Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Valère Gustin (* 1924  †︎ 2022)

• narodil se 21. dubna 1924 ve vesnici Verlaine nedaleko Lutychu v Belgii

• v roce 1944 neuposlechl předvolání k nucenému nasazení v nacistickém Německu

• působil v belgickém odboji

• v roce 1944 byl zraněn při vyvraždění odbojové skupiny nacisty

• počátkem roku 1945 vstoupil jako dobrovolník k belgickému 17. střeleckému praporu

• s americkou první armádou dobýval v roce 1945 německé území

• s americkou třetí armádou generála Pattona vstoupil v květnu 1945 do Plzně

• několikrát se zúčastnil plzeňských Slavností svobody

• zemřel 5. listopadu 2022

„Můj návrat do Plzně, to bylo nádherné. To, jak Češi vzpomínají na osvobození, je úžasné. Ty tři čtyři dny, které tu každý rok strávím, jsem v úžasu,“ říká Valère Gustin k plzeňským Slavnostem svobody. Plzeňských oslav konce druhé světové války se tento veterán v roce 2019 účastnil již poněkolikáté. V belgickém Lutychu, odkud pochází, se prý žádné podobné oslavy nekonají a on sám je tam jako válečný veterán zcela neznámý. „Když vidím rodiny s malými dětmi, které navzdory zimě přicházejí sem na oslavy, zdá se mi to obdivuhodné. Byl bych rád, kdyby se něco takového dělo i v Belgii.“

Valère Gustin se narodil 21. dubna 1924 ve vesnici Verlaine nedaleko Lutychu v Belgii. Jeho otec byl ředitelem místní školy, matka vyučovala děti z okolních zámků. Od dětství vášnivě rád kreslil, studium na Akademii krásných umění mu ale rodiče neschvalovali – chtěli z něj mít lékaře, nebo přinejmenším veterináře. Absolvoval proto dva roky studia přírodních věd v Lutychu a zamýšlel pokračovat na veterinárním ústavu v Bruselu.

Vůči Němcům jsem cítil nenávist

Veterinářem se ale Valère nestal, do jeho plánů zasáhla válka. V květnu 1940 po osmnáctidenní bitvě se belgická armáda vzdala Wehrmachtu a začala čtyřletá okupace nacistickým Německem. „Vůči Němcům jsem cítil určitou nenávist,“ vzpomíná Valère Gustin na své tehdejší rozpoložení, „protože přepadli Belgii a moji rodiče mi vyprávěli o té předešlé válce. Byl to tedy pro nás druhý útok z jejich strany a já jsem si uvědomoval nebezpečí, které z jejich příchodu plynulo.“

Vůči okupantům se spolu s přáteli vymezoval kresbou karikatur. „Ty jsme vylepovali všude možně. Já jsem třeba nakreslil Němce, jak sbírají zvony z kostelů, aby získali bronz na výrobu zbraní. Musel jsem se skrývat, aby se nedozvěděli, kdo je autorem těch obrázků.“ V roce 1944, kdy nacisté posílali belgické studenty na nucené práce do Německa, dostal dvacetiletý Gustin předvolání od pracovního úřadu. „Potkal jsem tam kamaráda, který právě vycházel, a ten mi řekl, že odjíždí pracovat do Německa. V ten moment jsem věděl, že se musím zachránit. Že se tam nemůžu dostavit.“ Valère Gustin tedy předvolání neuposlechl, a tím byly kostky vrženy. „Od té chvíle jsem se musel schovávat. Byl jsem v ilegalitě.“

Pobili všechny, kdo se pokoušeli utéct

Valère se tedy přidal k odbojářům. Starší bratranec, který už tou dobou v ilegalitě působil, ho přivedl ke skupině skrývající se v lese poblíž vesnice Vyle-et-Tharoul. „Tam jsem začal. Dostal jsem pistoli. Byl jsem ozbrojený.“ Nacisté se ale o skupině brzy dozvěděli – odbojáře prozradil padák s dodávkou zbraní, který nedopatřením spadl na silnici, když po ní projížděla německá kolona. „Samozřejmě vypukla panika. Němci pobili všechny, kdo se pokoušeli zachránit útěkem. Já jsem naštěstí za ostatními neběžel, protože jsem byl střelený do nohy. Strávil jsem noc schovaný v kapradí a ráno přišla služba Červeného kříže.“

Pracovníci Červeného kříže ošetřovali zraněné bojovníky bez ohledu na to, ke které straně náleželi, a do své nemocnice odvezli i postřeleného Valèra. „Němci nesměli proti Červenému kříži nic podnikat. Vedle mě ležel zraněný Němec – nepřítel – a trpěl stejně jako já,“ říká Valère Gustin a dodává, že když se uzdravil, vrátil se domů. Jeho služba v odboji skončila.

Na přelomu let 1944 a 1945, v době, kdy „Němci už prchali“, se Valère přihlásil jako dobrovolník k 17. střeleckému praporu, který se formoval v Péruwelz – belgickém městě na hranicích s Francií – a byl tvořen právě členy bývalé tajné armády podzemního odboje provincie Lutych. Prapor belgických odbojářů byl začleněn do amerického V. sboru, podřízeného americké 1. armádě. „Belgičani, kteří vstoupili do toho praporu, a tím se stali vojáky, nahrazovali zraněné Američany, kteří byli zdecimovaní po vylodění,“ vysvětluje pan Gustin. Naráží tak na vylodění Spojenců v Normandii 6. června 1944, které přes značné ztráty Spojenců znamenalo prolomení Hitlerova Atlantického valu a v severní Francii znovu otevřelo západní frontu. „Doplňovali prapor belgickými vojáky. Takže ten prapor byl vlastně belgický, ale měl americké vedení.“

Nepotkal jsem tenkrát jediného Němce, který by války litoval

Spojenci od léta 1944 postupně od západu osvobozovali francouzské, belgické, nizozemské a lucemburské území. Belgický 17. střelecký prapor se v březnu 1945 připojil k americké první armádě a následně s ní překročil Rýn a pronikl do nitra Německa. „Začali jsme dobývat území. Němci utíkali a Američani postupovali tak rychle, že dokonce předbíhali německé vojáky. Byla to naprostá porážka Němců,“ říká pan Gustin a vysvětluje, že jeho válečná zkušenost spočívala spíš v zabírání území než v opravdových bojích. „Opravdovou válku jsem vlastně nezažil. Ale měli jsme na starosti nějaká místa, kde jsme dohlíželi na Němce. Já jsem hlídal v jedné nemocnici. Večer jsem tam mluvil s ředitelem té nemocnice, a ten i přes tu ohromnou porážku svého státu zůstal naprosto prohitlerovský.“ Během vítězného tažení Německem získal prý Valère Gustin pocit, že mnoho Němců zůstalo v jádru nacisty až do své úplné porážky. „Nepotkal jsem tenkrát ani jednoho Němce, který by mi řekl, že válka, kterou Hitler vedl, měla katastrofální důsledky. Samozřejmě jsem je nějak zvlášť nevyslýchal, ale věděli, že jsem na druhé straně. Až do konce války jsem nikdy od Němců neslyšel upřímná slova lítosti.“

V dubnu 1945 se americký V. sbor a s ním i belgický prapor přesunul ze Saska do Bavorska a přešel od první ke třetí americké armádě generála George S. Pattona. S ní se Valère účastnil osvobozování Československa. Došel až do Plzně, kde se vojska generála Pattona zastavila, jak stanovila dohoda se Sověty. „Já jsem to úplně neprožíval jako osvobození Československa,“ podotýká Valère Gustin k příjezdu do západočeské metropole, „pořád jsem měl na mysli, jestli válka už skončila, nebo ne. Nebylo to úplně evidentní. Nezažil jsem okamžik, že by se řeklo: ‚To je osvobození Československa.‘“ V Plzni se prý jeho prapor skoro nezdržel, takže pan Gustin nezaznamenal žádné reakce Čechů a necítí se povolán hodnotit jejich tehdejší pocity. „Vzpomínám si jenom, že jsme se vraceli tou samou cestou domů. A když jsme se vrátili do Belgie, byli jsme šťastní, že jsme doma.“

Němci byli poraženi a tato životní kapitola pro něj skončila. Po válce se Valère Gustin podle svých slov nijak zásadně nestaral o to, jaký je vývoj v Polsku, či co se děje v Československu. „Byli jsme přeci jenom příliš mladí na to, abychom se zajímali o politické následky války.“

Toužil jsem po dobrodružství

Po válce Valère změnil své odborné zaměření a namísto veteriny se pustil do koloniálních studií. „Chtěl jsem vidět jiné země, chtěl jsem odjet do kolonií, vidět Afriku, toužil jsem po dobrodružství,“ komentuje tento životní obrat. Po studiích na Institutu koloniálních studií v Antverpách, kde se také seznámil se svou budoucí ženou, byl vyslán do Rwandy. Jeho nastávající za ním později přicestovala, v Africe se vzali a narodil se jim syn. „V Africe jsem jako koloniální úředník vykonával různé profese, dělal jsem průzkum terénu, účetnictví. Bylo tam potřeba dělat všechno. Hledali i další personál, takže moje žena hned našla zaměstnání. V koloniích byla v té době velká poptávka po zaměstnancích.“ Ve Rwandě rodina zůstala až do vyhlášení nezávislosti v roce 1962, pak se vrátili do Belgie. Valère Gustin, který měl odjakživa vztah k výtvarné tvorbě, si postupně otevřel několik galerií. Ty sice podle jeho slov moc nevydělávaly, ale mohl si je dovolit díky prosperujícímu obchodu své ženy.

Práce v galeriích Valèra zaměstnávala až do důchodu, a protože během let v Africe ztratil s přáteli ze 17. praporu spojení, začal se ke své minulosti válečného veterána vracet až v závěrečném období svého života. „Byla to náhoda, že jsem vstoupil do odboje. Ale když už jsem v odboji byl, tak jsem se skutečně postavil proti německé okupaci a proti Němcům. Nikdy jsem toho nelitoval, protože jsem vždy cítil nenávist k této okupaci,“ řekl v roce 2019 pětadevadesátiletý pamětník osvobození Plzně Valère Gustin.