Bohumír Hájek

„Idealista. Věčný idealista. Seděli jsme tři: já, bratranec Pepa a kámoš ze školy Jara Berger. Seděli jsme na lavičce a najednou přišla řeč na to, že bychom měli jít do zahraničí. Tenkrát už panovala taková atmosféra, že vojáci utíkali za hranice. Tradovalo se, že generál Prchala na Podkarpatské Rusi odešel se svým plukem do Rumunska. No a my kluci že bychom měli jít taky do zahraničí. No vlastenci… Domluvili jsme se, že opustíme republiku a budeme se snažit v zahraničí. Tenkrát už bylo dost známé, že se formují legie u Prchaly nebo že se jezdí do Anglie a do Francie. Poblouznění těmito myšlenkami jsme se jednoho dne domluvili, že odjedeme.“

„Už jsem byl v takovém stavu, že jsem si říkal: ‚Když je konec, tak je konec.‘ Večer byl apel, museli jsme se všichni postavit do řad, počítali nás, aby věděli, že jim nikdo neutekl, a při tom apelu vybírali různé specialisty a posílali je na práci do Německa. Tak jsem se taky přihlásil. Večer jsem vystoupil z řady, byl tam lagerführer, nějaký hauptmann Kappe ze severního Německa, z Hamburku. Spustil na mě: ‚Was wollen Sie?‘ Já jsem se německy učil, tak jsem hlásil: ‚Ich bin aus Protektorat Böhmen und Mähren, ich bin kein Soldat, ich bin Zivilist, Interniert.‘ Že jsem tam internovaný jako civilista. On na mě koukal, takové pohádky jsem mu tam vykládal. ‚Stellen Sie sich ab!‘ Abych se jako postavil bokem. ‚Odvšivit, ráno nový hadry!‘“

„Přes dědinu jsme museli poklusem. Na cestě stáli vojáci, kolem byly zahrádky, kde bylo obyvatelstvo. A oni třeba občas něco hodili, kus chleba, kukuřici nebo bramboru. A tys musel běžet, nemohl ses zastavit. Já jsem měl perfektní břitvu, solingenku. A zase takový podvod. Já jsem si začal jako zavazovat boty u plotu, kde byl takový dědek. Ukázal jsem mu tu břitvu a že chci chleba. Hodil jsem mu ji, on to lapl a šel pryč. Já jsem si furt zavazoval boty, aby mě Němci neodehnali, a čekal jsem na ten chleba. A teď jsem si říkal: ‚Pane Bože, jestli on mě podvedl a nic mi nedonese, tak budu muset utíkat bez břitvy i bez chleba.‘ Ale přišel, hodil mi takový malý bochánek, já lup ho za košilu a už jsem valil. Ten chleba jsem pak jedl týden.“

„Tak jsme tam čekali, čekali a dočkali jsme se 1. září. Já jsem ležel, postel jsem měl u okna a najednou se dívám, na tom horizontu práskala protiletecká děla. A to ještě: už se k tomu schylovalo, my jsme chodívali na okraji města Katovice kopat zákopy. Lopatu na zádech, a když jsme šli po ulici z práce, tak jsme si zpívali české písničky a Poláci, co stáli na chodníku, nás obdivovali. My jsme už tenkrát byli hrdinové, ale s lopatou, ne s puškou, s lopatou. A 1. září Němci přepadli Polsko. A co teď, my jsme byli na hranicích! Hned se začaly organizovat skupiny po dvaceti lidech nebo tak nějak a evakuovali jsme se do vnitrozemí. Pryč od hranic.“