Vasil Hajdur

„Já jsem rodičům naznačil, že odejdu za hranice, a maminka a táta byli strašně proti tomu, protože já jsem byl nejstarší kluk. My jsme se měsíc nebo dva připravovali, já jsem si tajně připravil věci, a jak jsem odcházel, tak jsem chtěl napsat ‚sbohem‘. A najednou jako by mi ruku někdo sebral a řekl: ‚Ne! Přeci nejdeš navždy, ty se vrátíš!‘ A napsal jsem ‚na shledanou‘.“

„Najednou mě zavolá strážný – to bylo v čtyřicátém druhém na jaře – abych mu založil oheň, protože byly ještě mrazy. Chodí kolem mě s flintou, protože to tak měli nařízeno, a povídá mi: ‚Za co jsi ty tady?‘ a já říkám: ‚Za překročení hranice.‘ ‚A ty jsi Čechoslovák?‘ Někteří lidé si psali maďarské občanství, ale já jsem tvrdil, že jsem Čechoslovák, tak jsem mu to řekl a on povídá: ‚Ty půjdeš do československý armády.‘ A já mu moc nevěřil, protože oni vždycky, když jsme si stěžovali, tak říkali: ‚A búdět, co búdět.‘ A nikdy nic nebylo.“

„Do Sovětského svazu jsem překročil hranici patnáctého července čtyřicátého roku. Bylo nás pět a převáděl nás syn Nikoly Šuhaje. Přes ty poloniny jsme v noci přešli k sovětským hranicím, tam jsme se rozloučili a ještě nám řekl: ‚Půjdete dolů, tam je potok a po tom potoku půjdete dolů a tam je stanice sovětských pohraničníků.‘“

„Když prolomili Němci naši obranu, přijelo auto a jeli jsme do toho pekla, to jsem se třásl jako osika. Když to člověk nezná, má ještě větší strach. Když neví, jak se má chránit, co má dělat. Myslí si, že dostane každou kulku, která vyletí. Když hvízdal granát, tak jsem sebou vždycky praštil a on už byl dávno pryč. Člověk si pořád myslí, že dostane kulku, ale jak se do toho dostanete, tak už zapomínáte na ten strach. No a buď vy, a nebo ten druhej.“

„Já jsem tam přišel, když byl mír. Tam, kdo chtěl, mohl dělat, a kdo nechtěl, nemusel dělat. Tam bylo heslo: ‚Rabotaješ – kušaješ, nerabotaješ, nekušaješ.‘ Samozřejmě že nenechali ty, co nedělali, umřít hlady. Tam byly tři druhy jídel: Ti, co plnili normu na sto procent, měli lepší jídlo a ti, co normu překračovali ještě nad sto procent, tak dostávali tři chody – kilogram chleba na den a snídani, oběd, večeři. Byli tam Poláci a Rumuni, ty si s sebou přinesli plné kufry věcí a řekli: ‚My komunistům nic dělat nebudeme.‘ Tak prodávali ty věci a byla tam kantýna, kam si každý mohl jít koupit, co chtěl, a nemusel do práce.“

„Studoval jsem v Praze reálné gymnázium. Hrůza, úplná hrůza, katastrofa. Možná mi nebudete věřit, že jsem plakal u knížky. Já jsem si za takových čtrnáct dní nebo měsíc nezapamatoval ani slovo z přednášek. A ti kantoři sehnali knihy, jaké jsem potřeboval, protože jsem ani pořádně neuměl číst česky, všechno mně dali, protože jsem ani nestačil psát. Když jsme překládali z latiny do češtiny, tak mi profesorka vždycky koukla přes rameno a povídá: ‚Pane Hajdur, to je tvrdý,‘ a pak za chvilku mi řekne: ‚To je měkký.‘ A já říkám: ‚Paní profesorko, prosím vás, í jako ý, jak to mám poznat?‘“