ven. „Večer byl apel, museli jsme se všichni postavit do řad a oni počítali, jestli jim někdo neutekl. A přitom vybírali různé specialisty a posílali je na práci do Německa. Tak jsem se taky přihlásil. Německy jsem hlásil ‚Ich bin aus Protektorat Böhmen und Mähren, ich bin kein Soldat, ich bin Civilist, Interniert,‘ že jako jsem internovaný civilista. Řekli mi, abych se postavil bokem, aby mě odvšivili, dostal jsem nový mundúr a ráno jsem se hlásil u vchodu do tábora.“

Od té chvíle začal Bohumír v táboře fungovat jako tlumočník. Dosud byli jako překladatelé využíváni internovaní Němci, kteří pocházeli z Povolží. Ti však neuměli číst latinku a jejich němčina měla silný slovanský akcent. Díky tomu se Bohumír brzy stal hlavním táborovým tlumočníkem a jeho situace se o něco zlepšila. Stále byl sice vězněm v zajateckém táboře, nemusel však už chodit na těžké práce. „A musím říct, že i mezi Němci, jací to byli bastardi, tak že i mezi nimi se našli takoví, co mi nosili jídlo z německé kuchyně. I když riskovali, že je zastřelí jako vlastizrádce.“ Bohumír se postupně spřátelil s několika nižšími důstojníky i s táborovým personálem. Díky častým pochůzkám mimo tábor, kdy jako tlumočník doprovázel představitele tábora, jej znali i strážní, a on tak mohl čas od času sám opustit tábor. Měl k tomu pádný důvod: nedaleko tábora žila Ukrajinka Sáša, která s Bohumírem později odešla do Československa a stala se jeho manželkou.

Dostal jsem glejt o propuštění, ale nesměl jsem se hnout

Když byl asi po třech letech propuštěn ze zajetí, Němci se jeho služeb jen tak vzdát nechtěli. „Dostal jsem glejt, že jsem propuštěn ze zajetí, ale že jsem nadále služebně zavázán jako tlumočník. Tak jsem dělal povinně tlumočníka, nedalo se nic dělat. Jestli jsem si chtěl uchovat život, tak jsem to musel dělat.“ Bohumírova tlumočnická služba však neměla příliš dlouhého trvání. V roce 1944 už Němci pomalu ustupovali a zajatecký tábor v Dárnici se brzy stěhoval na západ, do města Vinica. Tady byl Bohumír jako tlumočník přeložen do vojenského lazaretu. Staral se o party údržbářů a dělníků, překládal jim rozkazy a pracovní úkoly.

Pomalu už také začal uvažovat o návratu domů. Když se lazaret přestěhoval do Polska, poblíž města Krosno, získal plán na odchod domů reálné obrysy. Spolu se Sášou začali plánovat, jak se dostat do Brna. Aby sehnali peníze na vlak, potají prodávali na trhu látkové zatemnění lazaretních oken. Když našetřili dost peněz, odhodlal se Bohumír k drobné lsti: „Vydal jsem se za velitelem do kanceláře a povídám, že jsem si přišel pro propustku do Protektorátu. Samozřejmě mi odpověděl, že žádné propustky nedávají. Já mu na to říkám: ‚Pane Hauptmanne, ale vy jste mi to slíbil!‘ A to jsem ho nikdy předtím neviděl a on neviděl mě. Podíval se na mě tak podezíravě, nebyl si jistý, jestli to slíbil, nebo ne, pak se otočil na sekretářku a křikl: ‚Schreiben Sie auf!‘ Aby mi to napsala.“ S propustkou do Protektorátu tak sedli na první vlak, který je mohl dovézt do Brna, a vyrazili vstříc domovu.

Vůbec jim nevadilo, že jde o zvláštní vlak, který vezl německé důstojníky z Krakova do Říše. „Řekli jsme, že pojedeme, a hotovo. Sáše jsem zakázal mluvit, zašili jsme se do kupé a vyrazili.“ Nakonec se přes Ostravu dostali šťastně až do Brna. „Když jsme dorazili do Protektorátu, moje první myšlenka byla: ‚Panebože, já už neumím česky!‘ Nemluvil jsem česky několik let. Jenom jsem poslouchal, ale bál jsem se promluvit.“

Po návratu do Brna se Bohumír šťastně shledal s matkou, která se za jeho nepřítomnosti rozvedla a znovu vdala. Sloužila v domě ředitele brněnského závodu Flugmotorenwerke Ostmark GmbH Wien, Zweigwerk, kam se za ní Bohumír se Sášou načas nastěhovali. Válečné vřavě však neutekli ani v Brně. Vždyť na jižní Moravě se německé jednotky připravovaly na poslední ofenzivu, město a okolní podniky byly pravidelně pod palbou amerických i ruských bombardérů. I tehdy měl Bohumír štěstí, poslední válečné dny přečkal bez úhony, stejně jako jeho rodina. „Měl jsem štěstí. Mě bombardovali Němci, mě bombardovali Američané, mě bombardovali Rusové, a všechno jsem přežil.“