Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josefa Gruntová (* 1924  †︎ 2017)

• narozena 28. června 1924 ve Svébohově

• měla být nuceně nasazena v Třetí říši

• provdala se za Františka Grunta

• manžel působil v protifašistickém odboji

• dne 19. dubna 1944 manžel zatčen, vězněn v Terezíně, Breslau a Drážďanech

• při velkém spojeneckém bombardování Drážďan z vězení utekl

• po válce se manželé přestěhovali do Malé Moravy

• v Malé Moravě měli obchod, se kterým museli vstoupit po roce 1948 do družstva

• v 60. letech se přestěhovali do Mohelnice, kde Josefa Gruntová žije dodnes

• manžel si z Terezína přinesl tuberkulózu, které po dlouhém boji podlehl

Josefa Gruntová se narodila 28. června 1924 v české obci Svébohov (okres Zábřeh na Moravě).

Dětství

Na dětství vzpomíná velmi ráda i přesto, že pocházela z chudých poměrů. „To bylo pěkný, krásný dětství.“ Maminka jako vdova dostávala jen tzv. daň z milosti, o kterou si každý rok musela znovu žádat. Také proto Josefa Gruntová absolvovala jen obecní školu, po které šla hned vypomáhat na jejich malý statek, a vzdělání si dodělala až v dospělosti.

Za druhé světové války

Za války byla určena na nucené práce do Německa. Byla ale těhotná s Františkem Gruntem a po lékařské prohlídce byla od nuceného nasazení osvobozena.

František Grunt, za kterého se zanedlouho provdala, pracoval jako příručí ve velkoobchodě v Červené Vodě. Spolu s dalšími českými zaměstnanci byl členem místního protifašistického odboje. Doma o tom ale nikdy nemluvil a Josefa Gruntová tedy nic netušila.

Jednou z akcí, které provedli, byl útok granátem na německého starostu Červené Vody. Josefa Gruntová si myslí, že tento útok provedl přímo její manžel. Následkem tohoto činu proběhlo ve firmě zatýkání a 19. dubna 1944 bylo zatčeno třináct zaměstnanců i s Františkem Gruntem.

Byli odvlečeni do Arbeithausu v Šumperku, kde je začalo místní gestapo ihned vyslýchat. „Na tom gestapu udělali výslech. Namlátili jim. Dostali pochopitelně svoje.“ Josefa Gruntová chodila k oknu jeho věznice, ze kterého jí manžel házel balíčky s prádlem. V jednom takovém balíčku našla vzkaz zašitý v kalhotách. „‚Buď statečná. Brzy se vrátím.‘ To bylo všechno. To byla první taková jeho zpráva.“

Při dalším čekání na balíček byla svědkem, jak gestapo zatýká místního občana. „Tak jsme stáli na prádlo. Ještě v tom Šumperku – Arbeithausu. Tehdy chodila se mnou starší sestra. A teď mně říká: ,Obrať se! Obrať se! Nedívej se!‘ Ale já přes to rameno… To teda nezapomenu do své smrti. Přijelo auto, z toho auta vylezli gestapáci a prostě člověk. Ale to byla tvář Krista. Do půl těla byl svlečený. To bylo, jako kdyby ho pošlapali koně. Podlitý krví, prostě svázaný, nohy měl takhle řetězem a jenom co mohl jít. Ta sestra právě nechtěla, abych se na to dívala. Byl chycený v lese. To musel být chycený a hrozně zmlácený člověk.“

Manžel František Grunt v Terezíně a Breslau

„A odtransportovali je hnedka asi za měsíc do Terezína a tam byli až do toho předvánočního času. Když jsem čekala balíček, najednou přišel balíček a poznala jsem, že to není jeho písmo. To vždycky byl balíček jenom v papíře zabalený a převázaný nějakým motouzem. A tam jsem poznala, že to už není Františkovo písmo. On měl takovou vypsanou ruku. A taky jo. Tam byly ty věci, Milánkova fotografie, kterou měl u sebe, nějaký cukerín, sacharid. Jenom takový nějaký drobnosti osobní a hlavně to prádlo. Na prvním balíčku bylo napsaný: ,Pozor! Blechy, štěnice!‘ Na dvoře to maminka v hrnci vždycky sodou zalila. Kolikrát se prádlo raději spálilo a poslalo se mu jiný.“

Na malé cimře v Terezíně spal František Grunt spolu s dalšími devatenácti vězni, a když se při spánku chtěl jeden z nich otočit, museli to udělat i ostatní, aby se do tak malého prostoru vešli. Z Terezína si odnesl mnoho otřesných zážitků. Byl svědkem mučení vězňů, kdy byl vězeň za pokus o útěk poléván ve velkém mrazu vodou, dokud mu neselhalo srdce.

Někdy na přelomu let 1944/45 byl manžel poslán do Breslau. „Tam byl jenom krátkou dobu. Říkal, že už slyšel střelbu, že už postupovala fronta.“

František Grunt v Drážďanech při bombardování

Z Breslau hladoví a unavení nastoupili cestu do Drážďan. Část cesty šli pěšky a část cesty byli vezeni v dobytčácích. Byl zavřen v místní věznici právě v době, kdy spojenci podnikli velký nálet na toto město. Bomby padaly i přímo na vězení a většina vězňů v něm ukončila své životy. Františku Gruntovi se z vězení jako zázrakem podařilo uniknout.

„Když se dostali potom ven, tam byly dveře. Kdysi se podávalo těm vězňům jídlo okénkem. A to bylo zrušeno a bylo to zaklíženo, a ty dveře byly velice silné. A oni, když si ráno uvědomili, že by se mohli dostat … měli tam židle s železnýma nohama. Tak třísku po třísce začali bít do toho zaklíženýho okýnka. Třísku po třísce, až udělali otvor. Manžel byl takový drobounký a tak ho prostrčili. On první teda prolezl a říkal, že když to začalo, tak kdejaký nářečí existovalo, volalo: ,Pomoc! Pomoc!‘ Ale říkal, že tam byla zeď a první pohled byl, že jeden člověk, mužský, byl vpresovaný tlakem od těch bomb, že byl úplně vpresovaný v té zdi, jako by stál. No a když se dostali na ulici, tak říkal doslova: ,To byly kupy mrtvol.‘ Kdo se asi dostal na ulici, utíkal. Tak tam všechno zůstalo. To prý byly kupy mrtvol. Černý jako uhel. Všechno spálený. Jenom když třeba měli trikoty na sobě, tak to prý nebyli shořelí.“

První se snažili hlavně dostat co nejdál od Drážďan. „Oni měli spálený oči. Říkal, že až do Prahy si myslel, že přišel o zrak. Šli tři z té cely. Vždycky jeden šel a díval se a dva se ho drželi. A zase se vystřídali, protože nevydrželi to světlo.“ Postupně došli až do blízkého městečka, kde se vydávali za dělníky a díky tomu dostali po dlouhé době něco k jídlu. Po další namáhavé cestě se dostal František Grunt do Svébohova.

Setkání

„Přijdu a on tam. Ale k nepoznání. On byl, jako by byl typ jiné národnosti. Takový odulý, opálený. Oči měl prostě hrozný. Měl je podlitý krví. Taková troska… Začátkem dubna k nám do toho Svébohova přijelo nákladní auto, které bylo naložené lidmi, a ti přijeli s fotografiemi. A ten můj muž, on byl taková zřícenina, oni ho všichni prosili: ,Prosím vás, neviděl jste ho? Nepoznal byste ho?‘ Každý měl fotografii toho svýho.“ Všichni se ptali na své příbuzné z vězení.

„A on vám, když přišel domů, o tom nechtěl mluvit. Já jsem měla pořád pocit, že vyskočí z okna.“ Domů se vrátil ještě před koncem války v dubnu 1945 a hned se měl hlásit na gestapu. Naštěstí gestapo ze Šumperka už odešlo a byli tam jen němečtí vojáci, kteří se zajímali hlavně o bombardování Drážďan.

Konec války, osvobození Svébohova

Rusové Svébohov nejdříve odstřelovali. Trefili i výměnek, kde bydleli Gruntovi. Při tomto bombardování zemřeli i někteří civilisté z obce. Josefa Gruntová s maminkou a manželem a dalšími dvěma dívkami byli schováni ve sklepě u tety. „Přišli. Tak ona je vítala. Byli dva. Jeden byl normální, ale jeden byl trošku jako napitý. A ona řekla: ,Taky jsou u nás chudáci. Museli utéct. Dostali…‘ Představte si – a oni za námi přišli do toho sklepa. Teď tam byla jenom ta moje maminka stará a my tři mladý ženský. To vám teda řeknu, mně šel mráz… A Franta, ten můj muž, ten teda seděl. Z toho byla troska. Já místo abych v něm měla oporu, on vůbec… On seděl, on měl hodinky teda na ruce. Ten opitý: ,Daj žínku neb maminku.‘ Ten druhý byl střízlivý a jenom říkal, že by chtěl časy. A já jsem říkala: ,Franto, prosím tě, dej mu ty hodinky.‘ Tak ten Franta mu hodinky sám takhle podal. A on toho opilého chňapl a ven. A tím jsme byly teda zachráněný. Toto je můj první zážitek ze setkání s Rusama … báli jsme se. Byly tam taky případy takový nepěkný.“

V Malé Moravě

Po válce odešli s manželem do Malé Moravy, kde převzali obchod po Němcích Katzerových, kteří s nimi v domě nějaký čas ještě bydleli. „Byly to krásný dva roky.“ Gruntovi měli s Katzerovými velmi dobrý vztah. Jejich dceru zaměstnávali v obchodě a pana Katzera se snažili zachránit jako bývalého člena NSDAP od vězení. V roce 1947 byli Katzerovi odsunuti a následující rok museli Gruntovi vstoupit i s obchodem do místního družstva, jinak by jim byl odebrán.

V Mohelnici

Začátkem 60. let odešli do Mohelnice. Josefa Gruntová zde začala pracovat na poště. To už byl ale manžel velmi vážně nemocen. Z Terezína si přivezl tuberkulózu, a i když s touto nemocí dlouho bojoval, nakonec se jí neubránil.

Josefa Gruntová na svého manžela i dnes velmi často vzpomíná, nyní žije v Mohelnici.