Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Habart (* 1940)

• narozen 18. června 1940 v Krašovicích

• vyučil se v Sezimově Ústí v učilišti pracovních záloh při Kovosvitu

• na internátu zažil ateistickou indoktrinaci

• v letech 1960–1961 byl na vojně v Českém Krumlově

• na vojně vnitřně konvertoval, po vojně se stal kaplanem v Českých Budějovicích

• po vojně pracoval v Kovosvitu až do roku 1971, dálkově si udělal průmyslovku

• v letech 1971–1976 absolvoval kněžský seminář

• v letech 1976–1993 žil v Boršově, kde působil jako kněz

• v letech 1993–2012 působil jako administrátor v Jindřichově Hradci

• v roce 2023 žil v Českých Budějovicích

Jeho cesta ke kněžství nebyla přímočará, přes odmítání a „převýchovu“ na internátu se však kněžská sutana nakonec stala jeho životním naplněním. Příběh Václava Habarta je nečernobílým vyprávěním o kněžské profesi za minulého režimu, o tenké hranici mezi kolaborací a službou lidu, a nakonec i o tom, že každý režim nese svoje falešné bohy.

Všechny léky šly na frontu

Václav Habart se narodil 18. června 1940 v Krašovicích. Maminka Josefa, rozená Spilková (z prvního manželství s příjmením Hošinská), se narodila v roce 1903 v Horní Líšnici, tatínek Jan Habart se narodil také v roce 1903 v Krašovicích. Sestra Pavla se narodila roku 1937 a vstoupila do Kongregace Školských sester de Notre Dame, bratr František se narodil roku 1936. Tatínek zemřel ještě před válkou, maminka se o pamětníka starala sama, z prvního manželství měla ještě dceru a syna.

Rodiče pocházeli z chudých poměrů, živili se jako hokynáři, to znamená, že vykupovali drobné zemědělské produkty a zase je prodávali. Dětství prožil pamětník v tatínkově rodné vesnici v Krašovicích, rodina měla malé hospodářství, zhruba tři hektary. „Tehdy takovým hospodářům říkávali culíkáři nebo pytlíkáři, protože jsme měli vždycky pár pytlů obilí a nějaké louky na seno pro zvířata,“ vzpomíná pamětník a dodává: „Přestože jsme byli velice chudí, dětství bylo velmi pěkné.“ A to přesto, že těsně před koncem války se maminka stala podruhé vdovou a Václav Habart polovičním sirotkem. „Otec tehdy zemřel na srdeční vadu, nebyly bohužel základní léky, protože všechno léčivo šlo na frontu,“ říká. Když bratr odešel na vojnu, musel ve svých devíti letech začít v hospodářství také pomáhat. Maminčin bratr Augustín Spilka byl totálně nasazen, v Německu si vyrobil kolo a v roce 1944 na něm utekl zpět do protektorátu. Do konce války se schovával v domě u své sestry v Krašovicích, spával na půdě a chodíval dokonce na pole pracovat. „Je celkem zajímavé, že ho nikdo neudal, lidi ho potkávali, vyptávali se ho, co a jak, dokonce ani policajt ho nenahlásil,“ říká pamětník.

Na cestě do kostela se leccos pořešilo

Na Příbramsku podle vzpomínek Václava Habarta válka neskončila v květnu roku 1945, ale ještě pokračovaly střety mezi německou a ruskou armádou. Rok 1948 si Václav Habart příliš nepamatuje, jen si matně vybavuje všudypřítomnou atmosféru strachu. Na 50. léta si vzpomíná již trochu konkrétněji: „Maminka tehdy těžko nesla procesy s dominikány a františkány, se všemi těmi řády. Maminka tomu tehdy nevěřila, to bylo strašné, když ten Urválek řval do toho rádia. Maminka oponovala, říkala: ‚Tomu nevěřím, že by v těch klášterech byli schopni shromažďovat zbraně.‘“ Maminka byla silně věřící, chodili do kostela do Krásné Hory, v zimě i v létě několik kilometrů. „To jsme chodili pěšinou, to byla procesí, dneska už se tudy nechodí, je to zarostlé. Leccos se tam tehdy na té cestě pořešilo,“ říká pamětník.

Kolektivizace v Krašovicích proběhla později, až v letech 1956–1957, a nikoho tehdy z vesnice neodstěhovali. Proč tomu tak bylo, Václav Habart neví. Vybavuje si ale, jak přijel silný traktor a oral přes jejich meze. Ještě před vstupem do jednotného zemědělského družstva (JZD) měli předepsané kontingenty, povinné dodávky. Říká k tomu: „To se vždycky došlo na národní výbor, kde se vyzvedl papír, kolik mléka nebo pšenice mají odvést.“

Ona mě objala. To byla moje konverze

Na základní školu chodil Václav Habart do jednotřídky, od páté třídy navštěvoval tzv. měšťanku. Když se rozhodovali, co bude dělat dál, nechali si poradit od strýce. Ten dělal mistra výrobního výcviku v Sezimově Ústí v učilišti pracovních záloh při Kovosvitu. Tam byla možnost vyučit se zámečníkem, frézařem nebo soustružníkem, a tam nakonec Václav Habart nastoupil. Půl týdne chodili do školy a půl týdne do práce, tehdy byly ještě pracovní soboty. Bydlel na internátu, domů jezdil jednou za 14 dní. „To bylo kvůli propagandě, protože nás cepovali kvůli ateismu. V neděli jsme třeba chrápali do devíti, pak přišel vychovatel a říká: ‚Tak, hoši, vstávejte! Blbí chodí do kostela, ale my půjdeme na hřiště, my potřebujeme svaly. Pánbíček nám nic nedá zadarmo, tak musíme trénovat,‘“ vzpomíná pamětník na život v internátu. Vnímal, že byl velký tlak proti náboženství.

Když se vracel domů, maminka trvala na tom, aby s ní šel do kostela. Václav Habart se jí však tehdy jako mladík postavil, vzpomíná, že opakoval fráze, které slyšel od vychovatelů. Snadno jej prý propagace ateismu ovlivnila, protože teoretické základy víry příliš neměl a mezi jeho kamarády věřící nebyli. Na jeho odpor prý maminka jednou pronesla: „Já do toho kostela jdu a budu se za tebe modlit, abys ty tu víru nikdy nepotřeboval.“ Vybavuje si i další střet s maminkou ve vztahu k víře, který se ovšem v průběhu času ukázal jako zlomový. Tehdy byl už na vojně a vzpomíná na něj takto: „Jeli jsme tehdy do Příbrami a já odmítl jít s ní do kostela. O rok později už jsem vystoupit chtěl. Jednak jsem si to už v hlavě srovnal a jednak mi bylo líto, jak jsem se k ní choval. Omluvil jsem se jí, ona mě objala. To byla pro mě taková konverze.“

Nám došlo, že tudy utíkali ven

V posledním roce učiliště mohl začít studovat průmyslovku, kterou si dodělal po vojně dálkově při práci. Dva roky vojny strávil v Českém Krumlově. Nebylo to daleko od jeho domova, což tehdy nebylo příliš běžné, ale povedlo se mu to díky tomu, že hrál s železničářskou muzikou v Táboře. Na vojně byl tedy u hudebního tělesa, a proto měl dle svých slov vojnu celkem pohodovou. Ze zbraně si ale také vystřelil, nicméně ve volných chvílích se věnoval studiu Bible. Už neví jak a díky komu, ale měl možnost vidět svou složku, ve které se o něm psalo, že je nábožensky zaměřený. Nepocítil však prý jako věřící nějaké výrazné tlaky nebo perzekuci. Vzpomíná, že když se stavěla v roce 1961 Berlínská zeď, měli tři týdny pohotovost, spali s pistolí za opaskem. „Řekli nám, že se v Berlíně staví zeď a nám došlo, že to bylo proto, že tudy utíkali lidi ven.“

Během pražského jara 1968 byl už kaplanem v Českých Budějovicích u kostela sv. Jana Nepomuckého. Období politického uvolňování však vnímal hlavně skrze svou profesi: „Já tam měl docela fofr, protože jsme měli hromadu pohřbů, denně třeba šest rozloučení. To mě tak zaměstnalo, že jsem se těch politických událostí nemohl zúčastnit. Ale vnímali jsme, že je odlehčení, lidí přibylo v kostelích, až jsme se divili, koho tam vidíme. Ty, co nás jen sledovali, jsme poznali podle toho, že neuměli udělat kříž, nevěděli, kdy klečet a tak.“ Věděl, že je sledován. Jak řekl něco proti režimu, hned se to doneslo a byl pokárán svým nadřízeným, kapitulním vikářem Josefem Kavalem. Na svého šéfa vzpomíná ale jen v dobrém: „Ten mi často ty věci ani nedal přečíst, jen mi to sem tam oznámil, že co jsem to zase pronesl na pohřbu nebo tak. Byl to opravdu férový člověk. On měl s estébáky hodně potíží.“

Přišlo hlášení a Kavale se tomu zasmál

Pro Václava Habarta bylo proto překvapením, když se během natáčení dozvěděl, že vikář Kavale byl veden jako spolupracovník Státní bezpečnosti (StB). „Nechci to hodnotit, pod nátlakem je to podle mě omluvitelné, i když takováhle věc košer není nikdy. Já si myslím, že on toho nezneužíval, spíš zachránil mnoho kněží před perzekucí,“ říká k tomu pamětník. Josef Kavale byl nadřízený pamětníka od jeho vysvěcení roku 1976 až do roku 1993. Josef Kavale byl také členem Pacem in terris, komunisty zřízené organizace sdružující duchovní kolaborující s režimem. Václav Habart nikdy členem nebyl a ani o tom dle svých slov neuvažoval. „To bylo ohavné. Museli jste projevovat náklonnost komunistickým událostem jako říjnová revoluce a podobně a to nebylo nic pro mě.“ Když začátkem 80. let přišel zákaz politické činnosti od papeže, tak toho podle pamětníka vikář Kavale hned využil a z Pacem in terris vystoupil.

Václav Habart do svých kázání prý politiku moc nemíchal. Vybavil si však jednu příhodu: „Jednou při výročí VŘSR nám přišly pokyny, co máme říkat. To byla hrůza! Oslava říjnové revoluce – jak já to udělám? Tohle přece nemůžu číst při mši. Tak jsem to udělal tak, že jsem ten jejich papír – pastýřský list tomu říkali – přečetl ještě před mší, a až poté jsem zazvonil a šel se převléct. A ten, kdo mě sledoval, přišel pozdě na tu mši a samozřejmě pak na mě přišlo hlášení. Kavale se tomu srdečně zasmál a pak to utichlo.“ Podobná doporučení, co zahrnout do mše, dostávali jednou za čas, většinou na nějaká výročí. Pamětník nikdy nebyl členem Komunistické strany Československa (KSČ), ale před rokem 1968 se stal nakrátko členem Lidové strany, byl dokonce jejím zakládajícím členem v Sezimově Ústí. Vystoupil z ní dnem, kdy vstoupil do semináře v roce 1971.

Tajemník nám říkal, že o nás všechno ví

Aby se mohl naplno věnovat studiu, rozhodl se odejít z práce v Kovosvitu. Nebylo to podle něj zas tak těžké, jak se obával: „Ještě do roku 1970 tam byli liberálnější lidé, v odborech byli taky ještě vstřícní, takže když jsem poslal žádost na uvolnění z práce do semináře, tak to vyřídili hned. Přáli mi dokonce šťastný život, předseda odborů byl dokonce praktikující evangelík.“

V roce 1971 byla poslední možnost se do semináře přihlásit. „Najednou jsem stál před biskupem, a že bych se rád přihlásil do semináře. A on povídá: ‚V životě jsem o vás neslyšel.‘ A já mu říkám: ‚Nebude vadit, že jsem jezdil s muzikou po zábavách?‘ Biskup se usmál a říká: ‚V semináři můžete založit nějakou kapelu.‘“ Do semináře nastoupil v Litoměřicích, to byl jediný seminář v Čechách. Studium bylo na pět let. Školení komunistické ideologie v semináři zprostředkovávali církevní tajemníci, a zároveň jim skrytě vyhrožovali: „Ať si nemyslíme, že jsme skrytí a že si můžeme dělat, co chceme. Že nemáme nárok na žádné výhrady vůči režimu, že o nás všechno ví.“ V Českých Budějovicích tuto úlohu vykonával tajemník Drozdek. Jednou za rok si kněží svolal, kdy si vyslechli poučení, jak se mají chovat, jak mají být tolerantní vůči režimu. V roce 1976 ukončil Václav Habart studium, byl vysvěcen na kněze a získal státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Tehdy se také přestěhoval do Boršova a bydlel tam až do roku 1993, kdy jej biskup poslal do Jindřichova Hradce.

Podzemáci? Narušovali jednotu

V jižních Čechách byla také aktivní podzemní církev, věděl o její činnosti? „Podzemní církev? Vůbec jsem s ní nepřišel do styku, jen jsem slyšel zvěsti o nějakém tajně vysvěceném biskupovi na Jindřichohradecku, ale on se ke mně nikdy nepřihlásil a já po něm moc nepátral. Říkali jsme jim ‚podzemáci‘, ale nikdy jsem se nedozvěděl, kdo je to a kde bydlí. Násilím prý někoho nutil ke vstupu do řádu, anebo dokonce ke kněžství. Vím o třech, že se z jeho vlivu vymanili a víru si zachovali a stali se z nich kněží.“ Působení podzemní církve vnímal jako narušování jednoty. V Československu nebyl podle něj režim tak tvrdý jako třeba v Číně, kde byla obrovským tlakem církev donucena stáhnout se pod zem. „Tady pořád byla možnost – sice s určitým rizikem, že se s režimem pošpiním, ale pořád byla možnost vzít to po oficiální linii,“ konstatuje Václav Habart.

Na pamětníka byly vedeny dva svazky z let 1979 až 1987, byl veden jako nepřátelská osoba. Zkušenost s StB má přímou ale jen jednu. V roce 1979 za ním přijel příslušník Státní bezpečnosti a chtěl po něm vyjádření a nějaká jména k deset let staré záležitosti požáru v Kovosvitu. Pamětník si nic moc nevybavoval, naopak, hovor po chvilce vygradoval nečekaným směrem: „A když se mě pak zeptal, jestli se ke mně chodí vyzpovídat taky mladé holky, to mě už dohřálo úplně. Zvednul jsem se a jenom mu mlčky ukázal dveře ven a čekal, až odejde. Kdybych promluvil, tak by mně musel nasadit klepeta, takový jsem měl vztek. V životě se u mě pak už ani tenhle, ani žádný jiný estébák neukázal.“ Václav Habart měl štěstí, i tady měl oporu ve svém nadřízeném, Josefu Kavalem, který mu dělal takovou ochrannou zeď. Že však byl pod dohledem Státní bezpečnosti, to věděl jistě. Věděl například, že jeho soused byl jakýsi mocný policista a měl za úkol jej hlídat. Věděl třeba, že zapisovali všechna čísla aut, která zastavila u fary. Dodnes se diví, že jim různá setkání farářů procházela poměrně lehko, auta vždycky jen schovali do garáže.

Nesloužit mamonu

O Chartě 77 věděl, Václav Malý byl jeho kamarád, občas ho v Boršově navštěvoval a vyprávěl mu, že ho zmlátili a podobně: „Byl velmi statečný, vyjadřoval svůj nesouhlas, ale já s tím zas tak nesouhlasil, říkal jsem mu, že jako kněz by měl dělat kněžské věci, než se zajímat o politiku. V tomto jsme spolu nesouhlasili.“ Dnes (2023) má Václav Habart pocit, že ti, co se vydali na oficiální cestu služby Bohu a oficiální cestu kněžích, to měli často těžší než ti, co bojovali přímo proti režimu, protože oficiální kněží upevňovali víru lidí.

Listopad 1989 prožíval euforicky: „Hromada lidí od nás jela na svatořečení Anežky České. Měl jsem o jejím životě také několik kázání.“ V roce 1993 jej biskup Liška poslal jako administrátora do Jindřichova Hradce, kde zdědil celé pohraničí v okolí Nové Bystřice, byl tam do roku 2012. Nyní (2023) je emeritním jindřichohradeckým proboštem a emeritním kanovníkem katedrální kapituly u sv. Mikuláše v Českých Budějovicích.

Závěrečné slovo vyprávění Václava Habarta se týká, nepřekvapivě, desatera. „Když nedodržujeme desatero, ubližujeme nejen okolí, ale ubližujeme hlavně sami sobě. Když jednou sejdu z cesty, hrozí, že pak už musím dělat další a další ústupky. Církev nás varuje a ukazuje nám cestu. Víte, zase přijde nějaký režim a jiná lákadla, aby se člověk stal jakýmsi vnitřním provizoriem. Co mohu říct? Varujte se nabídek sloužit bohu mamonu a varujte se služby bohu a čertu. Čert má mnoho obměn. Rozeznat to může být obtížné. My to měli snazší, nás pronásledovala ta druhá strana a my buď podlehli, nebo je nebrali v úvahu, což je nejvíc štvalo.“