Alois Grůz

„V Bludově směrem ke kostelu dodnes stojí statek a tam měli zbraně. Jak se jede od lázní do kapličky v Bludově, tak tam stála vilka a tam měli také skladiště zbraní a odtamtud jsme je odnášeli. Jako kluci žhaví pro všechno. Tehdy už ustupovala německá vojska a u Loučení, jak je křižovatka na Zábřeh, do Klášterce a do Šumperka, tak tam byl vyhozený most. My jsme tam šli. Vzpomínám na to, že nás Němci mohli postřílet, vždyť jsme měli zbraně a byli jsme civilisté. Pořád jezdili Němci, a žádnej si nás nevšímal. Na krku jsem měl asi tři samopaly. Z Bludova jsme to táhli do Zborova. Pak si to asi rozdělili, ale to já už nevím.“

„Táta mě chtěl ještě vidět, protože věděl, že jsem ve škole. Tak dozorce prosil, aby ho za mnou pustil. Dozorce to povolil, ale hlídal ho, aby neutekl. Tak se se mnou rozloučil a pak ho odtáhli na gestapo do Šumperka, kde nějaký čas zůstal, a potom ho odvezli na Mírov. Ženským pak řekli, že můžou přijet za ním. Vždycky jezdívaly dvě tři s nějakým balíčkem. Jak přijely, tak si z nich udělali legraci a řekli, že velitel zakázal návštěvy. Jednou, když byl ještě zavřený ve věznici u šumperského soudu, tak jsem také přijel na návštěvu. Nemohli jsme si nic říct ani pošeptat a v určitou dobu to přerušili.“