Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vasil Hajdur (* 1919  †︎ 2015)

• narozen 24. 7. 1919 nedaleko Chustu na Podkarpatské Rusi

• po okupaci Podkarpatské Rusi odveden do maďarské armády

• rozhodl se utéct do Sovětského svazu – hranice překročil 15. července 1940

• zadržen sovětskými vojáky a poslán do Poltavy

• v Poltavě odsouzen za nepovolené překročení hranice na tři roky lágru

• od 15. ledna 1941 si odpykával trest v sibiřském lágru Talica na řece Irtyš

• 10. ledna 1943 se přidal k československé jednotce, byl zařazen do 1. praporu, 2. pěší roty a 3. čety (velitelem čety rotmistr Stejskal)

• 31. ledna 1943 odešel na frontu s 1. československým praporem

• během dukelské operace dvakrát zraněn, léčil se u Przemysle

• po vyléčení převelen k 2. dělostřeleckému pluku, kde sloužil až do konce války

• po válce studium na reálném gymnáziu v Praze

• 1946 nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích

• zemřel 31.8. 2015

Rodilý „Zakarpaťák“

Narodil se 24. 7. 1919 nedaleko Chustu na Podkarpatské Rusi, po jejíž okupaci byl odveden do maďarské armády. Protože byl podle vlastních slov vychováván v Československé republice, nechtěl sloužit v maďarské armádě a rozhodl se utéct do Sovětského svazu, který pokládal za spřátelenou zemi vzhledem k událostem roku 1938. Doma nic o přípravě na útěk neřekl, protože matka byla proti. Nechal jen dopis. „Věděl jsem, že se vrátím, napsal jsem tedy ‚na shledanou‘, nikoliv ‚sbohem‘.“

Tajné překročení hranice a život v sovětském lágru

Hranice tajně překročil 15. července 1940 spolu s dalšími čtyřmi mladíky za pomoci syna Nikoly Šuhaje. „Přes ty Poloniny jsme přešli k sovětským hranicím, tam jsme se rozloučili, ještě nám řekl: ‚Půjdete dolů, tam je potok, dále podle potoka, kde narazíte na sovětskou pohraniční stanici.‘ Přišli jsme tam, vyšlo sluníčko, u potoka jsme jedli. Najednou se k nám přiblížili pohraničníci... Neutíkali jsme, protože jsme přeci chtěli, aby nás vzali... Jeden nás prohlížel, jestli nemáme zbraně, druhý držel pušku připravenou ke střelbě... Pak nás převezli na stanici pohraniční stráže, kde nás ubytovali prozatímně pod stanama.“ Druhý den se podrobili výslechu a spolu s dalšími, kteří utekli před nimi, jichž bylo asi okolo třiceti, jak vypočítává Hajdur, byli naloženi do vagónů a posláni vlakem a auty přes Nadvornaju do Poltavy. Tam Vasila Hajdura po čase zadržování ve věznici odsoudili za nepovolené překročení hranice na tři roky do lágru. Od 15. ledna 1941 si odpykával trest v sibiřském lágru Talica na řece Irtyš. „Tam jsem přišel ještě, když byl mír, než vypukla válka. Kdo chtěl, mohl dělat, kdo nechtěl nemusel dělat...“ Hajdur vysvětluje, že platilo: „‚Když pracuješ, tak jíš; nepracuješ – nejíš...‘ Pochopitelně, ani nepracující nenechali umřít hlady.“ Na jídlo si nestěžuje, pracoval nejdříve v lese, potom v cihelně. „Dělal jsem ručně za 12 hodin 1800 cihel. Byl jsem nejlepší stachanovec, co tam byl. Nemohl jsem si naříkat, byl jsem zvyklý pracovat, takže mi to bylo jedno.“ Nejhůře vzpomíná na zimu na přelomu let 1941 a 1942.

K Maďarům nikdy! Jsem Čechoslovák!

Na jaře 1942 zavolal Hajdura strážný, aby mu pomohl rozdělat oheň. Dozorce mu mezi řečí vysvětlil, že půjde jako Čechoslovák do československé armády. Tehdy mu ale příliš nevěřil. Pak na podzim přišel rozkaz, že bude vězeň odevzdán Maďarům, čemuž se ale bránil s tím, že ho jako dezertéra jistě zastřelí. Nabídli mu tedy vstup do formujících se československých jednotek, kam i vstoupil. „Když jsem viděl československého lvíčka, tak mi tekly slzy z očí… Tak přeci Československo existuje! Kdyby mi tehdy někdo řekl: ‚Běž za Československo tamhle umírat, neřekl bych ani slovo.“

K československé jednotce přišel 10. ledna 1943, když se prapor připravoval na frontu. Větší výcvik už absolvovat nestihl. „Venku se nedalo být ani minutu, jak mrzlo... Nezachránili to ani anglické uniformy, ve kterých byla zima.“ Zařazen byl do 1. praporu, 2. pěší roty a 3. čety (velitelem čety byl rotmistr Stejskal).

Se Svobodou na východní frontě za svobodu

Na frontu odešel s celým 1. československým praporem 31. ledna 1943. První setkání s válkou v březnu 1943 u Sokolova bylo spojeno s velkou neznámou a bojem s počátečním strachem. „Třásl jsem se jako osika. Jestliže to člověk nezná, jak se má chránit, co má dělat, tak si myslí, že ho každá kulka trefí... Když hvízdal granát, tak jsem sebou praštil a on už byl dávno pryč... Ale jak se do toho dostanete, zapomínáte na strach.“ Na velitele československých jednotek Svobodu nostalgicky vzpomíná a chrání ho dodnes před všemi pomluvami a kritikou. „Svobodu tento režim pošpinil.“ říká Hajdur. „Svoboda byl zaprvé vlastenec tělem i duší, za druhé chápal své podřízené a staral se o své lidi, aby něčeho docílili... Můžu jako Zakarpaťák s čistým svědomím říci, že jsme úkol splnili a neudělali ostudu republice. Nikdo nemůže říci, že jsme vlastenecký úkol nesplnili, splnili jsme ho na sto procent.“ Vzpomíná mnohé ztráty. Ke vztahům v jednotce podotýká, že „válečné přátelství nemůže nahradit normální přátelství, neboť tam jsme byli na sobě závislí.“

Během dukelské operace byl dvakrát raněn, léčil se u Przemysle. Absolvoval zdravotní kurz poddůstojnické školy a krátce velel zdravotnímu a pěšímu družstvu. Po vyléčení a krátkém čase u štábu brigády se mu splnil sen a převeleli ho k 2. dělostřeleckému pluku, kde sloužil až do konce války. Po bojích u Sokolova, Kyjeva, Bíle Cerkve, Rudy a Dukly, poté jako dělostřelec v Liptovském Mikuláši, Vrútkách, Malé Fatře a Strečnu se dostal Vasil Hajdur na Moravu. A konec války ho zastihl v hodnosti četaře nedaleko Kroměříže, v polovině května pochodoval Prahou při vojenské přehlídce.

Zpátky do armády přes školu

Ve Vinoři Hajdurova baterie přebírala od RG vojenské sklady, po ukončení tohoto úkolu byl převelen do Staré Boleslavi. Zde se seznámil s politrukem přiděleným k baterii, poručíkem Procházkou, původně ilegálním členem KSČ. „Tomu vděčím za všechno, díky němu jsem sloužil v armádě až do důchodu a ani jsem mu nikdy nepoděkoval. Nějak jsem mu padnul do oka, vykládal jsem mu o frontových bojích, o vlastních vyznamenáních a o rodičích...“ Ti byli kvůli jeho útěku perzekuováni, což ještě zkomplikoval fakt, že jeho otec byl před válkou komunistou. Hajdur už dokonce podepsal propouštěcí listiny z armády a představoval si, že se vrátí domů. Při odchodu se ještě šel rozloučit s Procházkou. „Pane poručíku, jdu se s vámi rozloučit. Kouká na mě a po dlouhé době mi povídá: ‚Podívej, já jsem myslel, že zůstaneš v armádě.‘ Já povídám, že nemám školy, armáda musí být vzdělaná. Já jsem potřeboval samopal, jinýho nic, abych bojoval, ale v míru to bude jiný... On se rozmýšlel a řekl: ‚Chceš studovat? Já ti to zařídím.‘ Na to jsem odpověděl, že chci. Sebral papíry, odnesl je na pluk a druhý den mne zavolali, dali mi ještě jednu frčku jako rotnému a já podepsal aktivování.“ Doma byl po válce jen krátce pozdravit rodiče a sourozence a vrátil se do Prahy, kde začal chodit do školy, do reálného gymnázia. „Plakal jsem u knih, z přednášek jsem si nepamatoval ani slovo, studium mi moc nešlo... Ale učitelé byli hodní, sehnali mi všechny knihy.“ Přesto vydržel a nastoupil kariéru profesionálního vojáka, v roce 1946 nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích. Za rodinou na Ukrajinu jezdil každým rokem. O svých osudech napsal paměti.